Marek Eben a nečekaný příběh písně Stýskání: od Porty k doom metalu

Marek Eben ji napsal na vojně, kdy se mu stýskalo po jeho ženě. Neměl tam k dispozici ani kousek papíru, tak z nástěnky vzal pozvánku na Den dělostřelectva a na její zadní stranu si zaznamenal text Stýskání. Při našem rozhovoru si trochu posteskl, že se tento originál nedochoval, protože by to byla pěkná archivní perlička.
 
Hrával ji v počátcích své hudební kariéry se svými sourozenci ve folkovém triu Bratři Ebenové a v roce 1981 za ni získali interpretační Portu. Marka většina lidí zřejmě poprvé nezaregistrovala jako muzikanta, ale spíše jako herce z populárního dětského seriálu Kamarádi. Kromě herce a hudebníka je samozřejmě nejznámější jako dlouholetý špičkový moderátor. Historický klip ze soutěžního pořadu TKM Hitšaráda, kde se hlasovalo korespondenčně (dokáže si to dnes někdo představit?), zachycuje Stýskání v jeho původní mladistvé podobě.

Tenkrát jsem ale Stýskání vůbec neznal a netuším, co mě vlastně dovedlo k tomu, abych se tuto písničku naučil. Jestli to bylo kvůli „Válečkovi“ z Kamarádů nebo kvůli hluboké přitažlivosti této milostné lyriky. Jako kdysi mladý nadějný akordeonista jsem ji totiž nastudoval z not otiskovaných na poslední stránce časopisu Sedmička pionýrů, který jsem své starší sestře „kradl“ především kvůli komiksu o Asterixovi.
 
A tak si díky notám například můžete zahrát i písničku, kterou jste v životě neslyšeli. To je mimochodem přesná ukázka toho, proč notový záznam vlastně vznikl a proč je výhodné (i když nikoli nutné nebo snad nezbytné) noty umět. Noty jsou „pouze“ prostředek komunikace z dob, kdy jiný přenos informací (než poslech naživo) nebyl možný.
 
Po dlouhých letech jsem si v rámci tréninku barytonového fingerstylu na tuhle ozvěnu z hlubin dávnověku vzpomněl a zkusil Stýskání zpracovat tímto způsobem, kdy jeden kytarista zvládá hrát rytmus, doprovod i melodickou linku. Byla to krásná výzva a inspirativní cvičení motoriky i aranžování.

Shodou okolností se znám s dlouholetým Markovým spolupracovníkem a jednou přišla řeč i na Stýskání a on tuhle moji verzi Markovi ukázal. Samozřejmě mě potěšilo, že samotný Marek Eben mě pochválil a ocenil nový hlubší úhel pohledu a „vychytané riffíky“.

Jenomže tím příběh neskončil. Už když jsme se o tom začali s tím kolegou zvukařem bavit, tak se mi přiznal, že tuhle písničku chtěl vždycky udělat jako pomalý doom metal! Akorát kvůli extrémní časové vytíženosti tuto kacířskou myšlenku nikdy nezvládl dotáhnout až do smutného konce. Slovo dalo slovo, a tak jsem mu navrhl, že tuhle divočinu zkusím pro něho spáchat já.
 
Nakonec to byla pořádná výzva, protože moje původní jednoduchá aranžérská myšlenka se zkreslením vůbec nefungovala a musel jsem k tomu přistoupit úplně jinak. Podladil jsem sedmistrunku a metronom nastavil na doslova smrtících 50 bpm. Dobří bubeníci už se začali ošívat, protože dobře ví, že uhrát takovéhle ultrapomalé tempo je vlastně daleko složitější než kdejaké rychlé „klepačky“. Naštěstí výzvu přijal i výborný bubeník Čepa (Forgotten Silence, The Split, Pačess, Jeden kmen a mnoho dalších) a dodal mi parádní bicí se stylově doomovým timingem, do kterého jsem pak mohl nasázet nejen doprovodné rozmáchlé powerchordy, ale i basu (hutně zkreslenou podle Royal Blood), která částečně převzala i melodickou linku. Do refrénu jsem ještě oprášil svoji bezpražcovou kytaru a zkusil napodobit plynulé přechody lidského hlasu. Zadavatel byl nadmíru spokojen a zbývalo už jenom tenhle „pomalý Stesk“ předvést samotnému autorovi.

I to se nakonec podařilo, a Marek Eben glosoval, že svoji písničku vůbec nepoznal, ale hodně se pobavil. Když jsme se potom osobně potkali před koncertem, tak doplnil, že po více posleších už tam to Stýskání rozšifroval a těší se, až to jako hudební hádanku pustí svým spoluhráčům z kapely.
 
Potom jsme ještě trochu probrali fingerstyle kytaristy a shodli jsme se na tom, že Tommy Emmanuel je nejlepší kytarový desetibojař (nejenom virtuóz, ale i skvělý autor nebo exkluzivní bavič) a jeho hudba je něco víc než jenom složité a rychlé prstoklady. Marek ho měl ve svém pořadu Na plovárně a vzpomínám si, jak mu Tommy ukazoval, že jde poznat písničku podle jediného úvodního akordu (Beatles – A Hard Day’s Night). Pobavilo ho, že já jsem Tommyho poprvé objevil v Levných knihách v hromadě cédéček bez obalu. Při přehrabování jsem uviděl neznámé jméno Tommy Emmanuel (napsané fontem z počítačové hry Diablo), to by mohl být třeba kytarista – a taky že ano! Dnes je to spíše úsměvné, ale v roce 1995 nebyl internet a dokonalý přístup k informacím zdaleka tak samozřejmý jako teď.
 
A tak i přes propast věků jde postavit most (třeba pomocí not) a těšit se z nečekaných zážitků, souvislostí a příjemných náhod. Proto pořád hrajte co to dá, stojí to za to.