Přejít k hlavnímu obsahu
„Když se nad tím zamyslíte historicky, nejen hudba, ale umění obecně vám napoví, jak se lidé v dané době cítí,“ říká Courtney Taylor-Taylor (The Dandy Warhols). | Foto: André Habermann
„Když se nad tím zamyslíte historicky, nejen hudba, ale umění obecně vám napoví, jak se lidé v dané době cítí,“ říká Courtney Taylor-Taylor (The Dandy Warhols). | Foto: André Habermann
42 - Po, 04.07.2022 - 08:00

Courtney Taylor-Taylor (The Dandy Warhols): Jsme údržbáři rocku

Koncert The Dandy Warhols v pražské Meet Factory 20. června byl nářez. Skvělé publikum a parádní atmosféra. Bylo to cítit od prvních tónů epického songu Be-In až po setkání s fanoušky po koncertě, kdy se s nimi kapela objímala a fotila. První desku Come Down vydali v roce 1995 a od té doby se jim daří. Jejich poslední album Tafelmuzik Means More When You're Alone vyšlo v roce 2020, a přestože se od předchozích desek zcela liší, stále v něm lze jasně rozeznat jejich styl a vibe. Měl jsem tu možnost – a jakožto jejich fanoušek od samého začátku musím říct, že přímo výsadu – popovídat si s Courtney Taylor-Taylorem, lídrem, zpěvákem a kytaristou kapely. Kromě toho, že se Courtney hluboce zabývá hudbou a je eklektickým umělcem v různých médiích, je také odborníkem na víno – má vlastní značku vína Chateau Taylor Taylor a vinárnu Old Portland. Právě tam, v Bergamu, během italské části evropského turné The Dandy Warhols, jsme začali náš online rozhovor.

Jsi teď v Itálii, že? Vím, že máš vlastní víno a že si vinařství užíváš. Máš nějaká oblíbená italská vína?

Chci zase jíst italské jídlo a pít italské víno. Těším se na to už několik měsíců! Mám rád obvyklé značky: Barolo, Barbaresco, Brunello di Montalcino... To jsou velmi známá vína z Toskánska a Piemonte. Ale mám rád všechna dobrá vína a v této zemi je jich spousta.

Rád bych se tě zeptal na vaši poslední desku s The Dandy Warhols, album Tafelmuzik Means More When You're Alone z roku 2020. Jak se tento nápad zrodil? A mělo to nějaké důvody, proč tento koncept vznikl právě v této době?

No, začalo to tím, že Peter Holmström chtěl natočit nahrávku, na které bychom použili všechny nástroje, které máme – a my vlastníme snad stovky nástrojů, od hraček přes starožitnosti až po nejrůznější blbosti. Tak jsme to začali dělat. Ale s nahráváním jsme začali už v roce 2011, nebo možná dřív, možná to bylo tak v roce 2009. Uspořádali jsme to do konceptu hudby k večeři a teď během covidu jsme ke každé skladbě uvařili nebo vyhledali nějaké jídlo. A pak jsme je seřadili, víte jak, koktejly, pak salát, pak polévka, pak předkrm. Zkrátka jídlo o devíti chodech, a na internetu najdete recepty, které se hodí ke každé skladbě. A ke každé skladbě máme také párování vín. Je to úplně imerzivní zážitek.

Ano, má také mimořádnou délku, zhruba čtyři hodiny, díky čemuž vypadá spíše jako ucelená hudební kompozice než jednotlivé skladby...

Což je dobrá délka pro party večeři.

A odkazuje tedy název na starobylou tradici stolní hudby, která existuje už od starého Egypta a po staletí se pak vyvíjela?

Ano. Přesně tak to je. Je to stejný koncept jako Tafelmusik (německy doslova stolní hudba, pozn. red.) z období pozdní renesance a raného baroka. Je to hudba vytvořená jako doprovod k jídlu a konverzaci při dlouhé, dlouhé, dlouhé večeři.

Může být kontext Tafelmusik považován za bezpečný únik pro dnešního umělce?

Ano, je to absolutní svoboda. Tahle hudební forma mi vždycky připadala jako hrozně skvělá, čistá, protože je ještě abstraktnější, než hudba obvykle bývá. Hudba je tu obvykle proto, aby se nějaká poměrně silná emoce vtělila do zvuků, kdežto tohle je ještě abstraktnější než emoce. Jsou to, hm, textury a chutě jídla. A k tomu pocity, které tyto elementy doprovázejí. Takže pro dnešní lidi je to opravdu úžasná a nová meta, zkusit to takhle. Pro nás to bylo velmi neobvyklé.

Ztělesňuje hudba nějakým způsobem roli ve společnosti? Vytvořil jsi zajímavý projekt, grafický román, jehož spoluautorem je Jim Rugg, s názvem One Model Nation. Je to příběh o fiktivní německé krautrockové kapele ze 70. let, zasazený do chaotické společenskopolitické situace. Myslíš si, že hudba má možnost nahlížet dovnitř věcí a zároveň ven, do reálného světa?

Když se nad tím zamyslíte historicky, nejen hudba, ale umění obecně vám napoví, jak se lidé v dané době cítí. Zatímco z politiky se dozvíte jen to, co dělali vůdci. Politika neztělesňuje žádné pocity lidí. Takže ano, samozřejmě, hudba, malířství, film, cokoli: věrněji vypovídají o obecném lidském stavu z jakékoli doby.

Všechno to spolu nějak souvisí. V tomto případě mám na mysli princip Bauhausu, kde mají být všechna umění propojena a plně funkční v jediném systému...

Správně! Myšlenka Bauhausu, která znamená, že nemusíte nic navrhovat tak, aby to bylo esteticky oku lahodící, protože když to zkrátka extrémně dobře funguje, bude to estetické samo o sobě.

The Dandy Warhols | Photo: 42

Rád bych se tě zeptal, co tě v současné době inspiruje k tvorbě hudby. Změnilo se v průběhu let něco ve tvé hudbě a inspiraci? Posloucháš a čteš něco jiného?

Myslím, že to, co mě opravdu inspiruje k tvorbě hudby, je absence určitého druhu zvuku. Když si vzpomenete na historii naší kapely, na přesnou dobu, kdy jsme vydávali desky a jak zněly: naše první deska u EMI, Come Down, vznikla několik let poté, co zanikl shoegaze. A Peter a já jsme opravdu neměli pocit, že by to bylo jen tak, že by shoegaze měl být tak snadno vymazán z mapy. Takže jsme čtyři roky poté natočili shoegazeovou desku, což bylo velmi nemoderní. A stejně jsme ji udělali, protože jsme cítili, že je to potřeba.

A pak se na konci devadesátých let objevily chlapecké kapely, dívčí kapely, víte, Spice Girls, Backstreet Boys a tohle všechno. Nebyla tam žádná skutečná zemitá organická hudba. Nebyli tu Rolling Stones. Nebyl žádný Neil Young. Nic takového nebylo. Nevycházely žádné desky George Harrisona. A tak jsme udělali Thirteen Tales of Urban Bohemia, protože se nám zdálo, že to tu chybí.

A pak, o čtyři roky později, přišla nová hudební vlna, a ta tak nějak otevřela dveře všem: Jack White, The Strokes, Jet, The Vines, všechny ty skvělé rock'n'rollové kapely se tehdy objevily. A úplně zase chyběl Gary Numan, Duran Duran. Tak jsme udělali synťákovou desku.

Pak přišla vlna dotažených a velmi přesných hudebních projektů jako Franz Ferdinand, The Bravery a The Killers a všechny tyhle opravdu skvělé, jasné, dobře provedené a nahrané synťákové rockové kapely. Takže jsme potom natočili velmi uvolněnou, nedbalou a organickou, velmi jamovitou desku, která se jmenovala Odditorium. A tak dále a tak dále. Říkával jsem, že nás považuji za údržbáře rocku. Byli jsme úklidová četa. Dělali jsme špinavou práci, kterou by nikdo jiný nedělal.

Myslím, že o síle tohoto přístupu svědčí i to, že jste důslední a pokračujete v tom už léta. Chtěl jsem se tě zeptat, jakou hudbu posloucháš v současnosti?

Co se týče současných kapel, mám rád to samé co všichni. Skvělé kapely současnosti jsou samozřejmě Idles, Viagra Boys, Wet Leg, Sleaford Mods a Amyl and the Sniffers. Mám rád rock a velké kytarové vynálezce, lidi, kteří znovu objevují kytarovou hudbu a používají hodně postpunkových zvuků a přístupů z konce 70. let.

A chtěl bys s některým z těchto současných hudebníků spolupracovat? Je například někdo, koho bys chtěl v budoucnu představit na svých deskách nebo s kým bys chtěl vystupovat?

No jo. Myslím, že s kteroukoli z těch kapel, které jsem právě jmenoval, by byla zatraceně velká zábava být ve studiu. Víte, všechny jsou fantastické. Všichni jsou to opravdu skvělí a inspirativní umělci. Ale já jsem rád ve studiu s kýmkoli skvělým a mám rád práci s úžasnými lidmi.

Už máme skoro hotovou desku a teď začneme oslovovat další umělce a snažit se je přesvědčit, aby na ní s námi hráli. Takže uvidíme, koho se nám podaří získat. Mám rád opravdu těžkotonážní kytarovou muziku s riffy, něco jako Rage Against the Machine a Pantera, a dokonce mám rád i Scorpions. Ale mám jiný názor na zpěv, než jaký mají oni. Takže naše nová deska je hodně hardrocková, ale s jiným přístupem ke zpěvu, než to tyhle kapely v minulosti dělaly.

Už víte, kdy nové album vyjde?

No, to ještě nevím. Představoval bych si to někdy příští rok. Chtěl bych na něj dostat skvělé kytaristy. Rád bych získal Richarda Kruspeho z Rammstein. Rád bych tam měl Tonyho Iommiho. Chtěl bych na desku dostat Slashe nebo Blacka Francise z Pixies. Nebo skvělého Daniela Ashe z Bauhaus. Prostě všechny kytarové hrdiny mého života. Oslovím jich co nejvíc a uvidím, kdo to bude chtít udělat.

Zaměřme se teď na chvíli na historii vývoje The Dandy Warhols. Jak v průběhu let proměňoval tvůj tvůrčí proces?

Víte, stali jsme se spíše digitálním projektem. Nahráváme velmi moderním způsobem, kdy vytváříme smyčky a budujeme naši hudbu, naše desky, z bloků zvuků nebo beatů. Stavíme je tímto způsobem, spíše než abychom se jako kapela učili písničky společně, zkoušeli je a pak je nahrávali. Děláme to digitální cestou, napůl elektronicky a pak napůl analogově. A je příjemné mít všechny ty technologie k dispozici.

Nechceme je nepoužívat kvůli nějakému dogmatu. Myslím, že pro některé lidi je to zajímavé, a myslím, že někteří lidé to možná potřebují, ale nás spíš zajímá samotný poslech a to, jak se muzika dostane z lidského ucha do srdce. Víte, naše uši jsou přímo napojeny na naše srdce. A my v kapele vlastně neřešíme skoro žádné blbosti okolo. Jsme v tom prostě velmi, hm, pragmatičtí. Chceme dělat tyhle sračky. Chceme, aby to bylo okamžitě úderné, ať to stojí, co to stojí.

The Dandy Warhols | Photo: 42

V jistém smyslu si myslím, že je také trochu omezující, když sám sebe limituješ jen tím, že „je to rock'n'roll“, takže nemůžeš používat syntezátory, protože je to rock. A také si myslím, že to nedává smysl, protože mnoho rockových kapel - tak třeba zrovna Suicide - používalo mnoho elektronických zařízení už v 70. letech.

Rozhodně. Vždyť si poslechněte Rammstein. To je nejlepší metalová kapela všech dob. A mají toho týpka, Flakea, který je jejich klávesista, a ten je úžasný. Jsou to jedny z nejlépe znějících hardmetalových desek v historii. A nikdo o Rammsteinech neříká, že jsou to blbci. (smích)

Ano, to je pravda! A když už mluvíme o té změně přístupu k hudbě, existuje nějaké elektronické kytarové nebo vokální vybavení, které dnes používáš víc než dřív?

Situace s kytarovými pedály se neustále mění. Znáš to, co se týče kytarových pedálů, když dostaneš nový kytarový pedál ve správný den a ve správný čas, můžeš ho zapojit a může se z toho zrodit celá písnička nebo styl celé desky. Díky kytarovým pedálům se dějí magické, bláznivé věci. A kytarové pedály jsou každým rokem úžasnější a úžasnější. Je to znatelný skok kupředu. Peter se o to hodně zajímá, ve světě kytarových pedálů se vyzná. Takže bude mít vždycky nějakou novou inspirativní věc.

A co vokální aparatura?

Myslím, že rád tak napůl používám styl zpěvu jiných lidí, abych se pohodlněji vyjádřil. Co se týče vybavení, v tomhle směru to moc nerozvíjím. Mám mikrofon, který jsem začal používat nedávno. A je to jeden z těch starých, dlouhých hranatých mikrofonů, které používal David Bowie. A pak je tu zařízení, kterému se říká Fatso, což byl extrémní kompresor z konce 90. let, začátku nultých, který jsme si kdysi koupili. A když jsme pak v roce 2002 postavili naše studio, poslali jsme ho nějakému zvukovému hudebnímu nahrávacímu nerdovi do L. A. aby ho tak trochu překonfiguroval a dostal z něj neobvyklejší zvuk. Tenhle starý „bowieovský“ mikrofon používám přes upravený Fatso jako svůj hlavní vokální zvuk. A není to divný zvuk. Je to prostě neuvěřitelně cool zvuk a na můj hlas to funguje opravdu dobře. To je tak nějak jediná skutečná změna, kterou jsem udělal, co se týče vokálů.

Jak bys popsal hudbu, kterou dnes tvoříš? Jak bys ji definoval?

Děláme tranceovou hudbu, ale používáme většinou stejné nástroje, jaké v 70. letech používali Simon & Garfunkel nebo Bob Dylan. Je to jako vintage rock'n'rollová instrumentace; je to napůl stoner rock, napůl trance music, ale v podstatě je to trance music. Pokouší se o totéž, ale možná je to o něco emočně bohatší, a to díky starým zvukům, které tam zařazujeme.

A poslední otázka: chystáš také nějaké individuální projekty?

Ano. mám televizní pořad, který je „jídlo, víno a rock'n'roll“, který teď připravuji s Gregem, svým agentem v ACM. A jsem ve spojení s několika lidmi, kteří přepracovávají můj projekt německého grafického románu do podoby animovaného seriálu. Takže mám hodně práce. Jo, znáš to, jsem zaneprázdněný člověk.

To je super. Myslím, že to je jediný způsob, jak dneska přežít – nějak se zaměstnat...

Jo, jako žralok: musíš se pořád hýbat, žejo? Když se zastavíš, klesneš ke dnu.

The Dandy Warhols | Photo: 42

Tagy The Dandy Warhols Courtney Taylor-Taylor rozhovor

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

42
42
42 is a Dadaist project started in 2008, originally from Italy and currently based in Prague. I am also curator (writer, editor) and illustrator for the zine Strilla Nana, co-f…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY