Přejít k hlavnímu obsahu
Astrid Hudečková - Út, 11.10.2016 - 08:00

Když máte v srdci zášť, múza nepřijde

Pro mě je jsou ta slova „The Probe“ (v angličtině sonda) zabarvená tolika příběhy, emocemi a zážitky, na které nikdy nezapomenu a tvářemi, které na cestě blíž k hudbě potkávám. Často s humorným tónem říkám lidem, kteří se tváří „znudění životem“: „založ si kapelu, nudit se v žádným případě nebudeš“. Vlastně i ten čas, po který ta naše sonda zkoumá hudební vesmír, utíká strašně rychle.

Já jsem se na posádku kosmický lodi dostala úplně náhodou. Šla jsem se jen tak nevinně podívat na zkoušku kapely, která hrála metal a hard rock – koukání bylo tehdá málo a tak mě kluci šoupli k mikrofonu. Na místě jsem si vymyslela text a stalo se, že už jsem od mikrofonu neodešla. S Milošem, který kapelu zakládal, jsme dokonce odzpívali metalovej duet na jakémsi komorním koncertě. Hodně se směju při vzpomínce na naše vyhrocený vokály. Byla to velká divočina. Jenže pak jsem to „zkazila“ klavírem, hard rock se naředil a my jsme ucítili ve vzduchu zkušebny, že chceme míň řvát – i když rock doteď milujeme každou buňkou těla.

Nebudu vás zatěžovat popisem všech těch peripetií, které jsme v kapele řešili. Bylo jich nespočetně a já si od té doby myslím, že mít kapelu vyžaduje několik věcí, bez kterých to alespoň z mého hlediska nejde dělat: musíte být absolutní magor, hudbu zbožňovat a vyměnit bez mrknutí oka dovolenou na pláži za nahrávání singlu; musíte preferovat kvalitu před kvantitou a hrát tam, kde „to má cenu“; musíte umět odpouštět všechno a všem – i když vás zraděj, pomluví, lžou vám do očí, ztratí vám plakáty, na který vám půjčila maminka…, protože když máte v srdci zášť, tak múza nepřijde.

Hudba je asi nejvíc osobní věc, s kterou člověk může vyjít mezi lidi – je to věc veřejná. Zejména jako zpěvák lidem otevíráte svoje deníky, svý srdce a často se musíte popasovat s lidma, který dávaj nesmyslný rady, ještě než dozní poslední tón koncertu. Setkáváte se s bizarní úrovní komunikace – chcete pobavit lidi, nadělit jim sváteční pocit, zatímco v klubu vládne atmosféra: „hlavně ať toho hodně vychlastaj“ a hodinu po koncertě vám milý pan majitel řekne, že „kabely se samy neukliděj“.

To všechno k hudbě patří, i když to není zrovna „zenovej“ stav věcí, prostě s velkým egem člověk dlouho nevydrží. Do toho všechny ty úřední drobnůstky – pán s bločkem na náplavce u Rašínova nábřeží už, už píše pokutu za narušení hlukové hladiny, tak vám zvukař vypne mikrofon zrovna, když jste v polovině loučení se s diváky a už nestihnete říct ani „Hezký ve…“. Tyhle věci mimo-hudební všechny visí na tom stejným povozu, kde krásně zrajou i ty ostatní nádherný dary, melodie, setkání s úžasnými lidmi, momenty překvapení, ještě větší a nekonečná láska k hudbě.


Já jsem strašně ráda, že držíme, že na tom našem vesmírným vozítku jedeme dál. I když byste se určitě smáli, kdybyste viděli drobný útržky z těch našich hudebních tažení. Jako když jsme ztratili naše poslední peníze na charitativním koncertě, když nám ukradli vybavení na další akci, když jsme se propadli do děravých prken, co neznamenají svět. Pořád se ale směju, protože si říkám, jak obrovskej vděk cítím za to, že žiju tady a že mám možnost se zabývat hudbou a mám kolem sebe spoustu úžasných lidí. I když nic nejde ideálně, nepřestávám věřit, že hudba je unikátní způsob života nehledě na to, jakej žánr děláte. Je to pro nás lidi obrovskej dar, kterej přímo ovlivňuje, jak se cítíme, jak žijeme. Představuju si ten vliv zvuku ve smyslu Chladniho obrazců a věřím, že až si pustíte naší hudbu, že ten obrazec ve vaší mysli bude ve tvaru srdce. S tím záměrem hudbu děláme, abychom se dotkli vašich srdcí – jako sonda, která zkoumá lidskou duši a v makro měřítku její odraz – vesmír.

Jsem nesmírně šťastná, že jsme se potkali s Tomášem Krejčím, kterej režíroval videoklip k písni Bel Mondo – měli jsme skvělej tým v čele kouzelnicí Ninou Ščamborovou. Tahle slečna kameramanka točí to, na co vy myslíte – nevím, jak to dělá, ale moje představy jsou v tom díle vyjádřený. Nakonec i to vstávání za tmy mělo svůj význam a každá ta molekula vydaný energie se vrací zpět mnohem barevnější a veselejší.

Napište, jak naši hudbu vnímáte a jak se vám líbí klip. Rádi si přečteme, jak to vidíte a slyšíte. Do konce roku chystáme ještě vydání singlu k „zimní“ skladbě Space Bar – na té pracujeme už dlouho ve studiu Jižák 21Tomášem Sochůrkem, ale příběh o tom by byl na delší pokračování. Všechny informace o nás najdete na Facebooku.

Přeju vám všem, co muziku tvoříte, nebo vnímáte, abyste si nikdy v životě ani na chvilku nepomysleli: „končím s muzikou“. Je to nonsens – hudba je tu, je pro nás a je naprosto svobodná.

Tagy komunita
Zpívám a hraju na klávesy v kapele The Probe.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY