Přejít k hlavnímu obsahu
Jak se zrychlovalo internetové připojení, rostly také streamovací služby – a na nich svérázná kultura okolo kytar s osmi strunami. | Foto: Karan Patil
Jak se zrychlovalo internetové připojení, rostly také streamovací služby – a na nich svérázná kultura okolo kytar s osmi strunami. | Foto: Karan Patil
Jan Hamerský - Pá, 03.12.2021 - 08:00

5 osudových jedniček rokenrolu

Nevermind, černé album, Ten, Use Your Illusion... a to není zdaleka všechno. Rok 2021 je přebohatý na kulatá významná výročí. Jaké zásadní hudební události se staly v prvním roce každé dekády během posledních padesáti let? Podívejte se níže do naší bleskové rekapitulace.

Život jde dál (1971)

Šedesátá léta skončila, Beatles se rozpadli, krátce po sobě zemřeli Janis Joplin, Jimi Hendrix a Jim Morrison  a život šel dál. Na vlastní nohy se postavili John Lennon (John Lennon/Plastic Ono Band, Imagine), Paul McCartney (McCartney, Ram) i jiní, později úspěšní sólisté: Bob Marley, Marvin Gaye, Dolly Parton nebo Stevie Wonder. Vakuum po Beatles taky dlouho prázdné nebylo. Vyplnila ho jiná „největší rocková kapela všech dob“ Led Zeppelin, a na paty jí šlapali Deep Purple (Fireball) nebo Black Sabbath (Master of Reality). Stále víc ale bylo slyšet také o progresivním rocku, ať už z dílny starých známých The Who (Who's Next), nebo čerstvých objevů jako Genesis (Nursery Cryme), Jethro Tull (Aqualung) nebo Yes (Fragile).

Siréna a dva kohouti na smetišti (1981)

Druhá osudová jednička se váže k žánru, který se oddělil z hard rocku. Pamětníci by si asi klepali na čelo. Pro ně a pro metal byl rok 1981 sice nadmíru úspěšný, ale stěží přelomový. Judas Priest vyšlo album British Steel už před rokem, deska Diary of a Madman jen potvrdila, co bylo jasné už po vydání Blizzard of Ozz (1980): totiž že Ozzy Osbourne je zpátky v plné parádě. Zatím jeho stará kapela Black Sabbath chytla nový dech s Ronniem Jamesem Diem (1980-1982). Přesto se staly dvě zásadní věci: Iron Maiden draftovali Bruce Dickinsona a na kalifornském smetišti se vylíhli dva kohouti, kteří se později budou k smrti nenávidět  frajírci z Mötley Crüe a špinavá Metallica.

Requiem za padlé (1991)

'Tallica se se Strakáči vypořádala jejich hlavní tajnou zbraní. Najali producenta Boba Rocka, zodpovědného za konkurenční desku Dr. Feelgood. Chtěli po něm ten samý hutný zvuk, ale pak zjistili, že se od něj hlavně potřebují naučit skládat hymny pro stadiony. Stali se pak komerčně nejúspěšnější metalovou kapelou, byť za tu cenu, že žánr sblížili se středním proudem a skoro ho přizabili.

K životnímu výkonu se při skládání a natáčení alba 1916 vzchopil Lemmy. Za bicími ho střídavě podporoval a prudil Phil Taylor, starý kumpán z dob desek Overkill (1979) a Ace of Spades (1980). Taylor vydržel ještě rok, pak s hraním v Motörhead praštil podruhé a nadobro (1992). Podobně se vedlo „Jidášům“. Už to vypadalo, že Painkiller (1990) sedne skalním fans i těm mladším, kteří znali jen Turbo Lover (1986), a do toho Rob Halford po bouračce v Torontu přišel s tím, že už má dost a končí. A konečně Guns N' Roses dotáhli do zdárného konce výpravný diptych Use Your Illusion I a II  tedy až na to turné. V St. Louis (2. července 1991) vypukly násilnosti poté, co Axl napadl fanouška, který si ho natáčel na kameru, a koncert ukončil. Nebyl to zrovna ten druh publicity, který by se G N' R hodil do krámu.

Už na konci prázdnin se o slovo nesměle přihlásili Pearl Jam s debutovou plackou Ten a o měsíc později od základu změnila pravidla hry Nirvana s albem Nevermind. Víc než hýření hard & heavy šlechty lidem najednou byli bližší skromní a plaší kluci, kteří na ekonomické zázraky 80. let také spíš dopláceli, než že by z nich prosperovali. O své hluboké pochybnosti o světě i o sobě samých se neváhali podělit. Příčiny svých depresivních a úzkostných stavů hledali v rodinném zázemí, které horko těžko dávala do kupy jedna uštvaná máma, i systému, který samovolně kosí slabší kusy. Odtud se propracovali k tématům násilí na školách i ve vztazích nebo bezdomovectví.

Změna větru, který smetl samolibé hardrockové dinosaury, byla cítit až za oceánem, v Irsku. U2 natočili Achtung Baby a tamtéž se zrodil také kult upřeného zírání na špičky bot, album Loveless od My Bloody Valentine.

Naděje, že rocker může být citlivý a vnímavý, však brzy pohasla. Teď nemyslím koncert Pearl Jam v dánském Roskilde (30. června 1992), kde se v davu udusilo devět lidí, o dva víc než na The Who v Cincinnati (1979). Frontman Eddie Vedder udělal, co mohl, aby pořadatelé dav zvládli. Spíš trochu narážím na Cobaina, po kterém zůstala zdrcená rodina a oddaní fanoušci, kteří moc nevěděli, jak se zprávou o jeho sebevraždě naložit. A myslím hlavně na byznys, který si z grunge vyzobal sekáčovou módu, tvrdé kytary, sebelítost a plané apely na společenskou odpovědnost.

Rozpačité vykročení do nového tisíciletí (2001)

Frustrace z neslavného konce devadesátek na Woodstocku 99 se prolnula s obavami, co po 11. září podnikne nový americký prezident George Bush mladší. Se znepokojivým začátkem nového milénia se každý vyrovnával po svém. Ráznější povahy oslovil politicky angažovaný crossover System of a Down, esoterické jedince zase Lateralus od Tool, a notorické nostalgiky ukonejšily buď retro kytarovky The Strokes a The White Stripes, nebo ještě dřevnější muzika  soundtrack k filmu Bratříčku, kde jsi? (Děj snímku Ethana a Joela se odehrává za Velké hospodářské krize na jihu Spojených států. pozn. aut.) A kdo se i přese všechno chtěl dívat dopředu, našel si virtuální kapely Gorillaz, Daft Punk (Discovery) nebo Björk (Vespertine).

Pokojíčkoví djentlmeni (2011)

Virtualita ještě více nabyla na významu kolem Velké recese (2008). Jak se zrychlovalo internetové připojení, rostly streamovací služby Bandcamp, Myspace, Spotify, Soundcloud nebo YouTube a na nich svérázná kultura okolo kytar s osmi strunami a lidí, co na ty nejtlustší struny hrají v binárním kódu. Djent pořád nemá takový vliv, který by odpovídal jeho číslům na YouTubu, ale minimálně naznačil další vývoj. Trojice zásadních žánrových kapel, Periphery, Tesseract a Vildhjarta, která toho roku debutovala, se dala dohromady na internetu, kde se jejich členové předtím vyškolili ve hře na zboosterovanou harfu.

… a co rok 2021?

To je otázka, na kterou budeme schopni s nadhledem odpovědět nejdřív tak za deset, dvacet let. Jeden nosný trend bych tu ale měl: deprese a úzkosti. Nastupující generaci se vede o dost hůř než třem předchozím, a lepší nejsou ani další její vyhlídky. Planeta se rychle otepluje, celé biologické druhy vymírají, a kdo se špatně narodil, těžko zavadí o slušné bydlení a slušnou práci. Lze se s tím vyrovnat v zásadě třemi způsoby: utápět se ve svém žalu (Billie Eilish), obrnit se cynismem (Fat White Family), budovat podpůrné komunity (Idles), nebo aspoň nabídnout prostor na to, na chvíli se povznést, a pak zase chvíli setrvačně fungovat (Turnstile).

Určitě jsem ale někoho přehlédl. Kdo vám letos přišel slibný a proč? Napište mi do komentářů pod článkem.

Tagy top 10 Metallica – Black Album Nirvana Guns N’ Roses Judas Priest Motörhead Iron Maiden

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Jan Hamerský
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se t…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY