Ctib: Baví mě propojovat lidi, zvlášť době, která rozděluje

V době kolem vydání debutového alba Kampak?! ses s nadsázkou definoval jako „discoegopunker“. Jaká nálepka by vystihla tvoji novou nahrávku?

To je oříšek. Konkrétní nálepka mě nenapadá, ale pořád se považuju za písničkáře svým způsobem navazujícího na české folkaře sedmdesátých a osmdesátých let, kterými se cítím být velmi ovlivněn. Jen ty moje skladby už pochopitelně znějí jinak, protože i doba se změnila. Hodně pracuju s elektronikou, ale pořád jsou to žánrově vzato úplně obyčejné písničky. Za klíčové považuju texty, na nich všechno stojí. Dotýkají se témat, která nejsou úplně veselá, ale zároveň se snažím podávat je s určitým odlehčením. A pokud bych měl zabrousit do stylových vod, tak bych v souvislosti s novým albem zmínil i jazzové názvuky, které na desku propašovala hostující dechařka Andrea Tomečků. K jejímu jménu se při všech rozhovorech o desce znovu a znovu vracím, protože spolupráce s ní byl pro mě obrovský zážitek.

Čím tě tak uchvátila?

Svými dechařskými party posunula písničky úplně jinam, než kde byly, vystřelila je do jiných dimenzí. Já Andreu původně oslovil kvůli jednomu jedinému motivu v jedné jediné písni, kde jsem chtěl živou trubku. Andrea ale nakonec vymyslela motivy do dalších asi šesti písniček a vykouzlila v nich něco jako záblesk, díky kterému se každá z písní jeví trochu jinak, než jak byla zamýšlena. Andrea Tomečků a její výkony ve studiu, to byl pro mě jeden z hudebních zážitků roku.

Oproti minulému albu Smrad v síni tradic jsi natáčel s mnoha spřízněnými hudebníky. Chtěl ses otevřít inspiraci zvenčí, nebo šlo hlavně o zvuk nahrávky, větší barevnost, pestrost žánrů?

Obojí je pravda. Chtěl jsem natočit jinou desku, než byla ta předchozí, samozřejmě s tím, že zůstanou zachovány základní atributy toho, co jako muzikant dělám. Nechtěl jsem se opakovat a přizváním dalších lidí jsem doufal v to, že album posuneme dál, že nebudu muset tak spoléhat na elektroniku a zvuk bude celkově barevnější. A potvrdilo se i to, že když se ve studiu potkáš s kreativními lidmi, tak vzniknou písničky, které budou ve finále vždycky o trochu chytřejší, než když je máš na triku sám.

Tvoje písně málokdy přesáhnou stopáž tří minut. Vyznáváš punkovou zásadu, že písnička má být krátká a úderná?

Přesně tak. Hodně inspirace jsem v mládí načerpal z americké, zvlášť newyorské hardcorové scény, kde se hrály písničky, které často neměly ani minutu – a sám jich pár takových mám, jen nejsou na téhle desce. Mám hrozně rád tenhle kratinký formát písně, i jako posluchač, považuju ho za nejsdělnější a snažím se ho trošku bezděky naplňovat i ve své autorské tvorbě. 

První singl z desky, Smečka, je byť ne explicitní, ale přece poměrně jasnou obžalobou současné české politické scény. Je naštvanost na stav věcí veřejných tvým hlavním tvůrčím východiskem?

Neřekl bych naštvanost, spíš je to silná emoce, skoro až zhrození při pohledu na to, jak dneska politika vypadá. Ale zároveň bych chtěl, aby z mých písniček nešly jen emoce tohoto ražení, ale aby v nich byla cítit naděje, i kdyby jen stopová, nesnadno rozšifrovatelná nebo ukrytá pod nánosem té hrůzy. Moc bych si přál, aby moje muzika dovedla takhle fungovat. Jestli se mi to daří, nevím, ale snažím se o to, jak při skládání, tak hlavně na koncertech.

Spousta tvých textů, i z minulých desek, reflektuje aktuální společenské dění, ale většinou ne napřímo. Necháváš to, jak písně vyzní, na posluchačích samotných?

Mám rád přímočaré texty, kdy autor odhaluje svůj vlastní život a třeba i jeho temná zákoutí. Ale současně mi jde o to, aby texty nebyly jen přímočarou agitkou. Aby si v nich posluchač nebo čtenář, ale spíš posluchač, mohl sám objevovat témata, která jsou v nich ukrytá. Mám to tak rád i sám, jako konzument, baví mě objevovat to, co není v prvním plánu. Text si pak začne žít svým vlastním životem, což je asi vůbec nejhezčí. V tomhle tvůrčím principu se zase odráží inspirace folkovou hudbou, písničkáři a vypravěči, kteří taky všechno neservírovali na stříbrném podnose. 

Jaké texty máš coby posluchač nejradši?

Přijde mi, že v nejlepších textech se prolínají dvě roviny prožívání, řekněme ta společensko-politická a osobní. Líbí se mi, když se osobní momenty projektují na pozadí společenské reality a naopak, zajímá mě i to, jak člověka společnost formuje, deformuje, osekává, obohacuje… Ideálně bych rád, kdyby se tohle všechno objevovalo i v mých textech.

Máš někdy texty hotové dřív než muziku?

Většinou je to naopak. Píšu až do muziky, protože chci, aby píseň fungovala jako celek. Melodie nebo hudební podklad si často řeknou i o téma, ale stejně se mi stává, že text je pak o něčem úplně jiném, než jsem původně zamýšlel. Textařství je prostě něco jiného než poezie. U textu musíte počítat s hudební složkou a nakonec se jí vždy přizpůsobíte.

Začínal jsi jako písničkář se španělkou – ale už po pár letech jsi přešel na elektroniku. Jak jsi dospěl k té proměně?

Po španělce jsem sáhl proto, že to je velmi jednoduchý nástroj a trochu jsem na něj uměl. Ale cítil jsem i své nedostatky, jak škobrtám v rytmu a jak v mém projevu pořád schází to, co jsem slýchal v té nejčistší podobě u svých folkových vzorů. Tak jsem si řekl, že když to nejde tudy, vyzkouším jinou cestu. Nejdřív ze všeho jsem si začal programovat beaty a vymyslel si primitivní bicí automat. A jak jsem začal objevovat možnosti elektroniky, přidal jsem si časem i basovou linku. V té době jsem na koncerty vozil kytaru a kombo, k tomu ještě počítač s přednatočenými beaty a dalšími zvuky. A pak zvítězila lenost. Řekl jsem si, proč se tahat s kytarou a s kombem, když si všechno můžu nahrát do počítače a po letech tahání aparatury jezdit jen s kompem. 

Mluvil jsi o inspiraci v českém folku. Můžeš zmínit některá konkrétní jména?

V první řadě to byl Karel Kryl, kterého mám rád doteď, a i když už na něj nahlížím kritičněji, pořád ho považuju za velkého básníka a melodika. Ovlivnil mě i Vladimír Merta, svou textařskou nepřímočarostí i kytarovou hrou, která je o hodně výš, než Krylův primitivismus. Na druhou stranu mě strašně baví poslouchat Krylovy nahrávky, objevovat všechny chyby, které v jeho hře jsou, a s úžasem znovu zjišťovat, že jeho písně přesto fungují. Vedle Kryla a Merty, těchhle dvou velkých jmen, jsem poslouchal i Vlastimila Třešňáka, Dagmar Voňkovou, Jiřího Dědečka, Jana Buriana, svého času Jaroslava Hutku, Karla Vepřeka, Petra Lutku a další. Rád bych zmínil i Nohavicu, svého času byl pro mě hodně důležitý, ale v tuto chvíli se mi nedaří oddělit jeho tvorbu od občanských postojů, které jsou prostě strašné… A pozor, je tu ještě Karel Plíhal, na toho bych nerad zapomněl. Půvabná poetika, kytarové a melodické nápady… Plíhala poslouchám strašně rád, to je moje velká láska.

Jako Rožnováka tě v osmdesátých a devadesátých letech nemohla minout valašskomeziříčská scéna. Pro fenomén Valmezu byl klíčový M-klub, jehož rožnovskou obdobou byl později klub Vrah, na jehož chodu ses v nultých letech podílel. Jak se zrodila takhle klubová legenda?

Pořádat koncerty jsem začal s kamarády hned po převratu, to nám bylo něco přes dvacet. Měli jsme chuť po své vlastní ose a vlastními silami organizovat hudební dění. Naráželi jsme ale na nejrůznější problémy, protože tenkrát se dalo hrát leda v hospodách, což bylo zpravidla limitované osobností hospodského, který byl nějak naladěný, jak vůči publiku, tak názorově. Vznikaly i tahanice mezi štamgasty a lidmi, kteří na koncerty přicházeli, a tak jsme se z hospod přesunuli do naší provizorní hudební zkušebny v jedné garážové kolonii. Zprvu to šlo, ale těsně před přelomem devadesátých a nultých let už na koncerty chodilo tolik lidí, že se do garáže nevešli. Navíc jsme byli jen pár kroků od panelákového sídlíště, což generovalo další problémy. A tenkrát jsme na kraji Rožnova, kde byla kdysi zemědělská škola, objevili prostor, kde vznikl Vrah. 

Jaký prostor jste se ve Vrahovi snažili vytvořit?

Pokoušeli jsme se budovat autonomní hudební, ale i myšlenkovou a duchovní scénu. Vypíchnul bych slovo autonomní. Chtěli jsme Vraha formovat jako místo, které by bylo víc než jen klubem, pořádali jsme třeba i přednášky na ekonomická a filozofická témata. Naší ideou bylo vytvořit jakýsi ostrůvek pozitivní deviace v nastupujícím období tvrdého kapitalismu, který se ohlížel jen na zisk a nic jiného pro něj nemělo hodnotu. Velkou inspirací pro mě osobně bylo právě Emko ve Valašském Meziříčí, dramaturgicky odvážný klub, kde byla před rokem 1989 ke slyšení špička tehdejší nonkonformní hudby. Dodnes jsem vděčný Karlu Prokešovi, že jsem u nejslavnějších časů Emka mohl být a nasávat tu jedinečnou atmosféru.

Byl jsi v Emku i u zrodu čerstvých držitelů Anděla, skupiny Mňága a Žďorp?

U zrodu ne, ale zažil jsem jejich koncerty v té poměrně rané éře. Mňágu mám mimochodem dodnes hodně rád, třebaže spousta lidí z punkové scény se vůči téhle kapele velmi vymezovala. Pro mě to ale byly strašně uvěřitelné písničky, navíc od lidí, které jsem mohl potkávat v ulicích města vzdáleného jen patnáct kilometrů od Rožnova.

Co jako bývalý klubista říkáš na to, že spousta hudebních klubů v posledních letech volá o pomoc a řada z nich už radši skončila? Může za to jen covid a zvyšující se ceny piva, jídla, nájmů?

Covid byla opravdu velká rána, ze které se leckde vůbec nevzpamatovali, to je pravda. Nedávno jsem se o tom bavil s kamarádem z jednoho poměrně etablovaného brněnského klubu. Koncerty tam mívají vyprodané, ale stejně provoz stěží utáhnou. Většina výdělku jde kapelám a klub se financuje vlastně jen z peněz stržených na baru. To je smutná zpráva, protože moc možností, jak něco vydělat, už nezbývá. Zvyšovat vstupné je hloupost, protože kluby mají zůstat dostupné. Podle mě je nejvyšší čas uznat, že kultura z principu nemůže být zisková, a nastavit funkční systém dotací, který by umožnil provozovatelům nezávislé kultury realizovat jejich vize. Když zůstaneme u hudebních klubů, určitě existují i ty, které si na sebe vydělají, ale kolik jich je? A znamená to, že kluby, které zisk negenerují, protože se soustředí na nekomerční scénu, nemají právo na existenci? Já mám za to, že právě tyhle scény jsou nejcennější. 

Nové album pokříš 24. dubna v brněnském Kabinetu Múz. Vystoupíš sám, nebo tě doprovodí někteří z hostů, které sis do nahrávacího studia přizval? 

Chtěl bych, aby na křtu bylo co nejvíc hostů a hostek, ale naráží to na časové limity těch lidí, v tuhle chvíli nevím, do jaké míry se mi ten plán podaří zrealizovat. Každopádně půjde o trošku jiné vystoupení, než na jaká jsou zvyklí posluchači na mých běžných koncertech. Druhou release party pořádáme 15. května v rožnovském klubu Vrátnice, tam se asi objeví víc lidí, protože hosty jsem si na album vybíral hlavně z Rožnovska a bude asi snazší je na koncert dotáhnout. Víš, já jsem mizerný organizátor, to je moje velká slabina. Ale líbí se mi myšlenka propojování lidí, zvlášť v dnešní době, která všechno segmentuje a společnost spíš rozděluje. Chtěl bych, aby na těch koncertech vzniklo unikátní mikrospolečenství vzájemně propojených lidí a abychom tu nahromaděnou energii poslali někam dál. Když by se povedlo, byť jen na ten jediný večer, byla by to velká krása.