John McFee (The Doobie Brothers): Stále se snažím zlepšovat jako hráč, zpěvák i skladatel

Po třiatřiceti letech se jediné nahrávce projektu Jackdawg dostane konečně vinylového vydání. Jak tohle víceméně zapomenuté album zpětně hodnotíte? 

Mám určitou slabost pro to, co jsme v rámci našeho projektu vytvořili. Ve skutečnosti jsme jen zkoušeli hudební nápady a kreativně experimentovali, což považuji za pozitivní věc. Je hezké, že teď budou mít lidé možnost si výsledek poslechnout, pokud je to zajímá.

Jackdawg jste založil se Stu Cookem a Keithem Knudsenem. Všichni tři jste spolu předtím působili v country rockové formaci Southern Pacific a s Keithem jsi navíc dříve hrál také v Doobie Brothers. Proč jste už neměli chuť pokračovat se Southern Pacific?

Situace se Southern Pacific byla trochu komplikovaná. Fungovali jsme už několik let a i když jsme dosáhli skutečného úspěchu, objevily se některé problémy s naším managementem, které vedly k pocitu, že je možná na čase zkusit něco jiného. Vlastně bych tenkrát se Southern Pacific rád pokračoval, ale potíže s managementem vedly k právním sporům, o kterých nemohu zcela otevřeně hovořit. Proto se mi zdálo, že bude nejlepší odejít.

Věděli jste už od začátku, že nechcete hudebně nijak navazovat na tvorbu Southern Pacific?

Pokud si dobře vzpomínám, prostě se to nějak samo vyvinulo tak, že jsme se všichni přiklonili k více „rockově“ orientovanému materiálu a aranžmá. Během Southern Pacific jsem pracoval i s japonskou superstar Eikichi Yazawou a rozšiřoval si své rockové kytarové dovednosti. Přišlo mi přirozené, že jsme pak něco z toho začlenili i do nových nápadů, když jsme začali zkoušet. Myslím, že jsme si všichni při našem směřování k rockově orientovanému stylu užili spousty zábavy.

Neměli jste za sebou žádný label, a tak vás nikdo nikam netlačil. Cítili jste v tomhle určitou svobodu?

Rozhodně. Prodiskutovali jsme vše a vědomě se rozhodli, že se budeme snažit vyhnout hudebním omezením nebo přizpůsobování se nějakému konkrétnímu stylu. Možná to nebylo nejmoudřejší obchodní rozhodnutí, ale určitě to bylo dobré hudební rozhodnutí. Bylo skvělé nechat se unášet kreativitou a jen si to užívat.

Na přelomu 80.-90. let se toho dělo na hudební scéně celkem hodně. Hrál se stadiónový rock, hair metal, posléze tyto žánry vystřídal grunge a alternativní rockové kapely. Jak jste toto dění vnímal vy? Ovlivňovaly vás nějak tyto proudy nebo to šlo vše mimo vás?

Možná nejsem nejvhodnější člověk k posouzení, jaký vliv na mě osobně měla nebo má hudba mimo můj žánr. Každopádně vždy jsem se snažil být otevřený novým nebo jedinečným přístupům k hudbě. Mám pocit, že se neustále snažím zlepšovat a učit se nové věci, ale bezpochyby mi určitá část populární hudby uniká.

Jisté ovlivnění osmdesátkovou rockovou scénou lze na desce cítit, alespoň ve zvuku a produkci, která je mohutná, což bylo charakteristické pro rockové kapely z 80. let. 

Ha. No, opět si nejsem jistý, jestli to dokážu přesně posoudit, kromě toho, že pravděpodobně všechno, co slyším, mě do určité míry ovlivňuje. Myslím, že jsme se prostě bavili experimentováním bez jasného cíle. Chtěli jsme dělat hudbu, která se nám líbila.

Produkci jste měl na starosti vy a natáčelo se ve vašem studiu Lizard Rock Studio, nebyli jste tedy omezeni studiovým časem a mohli na písních pracovat v podstatě kdy se vám chtělo? Jak probíhala tvorba a následné nahrávání. Skládali jste přímo na místě a své nápady hned zaznamenávali nebo jste nejdříve materiál nazkoušeli a až poté, co jste si vším byli na 100% jisti, jste začali točit?

Myslím, že většinou jsme se sešli ve studiu a jamovali, dokud jsme neměli groove nebo riff, který se zdál jako dobrý základ pro vytvoření písně. Případně nás název písně inspiroval k hudbě nebo nápadu na melodii a od toho jsme se odrazili. Hodně z toho bylo ale dost spontánní, takže v určitém smyslu jsme do jisté míry komponovali „na místě“. Pravděpodobně každá skladba byla trochu jiná nebo jedinečná z hlediska toho, jak se vyvíjela, přičemž několik skladeb se vyvíjelo spíše z textu, ke kterému se pak přizpůsobila hudba. Myslím, že většina, ne-li všechny skladby, byly nahrány tak, že jsme všichni tři najednou hráli hlavní party živě ve studiu, což je podle mě slyšet v celém projektu – základní stopy mají jakýsi živý nádech.

Jde hodně o kytarové album a řekl bych, že vaše kytara je v celkovém zvuku stěžejním nástrojem. 

Legrační na tom je, že mám vždycky pocit, že basová kytara a bicí jsou nejdůležitější součástí skladby, aby zněla správně. Někdy si říkám, jestli jsem vůbec kytarista. Nicméně pro Jackdawg je hlavním nástrojem, který nese hudební hodnoty skladeb a upoutá posluchačovo ucho, kytara. Má určitý význam pro definování zjevného stylu kapely. Hodně jsem si s tím vyhrál, abych písně udělal zajímavé, takže většina lidí to asi vnímá jako kytarové album.

Pokud vím, tak Jackdawg nebyli koncertní kapelou a neodehráli jste jediný koncert. Žádná vystoupení nebyla v plánu? 

Myslím, že jsme o živém hraní mluvili, ale nikdy jsme se k tomu, než jsme se s Keithem vrátili k Doobie Brothers a Stu a Doug založili Creedence Clearwater Revisited, nedostali. Měli jsme také smůlu s managementem a když Joe Gottfried náhle a nečekaně zemřel, trochu nám to vzalo vítr z plachet. Joea jsme měli opravdu rádi a cítili jsme, že je pro nás tím pravým manažerem, takže jeho smrt byla rozhodně jedním z faktorů, které přispěly k naší ztrátě elánu.

Keith Knudsen zemřel v roce 2005. Zhasla tím definitivně i možnost na případné koncerty do budoucna, třeba v rámci reedice alba?

O tom jsme se Stuem konkrétně nemluvili. Museli bychom ale mít opravdu toho správného bubeníka, aby nahradil Keitha. Byl velmi důležitou součástí zvuku a stylu Jackdawg.

Za svou kariéru jste spolupracoval s hromadou muzikantů. Vedle účinkování u Van Morrisona byla jednou z nejvýznamějších spoluprací určitě i ta s Elvisem Costellem. Byl jste tenkrát v Anglii se svou kapelou Clover, když jste se s Elvisem poznali, je to tak?

Ano, moji starou kapelu Clover jsme založili v Marin County, severně od San Francisca. Byla to opravdová kalifornská skupina, ale v polovině 70. let jsme přesídlili do Velké Británie. Různé zvraty osudu vedly k tomu, že jsem se během pobytu v Anglii seznámil s mladým Elvisem, ano.

Dělali jste Costellovi doprovodnou kapelu na jeho debutové desce My Aim Is True. Jaké byly vaše první dojmy z Elvisova stylu, když jste slyšeli jeho písně? Přeci jen hráli jste s Clover country rock a objevili jste se v Británii v době, kdy zrovna probíhala punková a new wave horečka. 

Měli jsme britský manažerský tým složený z Davea Robinsona a Andrewa Jakemana (alias Jake Riviera), kteří založili nahrávací společnost Stiff Records. Jedním z prvních umělců, které podepsali, byl mladý písničkář jménem Declan MacManus, a Jake oslovil Clover, aby Declana doprovodili při nahrávání několika písní. Požádal jsem Jakea, aby nám poslal nahrávku materiálu, abychom mohli posoudit, zda by to mohlo fungovat, a pamatuji si, že jsem byl ohromen kvalitou skladeb. My všichni jsme byli. To, co mělo být původně singl, se proměnilo v jednu stranu alba, a když uslyšeli, jak dopadla píseň Allison, rozhodli se, že natočíme celou desku. A samozřejmě, v době vydání alba se Declan Patrick MacManus přejmenoval na Elvise Costella. Cítím se neuvěřitelně šťastný, že jsem mohl být součástí toho všeho, a vztah s Elvisem je pro mě dodnes velmi důležitý.

Byla práce na My Aim Is True odlišná od jiných studiových projektů, na kterých jste v té době pracoval?

Proces spolupráce s Nickem Lowem při produkci alba My Aim Is True se rozhodně lišil od spolupráce s Muttem Langem na našich vlastních nahrávkách Clover, které vznikaly přibližně ve stejné době. Mám rád jak Nicka, tak Mutta a oba jsou ve své práci brilantní, ale mají velmi odlišný styl produkce, nebo alespoň v té době měli. Mutt je velký perfekcionista, který se při nahrávání soustředí i na ty nejmenší detaily. Nickův přístup k albu My Aim Is True byl takový, že je to pravděpodobně nejautentičtější živé album z těch, která vyšla za posledních 30 nebo 40 let, za což dám klidně ruku do ohně. Například všechny skladby jsou nahrány tak, že všechny nástroje hrají ve studiu současně, většina z nich s hlavním vokálem, který je na vydané desce, nahrávaný rovněž ve stejnou chvíli. Všechny moje kytarové nebo steelové party jsou kompletně živé, ani jedna nota není dodatečně přidaná.

Váš kytarový styl je celkem odlišný od punkovějšího zvuku, kterým se Costello tehdy profiloval. Jak jste hledal balanc mezi svou estetikou a jeho vizí?

No, když říkáš „punkovější zvuk, kterým byl Costello v té době známý“, tak máš zřejmě na mysli spíše následující nahrávky, protože My Aim Is True bylo vůbec první album Elvise a předtím vlastně nic jako Elvis Costello neexistovalo. Co se týče rovnováhy mezi mou estetikou a Elvisovou vizí, upřímně řečeno nebylo co vyvažovat, protože Elvis byl fanouškem desek Clover, které vyšly o několik let dříve u vydavatelství Fantasy. Nick Lowe byl také fanouškem Clover a jeho stará kapela Brinsley Schwarz měla dokonce píseň, ve které se Clover objevili v textu. Nick i Elvis mi dovolili hrát, co jsem chtěl, vždycky byli ke mně moc milí. 

Máte pocit, že spolupráce s Elvisem Costellem nějak ovlivnila váš další hudební vývoj nebo pohled na hudbu?

Řekl bych, že to byla důležitá součást mého hudebního vývoje. Elvise jako skladatele velmi obdivuji a byl pro mě inspirací. 

S Costellem jste spolupracoval i později, třeba na albu The Delivery Man nebo Almost Blue, kdy se jedná o album coverů, které se skládá výhradně z country písní. Natáčelo se v Nashvillu, ale atmosféra během sezení prý byla napjatá. Jak na nahrávání vzpomínáte?

Možná bych měl být opatrný v tom, co tady řeknu a jak to řeknu, ale alespoň na začátku projektu to vypadalo, že Billy Sherrill, legendární producent z Nashvillu, během nahrávání nebyl šťastný. Proces natáčel dokumentární tým BBC a myslím, že ve videu je část, kde my, členové kapely, sedíme v hotelu u stolu a diskutujeme o tom, jak to všechno zvládneme, protože nás nemá rád. Naštěstí se v této fázi projevil laskavý přístup zvukaře Rona „Snakea“ Reynoldse a myslím, že na konci projektu už byl pan Sherrill v pohodě.

Také jste spolupracoval na albu Stone Alone, které patří k mým oblíbeným, konkrétně jste hrál v písni What’s The Point, kde má na starosti housle a pedal steel kytaru. 

Páni, na to mám skvělé vzpomínky, ale z nějakého důvodu se mě na tuhle spolupráci moc často neptají. Moje spolupráce s Billem vznikla na doporučení Van Morrisona, který byl ve studiu, když jsem nahrával pasáže, o kterých mluvíš. Přijel jsem přímo z koncertu Clover v San Franciscu do studia Record Plant v Sausalitu na nahrávání s Wymanem. Nikdy předtím jsem se s ním nepotkal. Byla to další superstar, která se ukázala být velmi milým člověkem, což pro mě byla opravdu dobrá zkušenost.
 

Vaše hudební kariéra se dotkla mnoha žánrů – country, rock, folk, pop… Je něco, co považujete za osobní vrchol? Byl to třeba právě moment uvedení do Rock and Roll Hall of Fame s The Doobie Brothers?

Je těžké vybrat jeden jediný moment nebo událost jako „tu jedinou“. Pravděpodobně významnější událostí než bylo uvedení do Rock and Rollové síně slávy, pro mne byly momenty, jako když jsem byl mladým, začínajícím muzikantem a dostal jsem telefonát od Mikea Bloomfielda s nabídkou zahrát si na jeho desce. Nebo možnost hrát na pedal steel kytaru s Buckem Owensem, nebo když mě tři různí členové raného Steve Miller Blues Bandu, tedy Steve Miller, Boz Scaggs a Tim Davis, pozvali, abych hrál na jejich deskách. Nemluvě o mém prvním nečekaném telefonátu od Van Morrisona, který mě požádal o spolupráci, a o tom, když jsem poprvé slyšel Vanovu Wild Night v rádiu. Takováto přímá hudební spojení pro mě znamenají nejvíc.

The Doobie Brothers jsou na scéně už 55 let a letos jste vydali nové album Walk This Road, se kterým jste následně vyrazili na turné. Do setlistu jste zařadili nejen osvědčené hity, ale také několik skladeb z novinky. Jak se vám tyto nové písně hrají vedle klasických, léty prověřených skladeb? A jak na ně reaguje publikum?

Budu upřímný a přiznám se, že některé nové písničky se mi líbí víc než jiné, ale i tak se snažím být týmovým hráčem a podporovat ostatní členy kapely. Nový materiál se zdá být u publika docela úspěšný, takže bych řekl, že máme štěstí.

Po všem, čeho jste v hudbě dosáhl, je ještě něco, po čem jako muzikant toužíte?

Stále se snažím zlepšovat jako hráč, zpěvák a skladatel. Ve svém nitru si myslím, že nikdy nejsem dost dobrý, takže se dá říct, že stále toužím po zlepšení. Také bych rád dostal příležitost nahrát nějakou hudbu s Paulem McCartneym. Vždy byl mou inspirací a stále jí je.