Michal Prokop vydal loni výborné album, které nezískalo Anděla z úcty

Když dnes, téměř rok po vydání, přemýšlíme, proč se právě Ostraka stala albem roku v Cenách Anděl, nejméně přesná by byla odpověď, že šlo o cenu za zásluhy. Michal Prokop přišel se svou desátou studiovou deskou v momentu, kdy už dávno nemusel nic dokazovat. Jenže právě v tom spočívá její síla. Nepůsobí jako důstojný dodatek ke slavné kariéře, ale jako nahrávka, která chce obstát tady a teď. Právě aktuálnost je první a nejdůležitější důvod, proč Ostraka nakonec získala tak široký respekt. Titulní skladba se trefila do nervu doby přesněji než většina doslovnějších protestních písní. Nepracuje s prvoplánovým komentářem, ale s pocitem společenského vylučování, strachu z manipulace a s únavou z prostředí, v němž se jiný názor příliš rychle mění v důvod k veřejnému vyobcování. Sám Prokop později řekl, že „ostrakizace útočí na jinakost“ a že mu vadí, když se z lidí s odlišným názorem automaticky stávají nepřátelé. Už jarní rozhovory navíc ukazovaly, že album nevznikalo jako programový protestsong, ale jako reflexe společnosti, která se podle něj stále víc fragmentuje. Právě tahle kombinace civilnosti a přesnosti zafungovala: Ostraka nemoralizuje, spíš pojmenovává stav, který publikum velmi dobře zná.

Jenže Anděla by tahle deska nejspíš nezískala, kdyby byla pouze přesným komentářem doby. Rozhodující je, že její naléhavost není vykoupená zatrpklostí. Už dobové recenze si všímaly paradoxu, že jde vlastně o vlídnou desku pro nevlídné časy. Prokopova novinka je albem s temnějšími tématy, ale zároveň s noblesou, nadhledem a vnitřním teplem. Vedle společenských motivů tu zůstává místo pro vztahovost, zralost i obyčejnou lidskou křehkost. To je důležité, protože právě tím se Ostraka odlišila od řady nahrávek, které umějí být aktuální, ale neumějí být velkorysé. Prokop tady nepřináší manifest, spíš dospělou výpověď člověka, který nechce svět rozdělovat na správné a špatné, ale připomíná, že ztratit schopnost slyšet druhého je možná ještě horší než samotný spor. I proto pak mohl v pozdějších rozhovorech mluvit o hudbě jako o jedné z posledních věcí, které mají ještě spojovací efekt. Neopakuje se situace okolo alba Kolej Yesterday, jen viděna z jiné životní perspektivy a v jiném společenském klimatu?

Co na nahrávce ocení hudebníci?

Z pohledu hudebníků není Ostraka jen triumfem silných textů a charismatu Michala Prokopa, ale i ukázkou, jak může personálně obměněná kapela stárnout bez ztráty důstojnosti a přitom nezakrnět. Nováčci v kapele – Andy Čermák, Pavel Marcel i Wimpy Tichota – tu nejsou doprovodným personálem, nýbrž spoluautory nové energie, kterou je na desce slyšet v kompozici, aranžích i v samotném zvuku. Deska Ostraka tedy není sólovým pomníkem, ale mimořádně živým kapelním albem, které je týmové, aranžérsky bohaté, přitom nepřeplácané. K tomu se přidali noví i osvědčení textaři a vznikla nahrávka, která se dokáže pohybovat od bluesového písničkářství přes jižansky tažené kytary až po hammondovské drama, aniž by ztratila jednotu. To je druhý klíč k andělskému vítězství: album zní v nejlepším slova smyslu tradičně (viz nezbytné housle Jana Hrubého), postavené na silných melodických nápadech a vzdušných, přesto hybných aranžích.

A pak je tu ještě poslední, velmi praktická odpověď na otázku, proč vyhrála právě tahle deska: protože během měsíců po vydání nezůstala jen na papíře hudebních kritiků. Křest na festivalu Metronome Prague byl podle mnohých jedním z vrcholů prvního dne festivalu, následovalo rozsáhlé koncertní objíždění republiky, regionální křty, které proměnily kritického uznání v reálný posluchačský zájem, potvrzený zlatou a posléze platinovou deskou. Sám Prokop v čerstvých rozhovorech mluví o tom, že nové skladby fungují i na pódiu a že u čerstvých písní často vídá publikum zpívat s kapelou. Právě tady se Ostraka definitivně proměnila z velmi dobrého alba v Album roku. Akademie tu neocenila pouze renomé, ale nahrávku, která dokázala být současná bez podbízení, důležitá bez patosu a generačně spojovací ve chvíli, kdy se česká společnost i česká hudba často spíš drolí do menších a menších světů.

Michal Prokop + Framus Five – Ostraka

Supraphon, 2025, 00:53:06

90 %