Johanela: Napsala jsem album o smrti mé mámy. A je vlastně pozitivní

Jak vznikalo album Kdo jsi ty

V té době jsem za sebou měla poměrně dlouhou hudební pauzu. Po vydání první desky The Bloom (2021) jsem propadla pocitům extrémního vyhoření a selhání, přestože nebyly úplně opodstatněné. Nechala jsem se zmítat úzkostmi z toho, že nejsem dost, srovnávala jsem se s ostatními tak moc, že jsem vlastní hodnotu nedokázala zahlédnout ani skrze pozitivní reakce nebo hezké recenze v magazínech. Snažila jsem se dělat všechno perfektně, nebo aspoň tak, jak by se to dělat mělo, až jsem se dostala do bodu, kdy jsem se zbavila všeho, co na mně bylo opravdové. Minimálně z toho teď mám ten pocit. Měsíce plynuly, já začala pracovat v korporátu a pomalu jsem hudební kapitolu opouštěla. Teď už vím, že jsem s ní opouštěla i samu sebe. V lednu 2023 mámě diagnostikovali rakovinu tlustého střeva ve 4. stádiu a s tím přišel velký reality check.

Začala jsem zase psát hudbu. Ale psala jsem ji jinak. Psala jsem ji pro sebe, bez myšlenky, že by z toho něco mohlo být. Psala jsem o všem, co jsem prožívala, o bolesti, prázdnotě a strachu. Dělala jsem to pro sebe. Pro své bezpečí. Pomáhalo mi to celé v sobě zpracovat. Léčilo mě to.

Máma zemřela jen rok a půl po zjištění diagnózy. Po posledních společných dnech jsem upadla do naprostého pocitu otupělosti, ale zároveň takového prazvláštního prozření. Jako by bylo na krátký moment ve stínu smrti všechno úplně jasné – říkala jsem si, co já prokrista na tomhle světě dělám, když nedělám to, co miluju a v čem jsem dobrá. Můj život je můj. Můj život je můj. Můj život je můj.

A tak jsem začala od nuly. Změnila jsem si umělecké jméno, které mě roky rozčilovalo a nemohla jsem se s ním posunout dál. Napsala první tracky v češtině. Začala jsem si dovolovat chyby a možnost neúspěchu, což byly aspekty, které mě vždycky v tvorbě brzdily. Radovala jsem se ze všech fází procesu psaní a tvorby. Všechno bylo jednodušší než věci, kterými jsem si procházela v osobním životě. A strachy z neúspěchu se najednou nemohly ani z části rovnat strachům, co mě pohlcovaly v uplynulém roce – třeba z toho, že už nikdy hudbu dělat nebudu.

Poprvé v životě jsem skutečně věřila tomu, co dělám, protože jsem to dělala pro sebe a opravdově. Album Kdo jsi ty je svědectvím o tom, jak jsem si začala stát za tím, kdo jsem já, i když to není a nebylo vždy perfektní. A místo toho, abych se za to styděla, jsem se tento aspekt snažila dát do popředí.

Noc, Prázdno, Kouzlo

Když jsem začala mít pocit, že mi pod rukama vzniká nové album, říkala jsem si, že bude šíleně smutné a těžké. Jako první přirozeně začaly vznikat písně jako Prázdno, o nekonečné prázdnotě a hledání smyslu v tom se ráno probouzet, nebo Noc o buzení se do úzkostí.

Já osobně vnímám jako nejsmutnější tracky Wouldn’t it be nice, což je vlastně taková ukolébavka o posledních společných dnech, nebo Hledám, což je písnička o tom, jak obtížné pro mě bylo navazovat nějaké nové hlubší vztahy bez toho, abych se jen snažila plnit prázdné místo, co ve mně zůstalo.

Hledám její teplo ve tvé náruči
Jsem ráda, že nevidíš mi do tváře
Slzy vpijou se do látky modré mikiny
Vpijou se, ty nevidíš, to nevadí,
Já na chvíli k tobě schovám se.

Když se ale teď podívám na celou desku jako celek, je v zásadě pozitivní. Je v ní zachycen celý proces vyrovnávání se s tou ránou, která nás zasáhla. Ten proces mi dal šíleně moc a jeho výsledkem je to, že chci žít. Že mám proč. Že mám v sobě dostatek síly dovolit si být, kým jsem, a být šťastná.

Musela jsem se naučit se svým lidem otevírat, protože jsem pochopila, že bez toho, abych se jim odhalila, mi nikdo nebude moci v čemkoli pomoct nebo ulevit. Celkově jsem vlastně celý koncept přátelství pochopila až nedávno – o tom je písnička Kouzlo. Track Kdo jsi ty, podle kterého se jmenuje i celá deska, je pro změnu o tom, jak jsem si přestala vyčítat, co cítím a kým jsem.

Došlo mi, že špatné myšlenky z nás nedělají špatné lidi, to dělají činy. Zároveň ale také, že nejsem špatný člověk, i když dělám chyby. Upřímná jsem se snažila být ve „svých“ tématech i v tématech, co mě dlouhodobě rozčilují a zvedají ze židle, jako je patriarchální nastavení společnosti v písni FE nebo srdcervoucí, ale naprosto hrdinský příběh Gisèle Pelicot.

Singl Ego

Na začátku září vyšel první singl Ego, který je takovým ironickým povzdechnutím nad tím, jak velká ega ničí vztahy a lámou srdce. Napsala jsem ho, když jsem byla hrozně naštvaná po konfliktu s někým, kdo pálil ostrými, přestože sám moc dobře věděl, jak moc zranitelná jsem v tu dobu byla. A věděl přesně, kam mířit.

Ty víš, kam mířit, aby to bolelo
Ty víš, kam mířit, kde mi chybí štít
Můžu si stokrát říkat, že už to stačilo,
Ale ty vždycky překvapíš.

Kdybych to měla shrnout, album Kdo jsi ty je o tom, jak jsem se skrze fakt hodně bolestivou zkušenost vrátila sama k sobě a našla v tom sílu. Dovolila jsem si být sama sebou se vším, za co se stydím, i na co jsem pyšná. A je to fakt fajn pocit.

Jaký je příběh vaší desky nebo singlu? Napište na redakce@frontman.cz.