Přejít k hlavnímu obsahu
„Největší ctností harmonikáře je umění nehrát,“ říká Charlie Slavík | Foto: archiv umělce
„Největší ctností harmonikáře je umění nehrát,“ říká Charlie Slavík | Foto: archiv umělce
Jan Podzimek - St, 08.09.2021 - 08:00

Hovory po zkoušce #28: Charlie Slavík

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je Charlie Slavík, znamenitý zpěvák a jeden z našich nejlepších hráčů na foukací harmoniku. Bavili jsme se o jeho hraní v kapelách, hostování a třeba i o nahrávání v USA.

Charlie, pro začátek na tebe mám stejnou otázku jako pro všechny. Jak to všechno začalo? Jak jsi potkal hudbu?

Swingové orchestry v rádiu, odpolední čaje s dechovkou v „Lígráku“ (Riegrovy sady) které jsem absolvoval jako malý chlapec na pískovišti s dědou – klasickým žižkovským pepíkem, který miloval dechovku a kmínku. No, a dobrodružné knihy plus romantické srdce jsou ten poslední krůček k hudbě! (smích)

Studoval jsi hudbu někde?

Jsem samouk a za komunismu bylo dost těžké sehnat nějaké relevantní informace, proto byly moje začátky dost partyzánské. Bylo to hodně o poslouchání a metodě „pokus/omyl“. Mám to štěstí, že celý život hraju s muzikanty, kteří jsou lepší než já. Učím se od nich. A když vyčerpám jejich hudební potenciál, tak většinou dojde k zásadní změně – většinou se rozejdeme (v dobrém) a jede se dál. S příchodem internetu a youtube kanálu je vše mnohem snažší. Nemám klasické hudební vzdělání, ovládám pouze základy hudební teorie a s oblibou používám nashvillský číselný systém (I = tónika, IV = subdominanta… atd.).

Charlie Slavík  a Steve Walsh | Foto: archiv Charlieho Slavíka

Tvůj hlavní obor je foukací harmonika. Jak ses k tomuhle instrumentu vlastně dostal?

Můžou za to filmy Poklad na stříbrném jezeře a Tenkát na západě, pan Lubomír Pleva, který nahrál LP filmových melodií, a tramping. Pak už to všechno do sebe začalo zapadat a plynule na sebe navazovat.

Dobrých hráčů na foukací harmoniku u nás moc není a skvělých ještě méně (asi se shodneme, že dobrých kytaristů je víc). Ty patříš mezi ty nejlepší. Proč vlastně není tenhle krásný nástroj populárnější?

Je to dáno především tím, že foukací harmonika je veřejností i některými hudebníky vnímána jako dětská hračka. Spousta muzikantů si bere za vzor Boba Dylana a myslí si, že to tak stačí. Diatonická harmonika má svoje limity. Ty se ale dají překonat moderní technikou hry za použití tzv. overblow a overdaw tónů, které umožňují zahrát i na diatonickou harmoniku kompletní chromatickou škálu. Dalším problémem je neochota věnovat čas nácviku techniky hry a v neposlední řadě i nekázeň hráčů na tento nástroj, která způsobila, že spousta muzikantů harmoniku přímo nesnáší. Harmonika je výrazná a musí se k ní přistupovat jako ke vzácnému koření – neplýtvat s ní. Největší ctností harmonikáře je umění nehrát.

Protože jsem zvědavý, tak se zeptám. Už ti někdy na podiu došel dech? Zkrátka že jsi to neufoukal? Jak se tyhle situace řeší?

Taky se mi to stalo, když jsem měl závodnické období, kterým si musí projít každý muzikant. Řešení je jednoduché. Když harmonikář neví kudy kam nebo nestíhá, zahraje shake (tremolo na dvou tónech vedle sebe). Hraje se rychlými pohyby hlavou do stran.

Pojďme k tvým hudebním zářezům. V roce 2013 jsi se zúčastnil jedné slavné soutěže v Memphisu, což je kolébka tvojí hudby. O co šlo a jak to vlastně dopadlo?

Je to mezinárodní bluesová soutěž, kam jsou nominovány nejlepší kapely z celého světa. Probíhá každoročně vždy v prvním únorovém týdnu. Byl jsem tam nejprve jako divák v roce 2012 a o rok později jsme se v kategorii duo probojovali spolu se slovenským bluesmanem Lubošem Beňou až do semifinále. Skvělá zkušenost vidět a hlavně slyšet všechny ty parádní kapely.

Jako sólový hráč jsi se zúčastnil obrovského množství nahrávání pro různé inteprety. Pochlub se, kde všude zní tvoje harmonika?

Naposledy to bylo třeba ve filmu Uzly a pomeranče, s kapelou Goodfellas, se Sebastianem, v USA s Brentem Moyerem a dalšími.

A teď se pojďme zastavit na chvilku u tvých projektů. Charlie Slavík Revue je tvoje hlavní působiště, je to tak? Jaká je vlastně historie kapely?

Původně to bylo hammond trio Marcel Flemr Band, které jsem si v roce 2013 najal jako doprovodnou kapelu. Hammondky jsem postupně nahradil baskytarou. Je to hodně variabilní, pod název Revue se schová úplně všechno. Základní jednotkou je kvartet plus případně další kytara, piano či hammondky – a tříhlasý doprovodný vokál (The Rhythm Girls aka. Sestry Ježkovy). Občas si dělám radost hostujícími muzikanty (i zahraničními). Do budoucna bych rád vyzkoušet i dechy.

Charlie v akci s Juwanou Jenkins. | Foto Jindřich Oplt

Docela mi spadla brada, když jsem zjistil, že s vámi hraje Steve Walsh, americký kytarista žijící v Česku. Představ trochu Stevea těm, kteří ho neznají. A jak jste se vlastně dali dohromady?

Se Stevem jsme se potkali poprvé někdy kolem roku 2012. Hráli jsme potom společně v doprovodné kapele Juwany Jenkins. V roce 2019 jsem ho oslovil jako producenta a kytaristu na přiravované autorské CD. Přiznám se, že nás spolupráce dost sblížila, takže lano pro Steva do kapely byl další, naprosto přirozený krok. Díky tomu hrajeme hlavně moje autorské věci a posouváme se i do dalších příbuzných žánrů.

Dalším tvým projektem je Charlie Slavík and The Rhythm Girls. Charlie potřeboval do kapely dámské hlasy – nebo jak to vzniklo?

Miluju hudbu padesátých let a harmonické doprovodné vokály, vždycky jsem po tom toužil. Byla to jen otázka času, kdy souhra náhod způsobila, že jsem potkal talentované Sestry Ježkovy. Máme spolu repertoár na celý večer – buď s velkou kapelou, nebo poloakustickou verzi pouze s korepetitorem (kytara, piano). Je to velmi zábavné, hudebně rozmanité, postavené na leadu a doprovodném tříhlasém vokálu, kde se také občas prostřídáme. Pro mě je to srdeční záležitost. Spolupráce s o generaci mladšími skvělými hudebníky mě nesmírně nabíjí a naplňuje.

Vím, že taky spolupracuješ s Juwanou Jenkins. Jakou spolu vlastně děláte hudbu?

Hrajeme spolu od roku 2010, kdy jsem jí poskládal doprovodnou kapelu. V roce 2012 jsme společně nahráli autorské CD Blues Keeps You Alive, které bylo hodně bluesové. V současnosti má Juwana nové písničky, v modernějším kabátě, které se malinko vzdalují od blues a jsou více do funku a rocku.

Když jsme spolu připravovali tenhle rozhovor, vyprávěl jsi mi o vzniku tvé poslední desky, kterou jste se Stevem Walshem točili v USA. Přiblížíš nám okolnosti vzniku?

Je to docela jednoduchý příběh. Když jsem Steva oslovil, jestli by mi produkoval autorské CD, zeptal se mě, proč to chci nahrávat s dětmi. Narážel na o generaci mladší muzikanty, které jsem v tu dobu měl v kapele (skvělý Jirka Maršíček a Adam Nohavica). Steve mi navrhnul možnost nahrát to v Nashvillu. Vzhledem k tomu, že tam mám velmi solidní zázemí (žije tam už třináct let můj nejlepší kamarád) a mám to tam rád, bylo to jasné. Steve říkal: „Ničeho se neboj, dáš prachy na stůl, luskneš a bude to jak v armádě.“ Nelhal, dal jsem prachy na stůl a bylo to. Musím říci, že setkání a hlavně studiová zkušenost s nejlepšími z nejlepších, to bylo něco. Je to armáda, opravdoví vojáci hudby. Kázeň, pokora a neuvěřitelné muzikantské dovednosti. Kytary hrál Steve. A rytmiku Briana Allena (bg) a Wese Littlea (dr.) využívá v posledních letech s oblibou Robben Ford, který se také přestěhoval do Nashvillu. Vybral jsem si nejlepší a nejslavnější nashvillské studio Sound Emporium, kde mimo jiné rád nahrává i Robert Plant, se kterým jsme se potkávali na chodbě. Loni v únoru spolu Alison Krauss nahrával ve studiu A, zatímco my jsme byli v Béčku. No, a Victor, brácha Alison, nám půjčil drahé kytary (SG, 335) a Steve s ním po nahrávací frekvenci odehrál koncert jako host v Rudi's Jazz Room (takovej větší nashvillský Malý Glenn). Skutková podstata byl tedy naplněna do maxima!

Charlie s americkými hudebníky, kteří se podíleli na nahrávání jeho poslední desky. | Foto archiv Charlieho Slavíka

My jsme magazín hlavně pro muzikanty, tak mě zajímá tvůj gear. Na co hraje Charlie Slavík? Mám pocit, že máš i nějakou firemní podporu, je to tak?

Jsem endorser německé firmy Seydel, nejstaršího výrobce foukacích harmonik na světě (od roku1847). Co se týká ostatního vybavení, nejvíce používám butikové 30 W lampové kombo Victoria 35310 Bandmaster (3 x 10), případně 18 W lampový Marble Bluesonic (2 x 10, butikový speciál pro harmoniku). To vše v kombinaci s lampovými reverb unity Premier 90 (od St. Johnny Amplification) a Victoria Reverberato, nebo s páskovým, lampovým echem Fulltone. Mikrofony Astatic JT-30, Turner BX Challenger, všechny s vysokoimpedanční krystalovou, nebo keramickou vložkou. Občas i něco ze své sbírky historických mikrofonů a lampových zesilovačů. Na čistý zvuk Shure 58, nebo Shure SW 55.

Ještě se zastavím na chvilinku u foukačky. Jak často na ni člověk musí cvičit, aby se dostal na tvoji úroveň?

Jako na každý nástroj, intenzivně, systematicky. Jsem stále ještě na cestě  pořád se učím.

Charlie, vím, že bychom si mohli povídat ještě dlouho, ale náš prostor je omezený. Poslední otázka: co chystáš? Na co se můžeme těšit?

Chystám se vydat své poslední CD A Nice Reminder na vinylu a konečně uskutečnit jeho křest. Také začínám tvořit materiál na novou desku, na které se bude autorsky podílet i Steve.

Tagy Hovory po zkoušce Charlie Slavík Steve Walsh foukací harmonika Alison Krauss Nashville Sound Emporium
Honza Podzimek
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY