Balkánské Blues s chutí kořeněného hrachu

Evženie vaří okořeněný hrášek na smetaně, rumunské to národní jídlo, těžce oddychuje na bolavých nohách a tichým hlasem pronáší: „Když byla válka v Jugošce, tak ze sousedního Srbska nad námi létaly bombardéry a stíhačky tak blízko, že jsme si nejprve mysleli, že máme na půdě zloděje. Po čtyřech letech neustálých nízkých průletů suchojů a migů nám popraskaly zdi a pohnuly se základy našich domečků.“ Dřevěný stůl z devatenáctého století zdobí krajkový ubrus a paprsky slunce se z okna odráží v jablečném a švestkovém sadu.

Dřevorubec Jan se ožral, jak zákon káže ještě před koncertem, až uhýbám bezprostřednímu rozmachu jeho silné paži o pouhé milimetry a jsem rád, že za koncert v Tisovém lese, což je jedna z českých unikátních vesnic v Banátu, nezaplatím předními zuby. Přichází Sidonius Rozvířil, chopí Jana silně za ramena a krásnou starobylou češtinou z první poloviny devatenáctého století noblesně zavrčí: „Odejdi, příteli a pohádky nám zdejším zde nepřinášej, neb nejsme na ně zvědavi!“ Pohádky. Slangový výraz pro konflikt a rozmíšky, jenž z Plzně přivezli sebou do Banátu první osadníci roku 1822.

„České školy zde nemáme a nikdá jsme neměli, naši otcové a naše matky se naučili řeč rodnou od svých rodičů, kteří ji nasáli s mateřským mlékem. Proto hovoříme jinak nežli vy a jsme na to náležitě hrdi!“ Silný basový témbr je nedílnou součástí Banátu a rázem se ocitnete jako za časů F. L. Věka. O to s větším napětím jsem zvědav na reakce zdejšího publika na americké blues ze Chicaga, které s bytostným dobrodruhem s duší romantika Rosťou a s introvertním architektem, horolezcem a bluesovým a jazzovým kytaristou Sianem přinášíme místním Čechům, jejichž dřina a expresivita bytí jakoby se odrážela ze Sta roků samoty.

Po dvouhodinovém koncertu a vřelém přijetí se blátivou cestou plahočíme s lampovými komby a lahvemi místní geniální slivovice do dvě stě let staré roubenky, která dodnes nemá sprchu a splachovací WC. „Tady máte vědro s vodou na umytí a když vás bude tlačit, tak si ulehčiti můžete v kadibudce,“ dí padesátiletý František a típá ručně ubalenou cigaretu bez filtru o hrneček naraženého na starém dřevěném plotu. Následně odjíždí do noci na bryčce tažené dvěma koňmi na nedalekou usedlost.

Ráno mě budí z nádherného spánku zvonečky. To Josef přivadí své dvě kozy na pastvu a nechává mě blahosklonně fotografovat. Na mé „Dobrý den“ se pousměje a důstojně pronese: „U nás se ze zásady zdravíme „Pochválen buď Ježíš Kristus!“. Jemně uchopí zvířata za brady a líbá je svými rty. „Jsou to drazí členové mé rodiny. Kozičky moje, co bych si bez mléka vašeho počal, vždyť děckám z něj dělám sýry.“ Ranní rosa zdobí velké pavučiny v rozsáhlém sadu a Josef do cvakající spouště mého fotoaparátu mě pobízí: „Mám toho mesengera a fejsbuka. Tak, až to pán vyfotí, tak ať mi to pošle. Nechám si to na památku zarámovat.“

Vova slzí v kouři cigarety, která mu visí z úst, zatímco se věnuje motoru starého chevroleta. Nejlepší místní opravář amerických veteránů je pokryt vrstvou směsi oleje a kolomazi, že vypadá jakoby usnul na měsíc v soláriu. Miluje americká auta, motorky a muziku, a tak není divu, že se jeho garáž sem tam promění v hudební klub, v němž se snoubí dřina s vášní temperamentu až chorobnou, což je pro Balkán příznačné. Ona až chorobná vášeň emocí.

Když vycházím po koncertu od Vovy, jdu narozdíl od spoluhráčů pěšky, neb miluji velká města v noci. Noční Bukurešť mi trochu připomíná Medellín. Mnoho paneláků a mnoho děr a otevřených kanálů v chodnících, které se za tmy stávají doslova minovým polem.

Helena se dívá přísně. Blues a Jazz ji vzrušují coby protipól sladkého a optimistického popu. Profesionální domina, která již pět let přes chat vyhrožuje bohatým a znuděným chlapíkům za velké peníze, že je pomočí a zbije, pokud před ní neumyjí nádobí či nevyluxují koncert v obýváku, se upřeně dívá, jak hraji na foukačku a prohlíží si mě s gustem porážeče kuřat určených na grill. Hrajeme v klubu Taranului, v bývalém nabubřelém bolševickém kulturáku ze sedmdesátých let, v jehož stínu se krčí kostelík z osmnáctého století. Goliáš z mramoru a David ze dřeva.

Koncert ve vyhlášeném klubu nám dohodil Nikolaj. Sedmdesátiletý cholerik, jenž nejde pro facku daleko. O co více nesnáší lidi, o to více má rád hudbu. Pokud se mu výkon muzikantů nelíbí, tak muzikanty zfackuje a nijak nedbá toho, že v sebeobraně dost možná dostane pár facek po tváři ozdobené půlmetrovým vousiskem. Pokud je z koncertu nadšen, tak melancholicky mlčí. Jediné, co udělá, že se s muzikanty vyfotí a snímeček si po té doma pověsí v pokoji nad horou starých elpíček. Dopadlo to dobře. Byl jsem facky ušetřen a na vteřinku oslněn bleskem polaroidu.

Koncertem v Goliášovi se završilo mé letošní rumunské dobrodružství, které jsem si užíval do poslední kapky krve a krůpěje potu.

PS: Po měsíci, co jsem poslal fotografie do Banátu, mi od onoho přívětivého sedláka přišla esemeska: „Dekuji za fotky! Omlouvam se, ze nebyla rychla odpoved, no vinnu nese ta prace, ale zase bez ni to nejde. Josef“