Přejít k hlavnímu obsahu
Abych zněla heavy, nemusím kvůli tomu hrát nahlas a brutálně, říká k nové desce Emma Ruth Rundle. | Foto: Bobby Cochran
Abych zněla heavy, nemusím kvůli tomu hrát nahlas a brutálně, říká k nové desce Emma Ruth Rundle. | Foto: Bobby Cochran
Radek Pavlovič - Po, 22.11.2021 - 08:00

Zhodnoť svou tvorbu #1: Emma Ruth Rundle a konec první dekády mizérie a zoufalství

Toto je první díl seriálu, kdy muzikanti procházejí vlastní nahrávky, popisují okolnosti vzniku, vzpomínají a reflektují svou dosavadní práci. Jako první je na řadě Emma Ruth Rundle. Její nové album Engine Of Hell je tíživé, a přitom hudebně tak prosté. Osobitá americká songwriterka tentokrát odložila svůj trademark v podobě vlnobití elektrických kytar a vsadila jen na klavír a svůj hlas. První dekádu své sólové umělecké kariéry tak uzavírá překvapivě tichou a křehkou deskou, která zachycuje tíseň a obrací se k dlouho neřešeným osobním traumatům a problémům.

Původně se na desku pandemie vůbec neměla propsat. Album Engine Of Hell začalo vznikat už v lednu 2020. Ale covid do tvůrčího procesu nakonec přece jenom promluvil. Hudebnice, která poslední roky trávila jen na cestách a koncertech, najednou proti své vůli zůstala trčet na jednom místě. První měsíce lockdownu strávila na drogách a s kreativním blokem, nakonec se ale svým démonům postavila. „Musela jsem začít řešit osobní věci, před nimiž jsem byla zvykla utíkat,“ prohlásila Emma s tím, že Engine Of Hell se pro ni stalo svého druhu terapií.

Engine Of Hell není album snadné na poslech. V hudebně nepřikrášleném záznamu, kde všechno bylo natočeno živě a na jeden zátah, se Emma vypořádává se svými letitými traumaty z dětství i dospívání, ale i s bojem se závislostmi. Mimochodem, ani klavír nebyl zvolen náhodně. Byl to první nástroj, na který se učila hrát, než ho vyměnila za kytaru. Pro Emmu tak fungoval jako stroj času, který naléhavost desky jen umocnil. Tíživá atmosféra desky má svou katarzi v poslední písni In My Afterlife, kde autorka sleduje vlastní život s odstupem a loučí se tvrzením, že nyní jsme všichni volní.

V rozhovorech Emma prohlašuje, že Engine Of Hell je poslední kapitolou jedné éry. Co přijde dál, netuší ani ona sama. Byl nicméně dobrý důvod projít dosavadní diskografii a nechat Emmu každou z jejích desek okomentovat.

Electric Guitar 1 (2011)

Tuhle desku jsem natočila v dodávce na turné s Red Sparowes, s nimiž jsem hrála. Na cestách mezi koncerty. Měli jsme tehdy dvě dodávky. V jedné jsem byla jen já sama s řidičem. Myslím, že se mnou nikdo nechtěl do auta, protože jsem hrozně smrděla. Nahrála jsem tehdy songy do počítače ještě během turné a po turné uspořádala crowdfundingovou kampaň, abych mohla výsledek vylisovat na vinylu. Do dnešních dnů je to moje nejoblíbenější album. Asi proto, že to byla taková spontánní práce. Deska je převážně instrumentální, experimentální. Je to více o kytarách než o zpěvu. To popravdě upřednostňuji. Někdy mám zpěvu plný zuby, a to i toho vlastního, haha.

Some Heavy Ocean (2014)

Tohle je naopak moje nejméně oblíbená deska. Úplný opak debutu. Some Heavy Ocean se nese v duchu klasického singer-songwrintingu. Album jsem nahrávala v domě Cathy Pellow, což je zakladatelka labelu Sargent House Records. Právě díky tomu vzniklo spojení mé tvorby a Sargent House. Prostě jsme se znaly. Myslím, že na Some Heavy Ocean jsem hledala svůj sound, cestu jak skládat, a současně způsob, jak dělat svou tvorbu přístupnější posluchačům. Tohle je určitě víc folky album než kterékoliv jiné v mé kariéře. Myslím, jsem se chtěla lidem zkrátka zalíbit. Nevím, mám s tou dobou spojené špatné vzpomínky... Tahle deska je prostě jenom katastrofa.

Marked For Death (2016)

Marked For Death bývá označováno za moje přelomové album. Vím to. A také vím, že ho spousta lidí má nejradši. Desku jsem nahrávala v poušti, kde měla Cathy svůj dům. Když o tom přemýšlím, dost často jsem se v životě stěhovala, nikdy jsem neměla stálý domov, ale s Cathy jsem vlastně žila nejčastěji. Marked For Death je rozhodně tvrdší než cokoliv, co jsem do té doby udělala. Jsou tady docela tvrdé kytary a kompletní bicí, vůbec poprvé tady hraje celá kapela. Marked For Death jsme nahráli tradičním způsobem – nástroj po nástroji: tracking bicích, pak kytar, pak basy.

Zajímavé je, že jsem v poušti tehdy žila nějaký čas sama. Bylo to fakt divný období. Celou dobu byla zima, takže jsem musela neustále udržovat oheň. Vím, že jsem hodně pila. Divný taky bylo, že elektrika byla v tom místě tak špatná, že jsme nemohli během nahrávání používat aparáty na čistý zvuk, protože pak jenom pískaly a vrčely. Takže všechny čisté kytary jsou nahrané na DI box, ne přes aparáty. Tehdy mě to štvalo. Ale teď, když si desku pustím, myslím, že jsme díky tomu stvořili takový zvláštní a unikátní sound. Řekla bych, že to nakonec byla šťastná shoda náhod.

On Dark Horses (2018)

S touhle deskou mám spojené jenom hezké vzpomínky. Nahrávali jsme v La La Land v Lousville Kentucky s Kevinem Rattermanem. Napsala jsem tehdy všechny songy pro konkrétní muzikanty, s nimiž jsem chtěla nahrávat. Mám ráda ten zvuk. Připomíná mi šťastné období. Miluju, co Kevin dokázal udělat s Young Widows. Red Sparowes s nimi hrávali v roce 2010 a já jsem se skutečně zamilovala do jejich zvuku a obzvlášť do Evana Pattersona. Jeho jsem si dokonce i vzala, ale nevydrželo nám to, letos jsme se po odloučení rozvedli. Nicméně tahle deska je hezká vzpomínka na tu dobu.

Engine Of Hell (2021)

Moje novinka. Před deseti lety bych takovou desku nedokázala nahrát. Nejdřív jsem musela něco prožít, a tahle deska je návrat ke kořenům. První měsíce pandemie byly pro mě hodně depresivní, hodně jsem pila, sežrala tuny hub a byla neustále mimo. Pak jsem ale řekla stop. Musela jsem vystřízlivět. Vrátila jsem se ke klavíru, který byl můj nástroj číslo jedna v dětství a dospívání.

Engine Of Hell je terapie. Myslím, že to je nejtvrdší deska, a to i přesto, že tu je minimální produkce. Abych zněla heavy, nemusím kvůli tomu hrát nahlas a brutálně. Jasně, na první pohled to zní jako trapné klišé – holka, co zpívá a hraje na klavír. Ale to automaticky neznamená, že budu zpívat o kytičkách a sluníčku. Engine Of Hell jsme nahrávali naživo, všechno na jeden zátah. Není tam v podstatě žádná úprava.

Jaké je podle mě moje nejlepší album? Nevím, každá deska je jiná. I když vím, že umělec by měl říkat, že nejlepší album je právě to aktuální, já si to nemyslím. Moje nejoblíbenější zůstává i nadále to první.

Abych zněla heavy, nemusím kvůli tomu hrát nahlas a brutálně, říká k nové desce Emma Ruth Rundle. | Foto: Bobby Cochran

Tagy Zhodnoť svou tvorbu Emma Ruth Rundle
Radek Pavlovič
Znám lidi, co znají jiný lidi. Dělník kultury, co zpovídá jiné dělníky kultury. Mnoho let na trase novinařina, PR, marketing a hudba. Mám za sebou propagaci čtyř ročníků festivalu Brutal Assault a stovky koncertů pod značkami …
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY