„Dáme to na babku!“ Bára Zmeková o hudbě, která spojuje i v Egyptě

Já ráda lítám. Náš basista nerad lítá. Zato rád hraje v Africe. Já v Africe nikdy nebyla. Láká mě Norsko. Kanada. Island. Láká mě spousta zemí, kde si myslím, že by moje muzika mohla rezonovat. Egypt? Nene, to fakt určitě ne…

Sedíme v letadle a za tři a půl hodiny přistáváme v Káhiře. Čekají nás dva koncerty v rámci festivalu SheArts v Alexandrii a v Káhiře. Hádku o to, jestli baskytara půjde s námi na palubu podle původní domluvy, nebo poletí dole mezi kufry, máme za sebou. 1:0 pro muzikanty! Bolí mě zub, zapomněli jsme slivovici. Vedle mě sedí dva masivní chlapíci v černých hábitech s obřími kříži na krku. Koukají na film a rybu s bramborami zapíjí colou zero. Viktor je u vytržení a kouká z okýnka, Pavel jako vždy v letadle poslouchá svůj umírací playlist. Hlavou se mi honí tisíc myšlenek, tak si dávám na uši sluchátka a ve snaze o nápravu vlastní mysli pouštím první díl 21 Days Meditation Experience.

Káhira nás vítá měkkou a teplou nocí, vzduch by se dal krájet, všude visí mlžný nebo prašný opar. Řidič Hany nás už čeká a v autě rozjíždí parádní egyptskou diskotéku. Jsme nalepení na okýnka. Je to trochu Indie, trochu postapokalyptické sci-fi, nejvíc asi Langův Metropolis: beton, tma a světla a nekonečné troubení. Oči se nezastaví a ve mně se probouzí malé jásající děcko, protože jsme v Egyptě. U ambasády nás vítá Tereza, paní ředitelka Českého centra. Je stejně milá, jak si ji pamatuju z posledního setkání. Pan egyptský vrátný se usmívá. Opadá ze mě nervozita. Všechno vypadá krásně, bezpečně, čistě a mám pocit, že jsme na dobrém místě a v dobrých rukách. Ráno si pouštím meditační den č. 2, kde mi Deepak — můj nový indický kamarád — radí, jak moc může přinést do života pocit vděčnosti. Otevírám oči a z balkonu zírám na ten nekonečný mumraj pod námi. Z výšky a s nadhledem. Je to nádhera. Asi miluju Egypt. Asi miluju tenhle mumraj. Asi… asi vidím pyramidy!

Máme dva dny na to, abychom Káhiru trochu poznali. Pozoruju to nekonečné bzučení kolem, poslouchám zvuky a všímám si, jak tady všude zní hudba. Ze všech stran. Hany pouštěl diskotéku, ale ostatní řidiči poslouchají nekončící zpěvy. Písně. Snad modlitby? Hany u jedné písničky říkal: „Ta je moje oblíbená. Zpívá se v ní o tom, že moje láska tu se mnou není a strašně mi chybí.“ O čem se asi zpívá v těch dalších písničkách? Jak poslouchám všechny ty kudrlinky a rytmy, přemýšlím nad tím, co asi místním posluchačům bude říkat naše hudba. Nebudou rozumět textům. Můj zpěv pro ně bude možná úplně nezajímavý. Rytmicky ani nemluvě. Tyhle bubáky znám, a tak se je snažím překrýt klidem a vědomím, že každá hudba je jedinečná, každá kultura je jiná a vzájemně se můžou obohatit. Že už jsme to stokrát zvládli a zvládneme to znovu. I tak ale cítím červíka nejistoty. Protože člověk nikdy dopředu úplně neví.

Moc si přejeme navštívit nějaké autentické místo zdejší hudební scény a máme štěstí. Zrovna se uvolnily tři rezervace na naprosto vybookovaný večerní koncert v Egyptském kulturním centru Makkan. Jedem! Začíná ve 22:45. Je to maličká místnost s pár židličkami a ochozem, kde se dá taky sedět. Žádné pódium. Jen koberce a polštáře. Nastupuje stará babička s tamburínou. Za ní dědeček a další babička a další babička a pak taková paní a pán, za bicí usedá kluk sotva dvacetiletý. Jsou mi všichni nějací povědomí a jak na ně koukám, postupně si to začínám vybavovat. Jsou to stejní muzikanti, jako jsme viděli před pár lety na Womexu v Portu. Na obrovské stagi tam byla tahle babča, která tancovala a zpívala tak nezaměnitelně, že mi utkvěla v paměti, i když jsem vlastně moc netušila, o koho jde. Pavel říká: „To je ten můj oblíbenej děda z Womexu“ — a už to všechno zapadá. To je ten děda, co má okolo boků obrovský perkusivní pás a vlní boky do rytmu a tancuje tak, že vypadá jako kohoutek, který se nakrucuje před slepičkou. Ten děda, který měl při příchodu naprosto kamennou a nepřístupnou tvář, se teď vlní v bocích do rytmu a má v očích malého kluka. Je to dojemné a nádherné.

Postupně se střídají zpěvačky a zpěváci. Každý z nich má svou píseň, kterou doslova přednáší publiku. To je od prvních tónů bouřlivě nadšené. Všichni halasí, pokřikují, prozpěvují, mlaďoši nahoře na ochozu se roztancovali. Cítím se trošku odpojená, přemýšlím nad tím, čím to je, že jsem tak moc uvízlá v hlavě. Je mi to líto a trochu závidím ostatním, že si to tak užívají. To se holt občas stává. Pozoruju všechny ty muzikanty, jejich výrazy, jak se radují a jak moc přítomní jsou v těle a v hudbě, kterou hrají. Na řadu přichází babča, co snad ani nemá zuby, a začíná zpívat. Egyptští mladíci na ochozu se v ten moment už nemůžou udržet a bouří už úplně naplno. Babička zpívá a pohupuje ramenem, s napřaženou dlaní, jako kdyby nám nabízela sladkosti, po nás všech pomrkává a už ani já se nemůžu udržet a jsem úplně zaplavená tou vší bezprostředností. Paní je odzbrojující. Celý koncert končí za bouřlivého tance nás všech. Zvedáme se ze židlí a přidáváme se do kroužku, který vznikl na místě původní „stage“, a všichni tancují. Nejvíc ale ty staré babičky — zpívají u toho, hrají na cinkrlátka, tancují, všichni se usmívají, halekají, tancují… Koncert končí na minutu přesně, odcházíme domů s pusou dokořán. Do dvou do rána mudrujeme nad tím, co jsme právě zažili.

První koncert nás čeká v Alexandrii. Jedeme tam s řidičem, který neumí ani slůvko anglicky. Na místě je trošku chaos. Asi deset lidí pobíhá po stagi. Je to evidentně nezávislé kulturní centrum. Sál je krásný, s divadelními elevacemi, stage velká, Nord Stage 2 EX, zdá se, bude. To je pro mě malý africký zázrak a raduju se, že se mi snad podaří dostat do půjčeného nástroje všechny moje potřebné programy a zvuky a všechno bude OK. Chaos je to ale obří, každý říká něco jiného, bubny budu mít za zády, což s Viktorem nemáme rádi, ale ještě horší je, že ty bicí vůbec nehrajou. Když maďarská kapela před námi končí zvukovku a odchází shrbeně ze stage, říkají nám: „Ta technika je příšerná, ale dělají to srdcem.“ Jsme unavení a strašně hladoví. Snahu o dobrý zvuk střídá myšlenka, že jsme zvládli už i horší a že to nějak dáme.

Před koncertem jsme si vybojovali po vzoru našich maďarských kolegů trošku jídla. Prý to chutná stejně, jako zní zvuk na pódiu. Nu, darovanému koni na zuby nekoukej. Jdeme na pódium. Arabsky popřeju dobrý večer a sklízím bouřlivý potlesk. Ten zní i po představení kapely. Po první písni už lidi houkají a pískají a mně probíhá hlavou, že zvuk venku asi nebude špatný, když jsou tak nadšení. Sál je plný mladých lidí, kteří každou chvilku tleskají i uprostřed písničky, kdykoliv se v textu nebo v hudbě dotkneme nějaké hlubší emoce. Nevěřím vlastním očím. Všude vidím spokojené tváře, hluboce zaposlouchané lidi tleskající a houpající se s námi do rytmu, zpívající s námi… Koncert končí za velkého jásotu.

Podobný scénář se odehrává i další den v Káhiře. Špatný model kláves mě sice trápí, protože celou zvukovou zkoušku strávím lovením snesitelných zvuků, které by se alespoň vzdáleně podobaly tomu, co má v písních znít, ale nějak po africku už jdu s flow a jsem smířená. Koncert začíná později, publikum je dál od nás, venkovní stage je mnohem větší a tak hrozí, že to napojení na posluchače bude o něco složitější. Bubny ale hrajou dobře a už při první písničce je mi jasné, že to bude krásný koncert. Že to zase dáme. A ne jen tak nějak. Dáme to na babku!

Z obou egyptských koncertů si odvážíme velkou zkušenost a vzpomínku na neskutečně přijímající, usměvavé, nadšené, zpívající a tleskající publikum. Přála bych to každému muzikantovi, ať už hraje kdekoliv a cokoliv, a přála bych to i sobě do budoucna. Přála bych to trošku i nám všem u nás doma v ČR. Aby hudba byla hudbou v té její čisté podobě. Abychom neposlouchali tolik hlavou, ale víc srdcem a tělem. Abychom hráli pro čirou radost z hudby.

Asi i bez Deepaka můžu říct, že jsem za tuhle příležitost upřímně vděčná. Díky Českým centrům i SoundCzechu i všem ostatním, kteří se snaží hledat cesty, jak českým kapelám pomáhat do světa. Je to nesmírně důležité. Pořád se totiž máme hodně co učit.

Já třeba mít to všechno trochu na salámu. Tak Salám a šťastné cesty!

Pokud se na zahraniční tour teprve chystáte, držím vám palce a přeju hodně štěstí i radosti z hudby. A připomínám: díky podpoře SoundCzechu v rámci výzvy OnRoad můžete na své zahraniční turné získat až 50 tisíc korun. O příspěvek lze žádat až do 15. června.