Nikdo nezpívá tak jako Chris Cornell

S coververzemi uměl Chris Cornell pracovat vždy na jedničku. Ať už na začátku s domovskými Soundgarden, kdy klasiky Come Together (The Beatles) nebo Waiting For The Sun (The Doors) přetavil do kruté psychedelické polohy, nebo na svém posledním posmrtném albu, které právě spatřilo světlo světa.

Chris Cornell zahynul vlastní rukou v roce 2017, a to v době, kdy svoje umělecké síly dělil rovnoměrně mezi sólovou tvorbou a novou deskou Soundgarden. Ta stále čeká na vydání, které blokuje vdova po zpěvákovi kvůli zbytečným soudním rozepřím s bývalými členy skupiny, jež po ní žádají originální nahrávky, aby album prošlo definitivním kapelním rukopisem. Zatím nekonečné tahanice (nebo možná marketingový tah Cornellovy rodiny) zpříjemnila deska No One Sings Like You Anymore, kterou Chris společně s producentem Brendanem O´Brienem natočil na jeden zátah již v roce 2016.

Cornell se ve své sólové tvorbě nepouštěl do psychedelických intepretací, s nimiž Soundgarden koketovali v osmdesátých letech. Na prahu padesátky je naopak z písní cítit respekt k písničkám, kterým ve vlastním provedení vdechnul nový život. Tatam je úzkost nebo skřípavé vytí, když zesměšňoval vlezlou melodii od Devo, nebo kdy punkrockovým předělávkám dával až sabbatovský feeling. Kolekce coververzí jde v duchu Billie Jean od Michaela Jacksona, kterou Cornell předělal do trudnomyslného country cajdáku již před lety. Neuctivě se klaní Johnu Lennonovi, jehož Watching The Wheels má příjemně lehkovážnou povahu. Bluesrocková perla Get It While You Can Howarda Tatea má skoro stejnou oduševnělou sílu, jakou mu dodala v předělávce Janis Joplin na konci šedesátek. Podobně zpracovaná je i Patience od Guns N´Roses, kdy plačící kytara dodala streetrockové skladbě úplně jinou dimenzi a jedná se o největší překvapení na desce. Bezstarostnost a spontánnost je cítit z Nothing Compares 2 U (Sinead O´Connor), ale i z dalších předělávek, které nezapřou taneční vliv období desky Scream, kdy se Cornell proti vůli svých fanoušků vydal překvapivě do elektropopových vod.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Jednoduchá práce s pár nástroji a s výborným producentem za zády přinesla svoje ovoce. Deska se nemusí pilovat do nekonečna, ale naopak musí nést moment překvapení, který Cornell využil nechtěně, bohužel až po své smrti. Gospelové nářky, akustika, mučivé country tu hrají prim. Promlouvá tu ale samotná píseň, která měla na Cornella vždy největší vliv.

Chris Cornell – No One Sings Like You Anymore

Universal, 2020, 36:25

70 %