Přejít k hlavnímu obsahu
„Žijem simple život, takže i cíle jsou takové prosté,“ říkají Billow. Úspěšní jsou i v Japonsku nebo Rusku. | Foto: Tomáš Worick
„Žijem simple život, takže i cíle jsou takové prosté,“ říkají Billow. Úspěšní jsou i v Japonsku nebo Rusku. | Foto: Tomáš Worick
Zdeněk Neusar - St, 06.10.2021 - 12:00

Billow: Velká očekávání spojená s vydáním desky zažívat nechceme

Někteří hudebníci se s deskou piplají strašně dlouho. Je to pro ně až posvátný proces, se kterým se také pojí obrovská očekávání. Dreampopoví Billow to mají jinak – alba vnímají pouze jako platformu, kde se realizují. Na kontě mají tři desky, z nichž tu poslední, výjimečné album III, pokřtí během „tajného koncertu“ v sobotu 9. října v Budově č. 6 na průmyslovém okraji Veselí nad Moravou. Rozhovor vznikal ve chvíli, kdy Billow na chalupě v Bílých Karpatech dokončovali písničky na čtvrtou desku. Odpovídal převážně Jakub Zbořil, přispěli ale také Lenka Zbořilová a Vojta Veselý, kteří se právě věnovali dotahování produkce a vokálů.

Četl jsem si příběh o tom, jak jste se po prvních zkouškách v polích za městem začali scházet v kotelně veselské polikliniky, čemuž předcházela lustrace ze strany lékařů – nechali vás u sebe zkoušet až na základě poslechu vašich demáčů. Na co při takovém ohlížení myslíte? Dá se už v tomto počátečním období zachytit nějaká klíčová událost, která vás hudebně zformovala?

JAKUB: Začínali jsme s Lenkou a Vojtou jako trio – tehdy jsme se ještě nejmenovali Billow. Klíčové asi bylo zjištění, že si hudebně i lidsky rozumíme. A i když naše spolupráce tehdy asi po třech letech ztroskotala, zůstalo vědomí, že to většinu času fungovalo dobře.

Na to jsme zkusili navázat v Praze kolem roku 2015. Dá se říci, že první rok nám to nešlo vůbec. Písničky nic moc, zkoušky zbytečné… Vypadalo to, že toho brzy zanecháme. Pak jsme se ale vykašlali na skládání ve zkušebně, dodělali první písničku u Vojty v obýváku a našli si tu naši pokojíkovou cestu. Na začátky ale nijak zvlášť nevzpomínám. Soustředím se hlavně na to, co se děje aktuálně.

Billow během křtu minulé desky Seascape v Budově č. 6 ve Veselí nad Moravou | Foto: Tomáš Worick

Našli jste se s Lenkou dřív jako hudebníci, nebo jako partneři? V jaké oblasti se víc doplňujete?

J: Jako hudebníci ne, s Lenkou jsme spolu od 13 let. Oba jsme nějaké pokusy o písničky dělali do šuplíku už tehdy, já folkové na akustickou kytaru a Lenka na klávesy. Spolupracovat jsme hudebně začali až ve chvíli, kdy jsme založili kapelu s Vojtou. To bylo někdy v prváku na střední. Doplňujeme se v Billow jinak všichni až podezřele dobře – a každý se věnujeme převážně tomu, co nás nejvíc baví a co nám nejvíc jde. Zjednodušeně řečeno, já přicházím s kostrou songu, Lenka s texty a vokálem a Vojta s produkcí.

V čem se za těch dvanáct let nejzásadněji změnila vaše představa o tom, jak dělat hudbu a jak se k ní vztahovat?

J: Tehdy jsme nedokázali nahrát písničku, přišlo nám to jako nějaká magie. Žili jsme v představě drahých studií, na která ale nemáme. Naše domácí pokusy dopadaly katastrofálně, což částečně zapříčinilo náš první konec. Ale jak zpívá Kurt Vile, „making music is easy“ – trvalo to sice několik let, ale našli jsme si náš vlastní způsob. Teď má každý z nás své vlastní ministudio, v rámci kterého se vyvíjí a kde si zaznamenává nápady.

Ze studií a života v Praze jste se před pár lety stáhli do rodného Veselí nad Moravou a začali v regionu dělat kulturu. Naučili jste se v Praze něčemu, co teď dokážete dobře využít? Pozorujete při organizování akcí z prostředí „mimo centra“ i nějakou výhodu?

J: Děláme čas od času napůl tajné koncerty v Budově č. 6, což je zároveň naše zkušebna v takové opuštěné průmyslové části na kraji města. Lidi zveme skrze soukromé události na Facebooku. Má to punc něčeho speciálního a lidi si toho asi víc váží, chodí a vzniká tam příjemné komunitní pouto. Cítí se tam jako doma: otevřeš ledničku, vezmeš si pivko, přispěješ do kasičky, poslechneš kapelu… V Praze jsme viděli hodně klubových koncertů, pronikli jsme trochu víc do scény, ale nijak zásadně nás to asi neovlivnilo.

Veselí nad Moravou se za poslední léta stalo velmi důstojnou součástí české kulturní mapy, zejména díky aktivitám Michala Blažíčka jako ředitele Veselského kulturního centra. Přispěla i tato okolnost nějak k vašemu návratu domů? Jak vy sami pozici Veselí v rámci Česka vnímáte?

J: Určitě. Když jsme odjížděli, bylo Veselí městem, kde se toho kromě fajn filmových seminářů moc nedělo. Hudebním vrcholem byly zábavové kapely. Teď je nabídka jiná. Především se místní videopůjčovna přeměnila v kulturní kavárnu, kde se většina akcí koná. Je to kousek velkoměsta na maloměstě. A taky tu existuje nějaká dramaturgická vize, což je důležité. Když jsme v nějakém jiném městě a podívám se na kulturní program, přijde miněkdy oproti Veselí nevkusný a bez myšlenky. Ale kulturně zajímavých měst je v Česku víc – třeba Rožnov pod Radhoštěm, Kopřivnice…

Paradoxně ale sami ve Veselí tolik nehrajeme, mimo naši zkušebnu jsme tu naposled hráli před téměř třemi lety. Táhne nás to asi spíš do cizích měst, kde člověk hraje pro neznámé lidi a nemusí se bát těch „awkward“ momentů, kdy na něj z většiny přijdou známí a rodina.

Ovlivnila tě jako muzikanta a aktivního člověka nějak tvá pozice mluvčího na veselské radnici?

J: Z úřadu jsem odešel před necelými dvěma lety, i když externě s městem spolupracuju nadále. Ovlivňovalo mě to asi tím způsobem, že jsem neměl tolik času na věci, ve kterých jsem se chtěl rozvíjet – z čehož pak pramenila frustrace. Nejde ale přímo o jednu konkrétní práci, která byla fajn, ale spíš obecně o standardní job od osmi do pěti. Mám rád, když si můžu práci oddělat třeba po večerech a přes den mít volnost a věnovat se tomu, co mě baví. Takhle jsme si to postupem času zařídili všichni. Je to úleva a současně i výhoda – když jedeš během týdne přes celou republiku někam hrát, nemusíš řešit, že v práci zrovna něco hoří.

Billow v MeetFactory | Foto: Libor Galia

Nezřídka mluvíte o tom, že s Billow jste úspěšnější za hranicemi Česka. Fanoušky máte v Japonsku, Rusku a na dalších vzdálených místech. Podřizujete tomu nějak i komunikační strategii kapely, své aktivity na sociálních sítích?

J: To je taková kuriozita. Vydáváme na slovensko-francouzském kazetovém labelu Z Tapes. V Česku není tolik známý, ale v online světě má početnou komunitu fanoušků. O nějaké strategii se mluvit nedá, spíš všecho plyne přirozeně. Kolem Z Tapes existuje komunita hlavně na Twitteru, kde jsme (hlavně teda Lenka) aktivní, protože máme rádi ty lidi a zajímá nás, co se kolem labelu děje… Źe bychom něco podřizovali, to ne.

Nejdůležitější je pro nás ale domácí scéna, jelikož tu bydlíme a hrajeme tady koncerty. Je určitě příjemné, že si desku kupují lidi z Austrálie nebo Kanady, ale koncertně se tam člověk jen tak nevypraví. Nicméně jsme si napůl z recese řekli, že zkusíme v jedné ze vzdálených zemí něco vymyslet. Napsali jsme do jednoho obchůdku, kde prodávají i naše desky, a během čtyřiadvaceti hodin jsme tam měli přislíbených šest jarních koncertů v pěti městech. Faktor Z Tapes asi funguje nejen v online světě. Doufáme, že to pandemie nezhatí.

Poměrně úspěšné je vaše live session video, které jste natočili ve spolupráci se SoundCzechem. Hraje SoundCzech ve vašem tažení do zahraničí nějakou roli? Jak jeho aktivity vnímáte?

J: V našem případě nám to pomohlo spíš v rámci Česka. Dlouho jsme bojovali s tím, že při vydání debutu jsme byli tichou, introvertní kapelou. Z téhle doby pocházel i náš na dlouhá léta jediný statický živák z Radia Wave, který si lidi jako aktuální pouští doteď. Zaprvé nás to video dneska už moc nevystihuje. Byl to náš vůbec první koncert po vydání debutu. A zadruhé to není ani obecně žádná sláva, S Billow jsme se koncertně hledali celkem dlouhou dobu… Takže mít aktuálnější živák se nám hodilo. I tak je ale skoro na každém koncertě někdo v šoku z toho, jak doopravdy zníme.

Co se týče SoundCzechu obecně… Zrovna tahle aktivita v rámci pandemie mi přišla sympatická a celá ta zkušenost byla příjemná. Jinak je nedokážu úplně hodnotit, protože je zase tak podrobně nesleduju. Vím, že třeba finančně podporovali evropské koncerty nějakých kapel z domácí scény, což mi přišlo fajn.

Naše pouto do zahraničí je ale převážně skrze label, Bandcamp a naše sociální sítě. Myslím, že jakákoli podobná organizace – ať už to myslí s propagací ostatních sebelíp – bude mít vždy trochu problém s tím, že obyčejní posluchači k ní přistupují nedůvěřivě, protože cítí, že ta organizace se jim snaží něco uměle tlačit. Na různé showcase festivaly už vyjelo do Evropy mnoho českých hudebníků, ale asi se nedá říci, že by si díky tomu našli stabilní zahraniční posluchače v nějakém větším měřítku. Lze to snadno vidět na statistikách z různých platforem. Ve výsledku si myslím, že aktivity zaměřené na expanzi kapel do zahraničí reálně pomáhají hudebníkům pořád spíše v rámci scény domácí.

Billow | Foto: Daniela Janoušková

Vraťme se ještě k labelu Z Tapes, kde působí řada muzikantů zveřejňujících hudbu „tak nějak nahodile“ – když použiju tvá slova. Vydání alba pro ně není nutně velkou událostí konanou jednou za pár let. Co jsi tím myslel a jakým způsobem na hudbě pracujete vy? Jedná se o proces založený na návyku a pravidelnosti, nebo spíše na oné nahodilosti?

J: Hodně mých oblíbených domácích kapel vydává spíš pomalejším tempem nebo se rozpadají po první, druhé desce. Respektuju, že si někdo dává na desce záležet roky nebo má prostě jiné priority. My jsme v tomhle ale spíš napojení na naše spřízněné lidi třeba právě ze Z Tapes. Ti vystřihnou za pět let i pět desek. Že se nějaká povede méně? Že se posluchač může cítit přehlcený a některé releasy ignorovat? To mi je tak nějak jedno. Beru vydávání spíš jako platformu, kde se člověk realizuje. Pokud se něco uchytí, super. Pokud ne, nic se neděje. Někdy se setkávám s tím, že si hudebníci desku piplají strašně dlouho. Je to pro ně až posvátné a jsou pak ve velkém očekávání, zda se to teda někam protlačí, nebo to zapadne. Takové pocity bych já osobně v hudbě zažívat nechtěl.

Dá se říci, že na hudbě všichni pracujeme skoro každý den, jak máme chuť. Přičemž každý děláme ve svém vlastním domácím studiu. Z většiny nahraného materiálu nikdy nic nevznikne, ale je to oblíbená činnost. Jsem rád, že jsem mimo internet a můžu se do tohoto příjemného hudebního světa plného překvapení aspoň na pár hodin ponořit.

Uvnitř budovy č. 6 ve Veselí nad Moravou | Foto: Tomáš Worick

Před časem jsi vzpomínal Iron & Wine – který říkal, že si hraje a skládá každý den a ani mu nepřijde, že se tomu nějak zvlášť věnuje. Ale pak se ohlédne a zjistí, že během roku zaznamenal třeba sto nápadů. Lenka si ve vztahu ke svému sólovému projektu zase předsevzala, že „napíše a nahraje bez průtahů jednu skladbu každý týden“...

LENKA: Jen tak si skládat a nahrávat je skvělé, ale má to jednu nevýhodu. Po čase se začnou kupit nedodělané nápady. A pak přichází frustrující okamžik, kdy je potřeba song dodělat. Proto jsem se každému nápadu z projektu Under A Red Moon věnovala maximálně týden a v úterý o půlnoci jsem více či méně dodělanou písničku nahodila na Bandcamp a SoundCloud.

Poslední písnička projektu – Crescent Moon – dokonce vznikla během jediného dne před půlnočním vydáním, což byl pro mě i takový poetický závěr této šestnáctitýdenní výzvy. Neznamená to ale, že by během této doby nevznikaly jiné písničky. Poměrně rychle jsem se zbavovala nápadů, takže musely bezpodmínečně vznikat i nové...

Lenko, jako Ivy Z jsi vydala zmíněný debut Under A Red Moon. Z čeho tato potřeba vzešla? A v jakém smyslu se v této své poloze cítíš sama odlišně?

L: Hlavním důvodem, proč Ivy Z vznikla, byl přetlak nápadů, které musely ven. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem si nedokázala sednout k počítači, abych něco dokončila, a ta frustrace mě kompletně srazila. Východiskem se zdálo být vydání sólovky, ale i na to jsem šla trochu netradičně, abych netrpěla při dokončování „velkého debutu“. Dalším důvodem byl i nákup piana. Ulehčilo mi spoustu práce, kterou předtím zastával pouze Ableton. Na druhou stranu se nápadů hromadilo ještě víc než obvykle.

Sama, coby Ivy Z, se cítím zodpovědněji. Mám nad písničkama pevnou ruku. Částečně jsem si tento pocit potřebovala zažít. Minulý týden jsem hrála poprvé sólově a byl to hodně zajímavý zážitek – najednou jsem byla na stagi jen já a přede mnou lidi v publiku. Byl to pro mě hodně silný a důležitý moment. Možná jsem sama sobě potřebovala dokázat, že jsem schopná tuhle pozici ustát.

Zastavme se u textů. Co znamená „Missing Persons“, jakou tito vytrácející se, mizející lidé ve vašich životech hrají roli?

LENKA: Velkou. Celý koncept vlastně vznikl jednou na cestě, když jsem se vracela z Prahy na Moravu. Navazujcí vlak měl zpoždění a já ze sebe začala na nádraží sypat texty. Neskončila jsem do doby, než jsem dorazila do Veselí. Najednou jsem zjistila, že všechny mají jedno společné téma – týkaly se lidí, kteří zmizeli z mého života, ať už obrazně nebo doslova. Ačkoliv se dokážu od lidí lehce odpoutat fyzicky, často se mi pak objevují ve snech, které pak začínají dávat smysl až při psaní. Tento způsob rozloučení se skrze písničky je pro mě hodně uvolňující a zároveň díky tomu není prostor pro zapomínání.

Hudba Billow se žánrově blíží dream popu – cítíte se v rámci naší scény s podobně znějícími kapelami nějak spojení? O čem sami jako kapela i jako lidé sníte?

J: Nějaké spojení asi necítíme, vždy to pro nás bylo spíš o spojení s lidmi, kteří nám nějak sedí. A je celkem jedno, jaký žánr hrají. O čem sníme jako lidé… Já teď zrovna sním o tom, že vyhrajeme v neděli po pěti letech derby.

Zaujalo mě, že jste svou poslední desku vydali ve dvou podobách – zveřejnili jste pro srovnání i dema. Bylo to jen proto, že „ty písničky začínaly ve špinavější podobě než obvykle, nahrané na sotva ladící a rezavějící nástroje a lo-fi estetika vám byla vždy blízká“?

J: Důvod je spíš geekovský. Na základce jsem si zamiloval Nirvanu, Johna Fruscianteho, Smashing Pumpkins, o něco později třeba Modest Mouse. A nejvíc mě bavily ne samotné desky se známými hity, ale béčkové písničky, dema, špinavé verze songů, které člověk stahoval z pochybných warez stránek. A dema k naší poslední desce III byla poměrně jiná než výsledné album, takže jsme se rozhodli to nahodit pro potenciální fajnšmekry a potěšit tak pár podobných duší.

Ve vašich hudebních inspiracích figuruje Mac Miller, Brian Eno, Philipp Glass, Fiona Apple. Co aktuálně vás ze zahraniční i české scény inspiruje?

J: Zrovna Briana Eno a Phillippa Glasse zmiňoval Vojta. Já jsem hudbu nasával už od dětství, ve třinácti mě naši pustili na můj první koncert Nine Inch Nails do Prahy. Kapesné padalo na koncerty v Rakousku a Německu, kam nás zprvu vozili rodiče nebo brácha. Pak ale moje hudební obsese došla do stádia vyhoření. Možná mi přišlo, že už jsem vše zásadní ze svých oblíbených žánrů viděl i slyšel, nebo mě to už tolik nezajímalo, protože ti hudebníci už mi nepřišli tak relevantní. A to, co mě zajímalo, sem zase moc nejezdilo.

Hudbu už teda nehltám jako dříve, pořád je ale několik jmen, která ve mně probouzejí nějakou inspiraci. Z poslední doby to byl třeba Lil Peep, Caroline Polachek, Bartees Strange, Fog Lake… Baví mě taky žánr hyperpop, Tommy Genesis, Alex G… Na YouTube mě zaujaly živáky Lingua Ignota či ta zmíněná Fiona Apple nebo Sufjan Stevens… Celkově rád poslouchám i rádiový pop. Teď si k rozhovoru pouštím Nelly Furtado, ve frontě mám Marina and the Diamonds. Zároveň mi jde i o to, kdo tu hudbu dělá. I z toho důvodu jsem hodně dřívějších oblíbených interpretů přestal úplně poslouchat.

Česká scéna je kapitola sama o sobě. Je tu hrozně moc zajímavé hudby ze všech různých žánrů. Ideální je přijet na Besedu do Tasova, kde je skoro vše pohromadě. Kdybych měl říct nějaká jména, tak Hello Incognito, Nichi Mlebom, Josefina Dusk, Margo…

Často pracujete s elektronikou. Jaká zařízení a jací výrobci jsou pro vás v tuto chvíli podstatní? Je ve vaší výbavě něco unikátního, na co nedáte dopustit?

VOJTĚCH: Pro nahrávání a postprodukci používám Cubase Pro 10 ve spojení s technologiemi od iZotope. Na koncertech pak zahlédneš třeba Roland SP-404A, Strymon Nightsky, Empress Echosystem a AMT LLM-2, které mi při živém hraní pomáhají vytvářet široký stereo zvuk. Kuba tyhle rozostřené ambientní plochy doplňuje konkrétnější akustickou kytarou a Lenka nad vším pluje s Bossem VE-20. To je základ našeho 2021 zvuku, ale na pódiu najdeš ještě víc techniky. Občas se na stagi zaseknu s podobným audiomaniakem, kterému taky imponují tyhle blikající krabičky. Ale určitě to není o nějakém nesmyslném vršení techniky. Každý poťák pracuje pro písničku a hlavním prvkem naší hudby jsou pořád Lenčiny vokály.

Billow ve čtyřech | Foto: Jakub Zeman

Máte před sebou taky křest vinylové desky III – budete hrát koncertně v kvartetu s bubeníkem Erikem. Jak to celé bude vypadat?

J: Na naší poslední desce nejsou živé bicí. Jezdili jsme s bicíma skoro pět let, ale v létě jsme si uvědomili, že vlastně chceme ty písničky teď hrát tak, jak byly napsané, tedy s automatickým bubeníkem – přestože Erik je super bubeník i člověk, se kterým jsme si skvěle sedli. Křest nebude ničím zvlášť zajímavý. Možná jen tím, že jsme udělali edici sta kusů vinylu, čekali na něj devět měsíců a teď nám na ten křest zbývá jediný kus. A taky po nás zahraje zdejší DJ Mrs Palačinka, což slibuje chutnou afterparty.

Na čem aktuálně dále pracujete? Máte nějak jasně definovanou cestu a cíle, kterých na ní chcete dosáhnout? Aktivní jste taky v rámci labelu Bughead Records, organizujete koncerty…

J: Právě v tento moment dokončujeme s Billow čtvrtou desku. Za normálních okolností by už asi byla venku, ale jak covid vše zbrzdil a nebyly pořádně koncerty k našemu poslednímu albu III, sami jsme od dokončování tak nějak přirozeně upustili. Kvůli tomu nám teď ale nové písničky neznějí pospolu úplně kompaktně. Uvidíme, co s nimi provedeme.

Co se týče cílů a cesty, pro mě je důležité, abych měl možnost se hraní a tvoření hudby dál věnovat. Baví me to, naplňuje, a jsem zvědavý, co přijde dál. Aby nás lidi nadále zvali na koncerty – je skvělý pocit, když otevřeš e-mail a máš tam nabídku na nějaký příjemný koncert. To se nám za prvních pět let hraní nestalo. Taky ať nám nezboří Budovu č. 6, abychom tam mohli dál dělat akce. Žijem simple život, takže i cíle jsou takové prosté…

Tagy Billow Jakub Zbořil Ivy Z Strangers in the City SoundCzech
Zdeněk Neusar
Muziku miluju. Aktivně se kolem ní pohybuju už od druhé poloviny devadesátých let, kdy jsem začal organizovat první koncerty a vydávat fanzin. Frontman a jeho vedení pro mě byla a je výzva. Cesta dál. Znát mě můžete i z Radia 1 nebo festiva…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY