Kytaroví velikáni: předobraz hudby jako poslání

Evoluční antropolog z Oxfordu Robin Dunbar tvrdí, že jsme navrženi tak, abychom v našem sociálním světě dokázali udržovat pouze omezený počet smysluplných vztahů. Těch podle něj můžeme zvládat až 150, přestože přátele-voyeury na Facebooku počítáme třeba i na tisíce.

Každý své kostky vrhá jinak. A já jsem o tomto čísle před týdnem znovu zapochyboval. Přesně týden jsem totiž potřeboval na to, abych se oklepal z patnáctin Kytary.cz. Mejdan s podtitulkem Kytaroví velikáni proběhl 18. září v pražském Divadle Archa. Jen tam mnozí z nás těch vztahů navázali nespočet. Teď je jen udržet.

Svět v okamžiku tohoto večera byl pro několik set lidí najednou krásnější. Nic naplat, za obraz světa kolem nás jsme zodpovědní i my sami. Věci kolem sebe vnímáme také podle toho, jaké prostředí i optiku zvolíme a jestli sami jsme ochotní přiložit ruku k užitečnému dílu. Co na tom, že doba je tekutá, věci umírají a znovu se rodí rychleji než dřív a jakoukoli jistotu aby člověk pohledal?

Jak říká můj oblíbený sociolog Zygmunt Bauman: „Naše doba dokáže všechno, co jí přijde pod ruku, rozdrtit na prach, ale nic nerozmělní tak absolutně jako obraz světa: tento obraz už je stejně pointilistický jako představa času vznášejícího se nad jeho prošoupaným a potrhaným plátnem.“ Když to trochu vytrhnu z kontextu, věřím, že dost věcí kolem sebe prostě můžeme ovlivnit tak, aby přetrvaly a zůstaly stabilní. Už jen vzpomínky na ten čas, který jsme společně s několika redaktory Frontmana na patnáctinách Kytary.cz zažili, přetrvají. Přestože jeho obraz s ohledem na počet sdílených panáků zůstane patrně napořád poněkud roztřesený.

Toto ohlédnutí jsem vlastně ani psát nechtěl, ale nakonec mi to nedalo. Ich kann nicht anders. Rozhýbal mě jeden z nejmladších členů naší redakce, Víťa Vojík, který napsal: „Milujte hudbu, protože bez ní to nemá smysl!“ A taky fakt, že jen málokde je možné si představit tři čtvrtiny večera pouze s intimní, akustickou hudbou, která by fungovala napříč snad všemi návštěvníky. Tentokrát to prostě (zase) byla láska!

Nešlo jen o bratislavskou Katarziu nebo ve foyer hrající kytaristy Petra Jungwirtha, Tomáše J. Holého nebo Jiřího Šoltyse. Byl to celý večer, který ve věčnost zarámovalo geniální vystoupení amerického kytaristy Adama Raffertyho a australského seladona Michaela Fixe, který s sebou přivezl i dvacetiletého syna Adriana s cajonem. Večer se strhující gradací, kdy se na pódiu společně s Michalem Pavlíčkem a Radimem Hladíkem vystřídaly snad všechny v tu chvíli dostupné domácí hudební autority: Načeva, Rony Janeček, Martin Ivan, Tomáš Hájíček, Honza Křížek, Miloš Meier nebo bratři Škarohlídové.

„Jsme kytarová velmoc! To, co předvedli talenti ve foyer v době přestaveb, bylo slovy klasického klasicisty vysoké umění. Tyhle lidi si do budoucna zaslouží mnohem větší pozornost. Tomáš J. Holý hraje jako bůh. Když pak Pavlíček a spol. začali hrát Breathe od Prodigy, byl jsem dojatej. Super progresivní přístup,“ chrlí ze sebe kolega JTK. „Já si pamatuju krásně dojatého Michala Pavlíčka v šatně a pak už téměř nic,“ doplňuje otec Frontmana Filip Černý, který byl nejdřív přípravami a pak i průběhem na místě doslova pohlcen.

Poselství na závěr? Neztrácejte hravost! „Hravost je přece radost ze života… Je to věc, která se vytrácí. Jemný humor, nadsázka, to všechno může být sdílnější,“ říkala tuhle šéfová sympatického projektu Elegantní Česko Pavlína Kvapilová na stránkách posledního Respektu. Jo, o to jde především: hrát si a radovat se ze života. Ze své hudby a dobré hudby kolem nás! Protože právě hudba je důležitou náplní a posláním našeho života!