Lucie Dlabolová: Písničky ke mně přicházejí ve snu

Vystudovala jste divadelní dramaturgii. Jak dlouho jste v divadelním provozu fungovala? 

Vlastně jen několik let. Jako dramaturgyně jsem působila pět sezon v Klicperově divadle v Hradci Králové. Pak jsem šla na mateřskou a po ní už jsem se ocitla na volné noze, což není pro dramaturga zrovna ideální pozice. Naštěstí jsem před patnácti lety prošla náročnými koly konkurzů a stala se zdravotním klaunem.

Obveselovat děti v nemocnicích je krásné, ale náročné povolání. Zvlášť začátky musely být těžké, ne?

Byly těžké, protože jsem nevěděla, kam až můžu zajít. Tváří v tvář nemocným dětem je člověk přirozeně ohleduplný, ale zdravotní klaun musí být naopak něčím drzý. Časem jsem se to naučila a pochopila, že čím jsem jako Bláža Kotrlá drzejší, tím líp. 

Bláža Kotrlá? To je vaše klaunská identita?

Ano, to je moje klaunská postava. Sestra Bláža je velmi agilní, ale vždycky všechno pokazí…

Kdy odcházíte ze špitálu s pocitem, že váš výstup měl úspěch a smysl?

Ideální zpětná vazba samozřejmě je, když se děti smějou. Někdy ale ten smích nemůže přijít, protože navštěvuju i děti v těžším stavu, který jim takovou reakci nedovolí. Pak mi stačí, když odcházím s tím, že jsem děti zaujala a trochu odklonila jejich pozornost od bolestí, které mají. Když aspoň na chvilku zapomenou, že jsou na hadičkách, a vstoupí do mé hry, je to dobrý pocit. 

Zpíváte teprve deset let. Pomohla vám práce zdravotního klauna při vašem vstupu na pódia? 

Zkušenosti s klaunskou profesí určitě přispěly k prolomení určité bariéry, kterou jsem jako spíše plachý člověk přirozeně cítila. Kvůli práci zdravotního klauna jsem chodila na různé workshopy, kde jsme se učili hudbu využívat jako nástroj komunikace s dětskými pacienty. To mi pomohlo a nenásilnou formou mě to vedlo ke zpívání. V roce 2015 mě pak Dominika Špalková, tehdejší dramaturgyně královéhradeckého Divadla Drak, obsadila do role zpěvačky v inscenaci Labyrint světa a ráj srdce, kde jsem poprvé sólově zpívala před lidmi na jevišti, a zjistila jsem, že to je pro mě silný způsob komunikace. 

Se sólovým zpíváním jste tedy začala později, ale skládat písničky jste prý začala už v osmi. Vedl vás k hudbě táta?

Spíš to bylo prostředím, které mě odmala obklopovalo. Hudba byla pro mě samozřejmostí. V dětství jsem chodila do klavíru a když jsem nehrála na piano, aspoň jsem zpívala ve sboru. I když jsem nakonec v klavíru nepokračovala a vystudovala divadelní dramaturgyni, muzika z mého života nezmizela. Hráli jsme si doma s manželem, který je taky muzikant, a pozvolna se hudba zase stala mou vášní. Chtělo to jen trochu času. Možná jsem si potřebovala něco odžít.

Jaké to bylo, nést jméno Jiřího Bulise a působit v divadlech, v jejichž prostředí se pohyboval i váš táta? Stresoval vás úděl dcery slavného otce?

Být součástí divadelního světa mi přišlo samozřejmé. A taky mi divadlo zprostředkovávalo kontakt s tátou, který už nežil. Brala jsem to jako přirozené vyústění našeho příběhu.

Svoje první album vydáváte v padesáti. Existují i nějaké výhody takhle pozdního debutu?

Výhoda je, že nemusím sama sebe nikam a do ničeho tlačit. Můžu si psát a zpívat to, co se mi líbí. Nemusím nic předstírat. Mám naprostou tvůrčí svobodu. 

Jak dlouho vznikaly písně z desky Lucidní snění? 

První písnička, Jsi rorýs, je asi z roku 2018. Poslední skladby vznikaly v roce 2024. Mám i starší písně, ale nepřišly mi konzistentní s těmi novějšími, a tak jsem je nepoužila. 

Vedle vašich autorských věcí vznikla skoro polovina alba na texty Jána Sedala, brněnského herce a básníka, držitele Ceny Thálie. Jak se k vám jeho básně dostaly?

Znala jsem jeho knihu SMS básně složenou z básniček, které Ján rozesílal jako esemesky kamarádům. Takhle jsem přišla k básni Jsi rorýs, kterou jsem zhudebnila jako první. Sedalovy texty mě lákaly jako dávná vzpomínka na různé poťouchlosti, které jsem s Jánem a s lidmi, kteří ho obklopovali, zažívala v dobách, kdy jsem žila v Brně. Ta osobnější vazba pro mě byla důležitá, asi bych jen obtížně zhudebňovala básně, u kterých neznám jejich konkrétní příběh. 

Spolupracovala jste s Jánem Sedalem i v divadle?

Když mi bylo asi dvacet, připravovala jsem jako dramaturgyně představení Zpátky a zase tam v brněnském HaDivadle. To byla Jánova první divadelní režie. Čtvrt roku jsme spolu vymýšleli podobu inscenace a bylo to moc hezké. A pak jsem s ním hrála právě v tom Labyrintu světa a ráji srdce v Draku. Mimochodem, Jáno si taky zahrál Bulise v inscenaci Drazí v Chomutově v brněnské Redutě, byla to jeho poslední divadelní role.

Česká televize právě uvádí dokumentární seriál z historie brněnského HaDivadla, s nímž byli pevně spojeni i váš táta, Ján Sedal a řada dalších osobností, které jste vídala odmala. Jak byste tu skupinu lidí charakterizovala?

Byli to takoví zádumčiví buřiči. Včetně mého táty. Ten byl teda zádumčivý dost. Myslím, že to bylo tím, jak moc byl v hudbě ponořen. 

Zdědila jste tu zádumčivost?

Bohužel asi ano. Není to žádná výhra. Možná mám štěstí, že jsem se dostala k profesi zdravotního klauna, kde tenhle sklon fakt neuplatním. A v mých autorských písničkách se sice melancholie objevuje, ale ne ve smyslu depresivnosti, spíš v nich jen tak zadumaně, zasněně přebývá. 

Své první album jste nazvala Lucidní snění. Je v tom i slovní hříčka související s vaším křestním jménem, ale má název taky souvislost s pravým významem lucidního snění?

Kdysi stálo v nějaké mé lékařské zprávě, že jsem lucidní. Přišlo mi pěkné, že jsem podle doktorů lucidní Lucie… Ale ten název má širší rozměr vědomí. Lucidní snění je stav, kdy si člověk uvědomuje, že sní. A mně se některé mé písničky zdály, opravdu ke mně přišly ve snu, a já věděla, že si je hned po probuzení musím zapsat. 

Jaké to je, když se vám zdá písnička? Zjeví se vám ve snu její příběh?

Ne, mně se rovnou zdá text a melodie. Prostě si ji v tom snu zpívám a doslova se probouzím s písní na rtech.

Vedle básní Jána Sedala jste na albu zhudebnila také text Rodná Údolní od spisovatelky Dory Kaprálové. To je vaše bývalá spolužačka z JAMU?

Nejen. Dora je hlavně kamarádka z dětství. Naši otcové, Jiří Bulis a Zeno Kaprál, byli přátelé. S Dorou nás spojují různé holčičí zážitky z bytu na brněnské Údolní ulici, kde vyrůstala a dnes je tam literární salon Café Kaprál. Znovu jsme se potkaly už jako dospělé, právě na té JAMU.

Ten text je hodně osobní a zní jako vyznání Brnu, které jste ale obě opustily. Jaký je dnes váš vztah k tomu městu?

Ambivalentní. Do vztahu k rodnému městu se vždycky propisují osobní vazby, vzpomínky na dávné lásky, nebo na rodinu, kamarády. Taky je něco jiného, jestli z města odejdete po zralé úvaze, nebo proto, že chcete spálit mosty. Brno samo za nic nemůže, i když v době, kdy jsem v něm žila a dospívala, zdálo se mi strašidelné, bezútěšné. Dneska působí daleko přívětivěji a v těch hezčích čtvrtích je to nádherné a noblesní město. 

Z Brna jste se nakonec ocitla až v Podkrkonoší, kde zapouštíte kořeny. Jak jste se tam ocitla?

Koupili jsme s mužem chalupu v obci, která se jmenuje Zadní Mostek a leží mezi městy Hostinné, Dvůr Králové nad Labem a Nová Paka. Neměli jsme tam žádné vazby, doteď si je vytváříme. Ale snad už jsem tam po těch letech kořeny trochu zapustila. 

Je pro vás kraj pod horami i autorsky inspirativní? Skládá a píše se vám líp mimo centra?

Určitě. Mám tam víc klidu. V centrech se toho až moc děje, což člověka od psaní spíš odvádí. Já ale stejně píšu až ve chvíli, kdy ke mně inspirace sama přijde. Když se to stane třeba v autě, musím někde zaparkovat a rovnou si ty nápady zapsat. Dobře se mi píše ve vlaku, protože tam se člověk může soustředit jen sám na sebe a své myšlenky. 

Na albu Lucidní snění vás doprovází kapela složená z řady zkušených hudebníků včetně Marka Doubravy nebo Miloše Dvořáčka. Jak nahrávky vznikaly?

Dala jsem klukům nahrávky a noty se základní formou a harmonií písniček. Doma jsme s manželem aranžovali klávesy, vokály a basu a kluci ve studiu přidávali svoje skvělé nápady. Vznikl tak mix předem promyšleného materiálu se spontánní inspirací ze studia. 

S Markem Doubravou jste spolupracovala už na kompilaci Bulisovi: Hommage à Jiří Bulis, kde písně vašeho otce interpretují osobnosti alternativní scény. Jak jste tenkrát při výběru kapel a interpretů postupovala?

S Martinem Kyšperským, spoluautorem výběru, jsme se sešli a dohodli se na průniku muzikantů, které bychom rádi oslovili, od Báry Zmekové přes kapely DVA, Bratři Orffové, Zrní až po Markovu skupinu Hm… Ta množina byla původně obsáhlejší, ale ne všichni mohli, nebo chtěli. Měla jsem radost, že se díky Hommage dostaly tátovy písničky i ke generaci, která by se k nim asi jinak neproposlouchala. 

Předloni jste vydala písně Jiřího Bulise i na vinylovém elpíčku Slunce na peřinách, už ale v původní autorské interpretaci. Je tam i píseň, která do té doby nikdy nevyšla. Jak jste ji objevila?

Písnička Nestřílet holuba byla zaznamenána na magnetofonovém pásu nadepsaném Večírek u Vlasáků. Z nějakého záhadného důvodu se nedostala na žádnou z desek, které z tátovy pozůstalosti vyšly, ať už to byly Tiché písně nebo cédéčko Věci. Pro mě je to přitom jedna z jeho nejhezčích písniček a byla i hnacím motorem pro vydání Slunce na peřinách.

Při poslechu kompilací s písněmi vašeho táty člověk žasne, kolik autorských poloh skladatel a písničkář Jiří Bulis měl. Čím si tu šíři vysvětlujete?

Určitě tím, že byl profesí divadelní autor. Skládal pro potřebu konkrétního představení, a tak zvládal žánrově cokoli, foxtrot, tango, kuplet, a hlavně si s těmi žánry uměl pohrávat. 

Před jednou z písní, která je součástí alba Slunce na peřinách, zazní autentický hlas vašeho táty: „Paní Hegerovou tu nemáme, zazpívám ji sám.“ Jak si vysvětlujete, že písně, které známe hlavně v jeho neumělém podání, posluchače i tak tak silně zasahují – byť je asi jasné, že Jiří Bulis nebyl žádný zpěvák?

Táta byl silný v osobním ručení. Nebyl jen interpret, naplňoval své písně celou svou bytostí, a tím určoval příběh každé skladby. Čím míň uměl zpívat, tím vroucnější prožitek za tou interpretací byl – i když tu emoci často jen naznačoval, držel se zpátky. Možná, že když není písnička naplno a explicitně vyzpívaná, má větší sílu. Ve zpěvu nemusí jít jen o přehlídku mistrovské techniky.

Když Jiří Bulis zemřel, bylo vám osmnáct let. Jak na něj vzpomínáte? A jaký to byl táta?

To slovo tu už padlo: byl zádumčivý. A taky to byl snílek. A jaký byl táta? No, nebyl vždycky přítomný. Ale byl to táta. To se nedá odpárat. 

Může se stát, že jsou ještě nějaké „Bulisovky“ neobjevené? Ozve se vám třeba občas někdo, že našel nějakou starou nahrávku?

Už strašně dlouho se to nestalo. Vlastně si ani neumím představit, že by se ještě mohlo něco najít. I když to nejde vyloučit, protože pamětníci jeho divadelního působení pořád žijí.

Milovníci Jiřího Bulise si jistě nenechají ujít tvorbu jeho dcery. Jak chcete desku Lucidní snění představit posluchačům? 

Samozřejmě bych ráda koncertovala. Takové nejkonstantnější těleso, které mám, je duo s mým mužem, basistou Petrem Dlabolou. Ráda bych písničky z desky naživo hrála i s kapelou, se kterou jsme Lucidní snění natočili, protože to dává muzice jinou dynamiku. Ve čtveřici album 25. března také pokřtíme na koncertě v Čítárně Unijazz v Praze.

K albu jste natočila klip, na písničku Jsi rorýs. Vznikal tam u vás, v Podkrkonoší?

Ano, na kopci Zvičina, na který koukám z dvorku u našeho domu. Chystáme i další klipy. Animátorka a výtvarnice Lucie Strnadelová s Veronikou Vackovou jsou na prahu dokončení animovaného klipu k písni Jezdecká. Ten bude hodně zajímavý, dokonce v něm pojedu na koni… Natáčeli jsme s využitím fotopasti, kterou máme u stáje s našimi dvěma koňmi, bude to zase odlišný filmařský přístup než v případě klipu Jsi rorýs. A ještě jsme před týdnem dotáčeli hrané záběry ke klipu Rodná Údolní, s Dorou Kaprálovou a filmařkou Natašou von Kopp. Vznikal právě v bytě Zeno Kaprála na Údolní a při natáčení jsme se s Dorou na jeden víkend tklivě i rozverně ponořily do časů dětství. 

Máte na albu Lucidní snění svou písňovou favoritku?

Mám ráda písničku Všední dny, ta mě v poslední době vždycky rozradostní. 

A píšete i další písničky? Třeba na druhé album?

Čas od času mě to popadne. Ale hlavně mám ještě osm písní, které se na debutovou desku nevešly, některé z nich by možná nemusely zapadnout. Jinak píšu dál, i když momentálně ne takovým tempem, jako v době, kdy jsem ještě neměla honičku kolem vydání alba. Potřebovala bych se zase zastavit a získat ten prostor, kdy člověk může trávit víc času u piana. A třeba si jen tak snít o písničce…