Jana Špaňúrová: Se zpěvem jsem začala skoro v šedesáti. Nikdy není pozdě
Myslím si, že nikdy není pozdě začít dělat to, o čem sníme, o čem předpokládáme, že bychom v tom mohli být dobří, že by nás to bavilo, naplňovalo spokojeností, vracelo nám jistým způsobem ztracenou víru v sebe sama, ve svoje schopnosti, a v neposlední řadě nám dalo pocit, že jsme pravoplatnou součástí světa kolem nás.
Táhlo mi na šedesát. Žila jsem sama. Dcera už byla dospělá a žila svůj život. Pracovala jsem z domova. Chtěla jsem dělat něco, co by mě bavilo a dalo mi možnost být mezi lidmi podobného smýšlení. Už jsem zkusila režírovat v poloprofesionálním divadle, v jedné hře jsem si dokonce zahrála, navštěvovala jsem kurz psaní, chodila jsem cvičit. Ale pořád to nebylo ono.
Díky jednomu koncertu jsem pochopila, že chci zpívat
Jednou při poslechu nějaké hudby z počítače na mě vyskočil koncert Hany Hegerové z Olomouce z roku 2006. Fascinovaně jsem koncert poslouchala, z paní Hany jsem nespustila oči. Ještě v noci jsem si celý koncert pustila znovu. Další den znovu a pak ještě párkrát, než mi to ťuklo: Chci zpívat. Ou!
No, nápad byl fajn, že, ale pomalu se mi rozležel v hlavě a začínal mi připadat víc a víc šílený, vadil mi především můj věk. Přesto jsem na webech začala hledat učitele.
Chtěla jsem se naučit zpívat Edith Piaf
Nakonec jsem jednoho našla, byl mi povědomý, o něco starší než já, nebyl drahý a bydlel blízko mého bydliště. Domluvili jsme se na první zkušební hodině, kde si vyzkoušel moje pěvecké dovednosti, zdali mám rytmické cítění, jaký mám hlasový rozsah, jestli se trefuji do tónů, které mi předehrával na klavíru. Pak proběhlo pár cvičení výslovnosti a řeči, při kterých jsem se cítila opravdu trapně, ale pan učitel byl spokojený.
Na závěr se zeptal, co bych se chtěla naučit zpívat, a ze mě vypadlo, že nějaký šanson od Edith Piaf (naprosto šílené, neuměla jsem francouzsky), no, a cítila jsem se ještě trapněji. On kupodivu souhlasil a řekl, že mi na příští hodinu nějaký její šanson včetně not připraví.
Bylo mi trapně
Z hodiny jsem doslova vypadla a běžela na tramvaj, abych byla co nejdál od učebny. Ta ostuda! Všechno to bylo tak trapné! Jsem naivní, bláhová, jak si vůbec můžu dovolit přemýšlet o tom, že bych jednou zpívala před lidmi? Kdo se bude dívat na ženu v letech? A podobně.
Jenže někde jsem asi přece jen cítila nějaké světýlko. V mém hlase? V mém projevu? Z učitele? Z jeho občasného údivu? Nevím, ale přišla jsem k němu zas.
Přede dveřmi se mi udělalo zle, tak jsem se otočila na patě a pádila pryč. Čirou náhodou se můj učitel zrovna vracel z oběda, udiveně se ptal, kamže to utíkám, když mám hodinu zpěvu, nečekal na odpověď, doslova mě chytil za límec košile a dotáhl mě do učebny.
Zvládnu víc
A tak jsem se začala učit zpívat. Pocit trapnosti začal pomalinku mizet, dokonce mě to začalo bavit. Učila jsem se dýchat, správně vyslovovat slova, hledat jejich smysl, začala jsem trénovat paměť, pracovala na hlasových cvičeních, učila jsem se líp soustředit, ovládat alespoň základ hudebního slovníku, anatomii hlasivek a vůbec dýchacího systému. Učila jsem se trpělivosti, protože na první písničce jsme dělali týdny. Čím jednodušší byla melodie, tím těžší byla interpretace.
Byl slyšet každý falešný tón, slova zněla nepřirozeně, hraně, neobratně, zpěv potichu, nebo křiklavě… Ale v momentě, kdy jsem všechny tyto atributy celkem slušně zvládla, věděla jsem, že zvládnu víc. A zvládla jsem.
Můj učitel mě připravil na první koncert.
Návrat k sobě
A měla jsem úspěch. Sice jsem to brala s velkou rezervou, protože jsem tam měla především přátele a kamarády, ale nakoplo mě to, cítila jsem, že jdu správným směrem. Začala jsem vystupovat, zpívala jsem především šansony Hany Hegerové a Edith Piaf (začala jsem se učit francouzsky) za doprovodu klavíru. Dnes si píšu svoje písničky, mám kapelu Jana Špaňúrová band, nějaká videa na YouTube, na FB a na Instagramu. A co je důležité – mám zase samu sebe.
Zpěv je pro mě cesta. Často cesta neznámá, nejistá, plná chyb jak pěveckých, tak i organizačních, ale cítím pokrok. Proto to nevzdávám a stále pokračuji dál. Kam mě tato cesta dovede, nevím. Ale co vím určitě, že zpěv mi pomáhá vyjádřit své pocity týkající se smyslu života, lásky, zklamání, smutků či radostí, hledání a nacházení sebe sama, své nejhlubší podstaty a svého sebeurčení v našem poněkud chaotickém a ohroženém světě.
A co je pro mě moc důležité, že skrze sebe samu a svoje občasné úspěchy ukazuji ostatním, že to lze i v tomto věku. Nebudu lhát, stojí to čas, velkou dřinu a peníze, ale stojí to za to. Věřte mi.
Takže jen zopakuji, co jsem říkala na začátku: Nikdy není pozdě začít.
V kolika jste začínali zpívat nebo hrát vy, jaké to bylo? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
