Sting, Iggy Pop i tchajwanští Outlet Drift: Colours opět nabídly pestrost i kontrasty

Středa 16. 7. – Shaggyho show, Stingovo muzikantství i britsko-francouzský šarm Matt-Felixe

Na hlavní scéně festival ve středu odpoledne zahajoval Ben Cristovao. Doprovodná kapela působila spolehlivě a písním dodala poprockový zvuk, občas zaznělo i slušivé kytarové sólo. To však bylo vše. Cristovaovy skladby postrádají hlubší sdělení a cílí především na náctileté, mnohdy i mladší publikum, které si jeho vystoupení zřejmě užilo. Naproti tomu vystoupení Matt-Felixe na T-Mobile Stage mělo jinou kvalitu. Britský zpěvák s francouzskými kořeny se ukázal jako nadějný talent, disponující charismatem a solidními skladbami s indie rockovými prvky, které působily přesvědčivě. Matt-Felix navíc své písně přednášel s jakýmsi britským šarmem a francouzskou elegancí.

Zajímavé dění prvního večera se odehrávalo i na dalších scénách — například Chief Bromden na Full Moon Stage či později irská kapela Kíla na Orlen Stage. Hlavní pozornost však patřila Stingovi a ještě před ním baviči Shaggymu, s nímž se Sting před sedmi lety spojil na reggae načichlém albu 44/876. Přestože Shaggyho set z části spoléhající na backing tracky mohl někoho odradit, hudebník celou show pojal jako pravou jamajskou párty. Publikum získal okamžitě, písně doprovázel humornými poznámkami, rytmická sekce byla bezchybná a s vokály mu vypomáhal další sympaťák JungleGod. Nechyběla ani Stingova hostovačka, kdy se „The King of Pain“ na pódiu objevil a zazpíval si se Shaggym jejich poslední společný singl Til A Mawnin, vydaný letos v únoru. Ve vzduchu byla cítit dokonalá letní atmosféra a pozitivní vibe.

Zatímco Shaggyho vystoupení bylo o šoumenství, tanci a interakci s publikem, to následné večerní Stingovo bylo čistě o muzikantství. Sting aktuálně jezdí po koncertech s minimalistickým programem 3.0, který přivezl i do Ostravy. Doprovázen dlouholetým spolupracovníkem, kytaristou Dominicem Millerem, a bubeníkem Chrisem Maasem předvedli mix skladeb The Police a Stingových sólových hitů. Zajímavé bylo slyšet tyto skladby v úsporném aranžmá, v němž více než obvykle vynikla Stingova hra na baskytaru, například v Never Coming Home. Do ní vložili pasáže z When The World Is Running Down od The Police a zazářil zde také Dominic Miller. Nechyběly ani klasiky jako Message In A Bottle, So Lonely či Every Breath You Take. Při skladbě Englishman In New York Shaggy oplatil Stingovi hostovačku a pomohl rozezpívat jinak klidnější publikum.

Čtvrtek 17. 7. – syrový Iggy Pop, popový Finneas a šlápnutí do prázdna s Calinem

Pokud byl prvním dnem hvězdou Sting, druhý večer patřil bezpochyby Iggymu Popovi. Osmasedmdesátiletý kmotr punku rozčeřil klidné vody festivalu a předvedl, co znamená syrová síla. Na Colours se před patnácti lety objevil se Stooges, tehdy však publikum marně čekalo na hity jako Passenger či Lust For Life. Letos se jich konečně dočkalo, ovšem spolu s Some Weird Sin ze stejného období a Frenzy z poslední studiovky to byly jediné skladby ze zpěvákovy bohaté sólové tvorby. Zbytek programu patřil především písním Stooges — T.V. Eye, Raw Power, I Got A Right... Iggy s energickou kapelou sypali jeden nářez za druhým. Ve skladbě 1970 nechyběla freejazzová pasáž, kterou v minulosti vedl zesnulý Steve MacKay, a závěr setu, zjevně inspirovaný hlukovou skladbou L.A. Blues, evokoval výbuch atomové bomby.

Zajímavý set nabídlo také estonské duo Puuluup, příjemný pop předvedl Finneas, zatímco účast Calina na hlavním pódiu vyvolala pochybnosti – nebyl k dispozici zajímavější interpret?

Pátek 18. 7. – Hra na oliheň ve špatném ringu, hvězdní Snow Patrol a energičtí Outlet Drift

Páteční program přinesl po rozpačitém vystoupení Kalush Orchestra příjemnou náplast v podobě Dana Bárty & Illustratosphere, kteří podali standardní výkon. Výrazně by však jejich produkci prospělo menší pódium či uzavřený prostor.

Podobně nevhodně zvolený prostor dostal korejský skladatel a multiinstrumentalista Jung Jaeil, který vystoupil s Janáčkovou filharmonií. Jeho hodinový program, v němž zazněly skladby ze seriálu Hra na oliheň či z filmu Parazit, by se lépe vychutnal v intimnějším prostředí Gongu, v sedě a bez rušení hlukem z okolních stánků a hovoru návštěvníků.

Mezi pátečními hvězdami vyniklo vystoupení Snow Patrol, ale nejvíce mě toho dne zaujali tchajwanští Outlet Drift, kteří si svou energickou hudbou kombinující rock s prvky tradiční hudby Amiů, nejpočetnější původní etnické skupiny na Tchaj-wanu, podmanili Orlen Drive Stage.

Sobota 19. 7. – králové stage J.A.R., slovenský underground Bez Ladu A Skladu a výrazná korejská stopa

Závěrečný den měly ovládnout hvězdy jako dua Sofi Tukker a The Chainsmokers. Ti však byli převálcováni menšími (a živými) interprety. Hlavní scénu rozproudili domácí J.A.R., kteří roztančili sobotní poobědové publikum. Dana Bártu skvěle zastoupila Tereza Černochová s Ondřejem Rumlem. Následovali slovenští undergroundoví mistři Bez Ladu A Skladu, jejichž skladby si i dnes zachovávají originální a působivou atmosféru, která se díky zapojení trenčínské dechovky ještě umocnila.

Letošní ročník přinesl i výrazné korejské zastoupení — v sobotu vystoupil v Austrálii narozený K-popový umělec DPR IAN a dříve téhož dne zazářil Lee Seung Yoon s pravděpodobně nejhlasitějším setem festivalu. Jejich rockový mix, v němž bylo slyšet devadesátkové vlivy kapel jako Oasis či Reef, a také pop punkové momenty v písních Canon či Pricey Hangover, nebyl nijak průlomový, ale měl energii a dobře fungoval.

Colours of Ostrava 2025 potvrdily svou pověst festivalu, který se nebojí hledat nové cesty. Festival stále zachovává otevřenost a chuť experimentovat, nebát se elektroniky a globálních trendů, což přitahuje i mladší publikum. Doufejme však, že i s novým uměleckým ředitelem, kterým se po Zlatě Holušové od příštího roku stává Filip Košťálek, bude festival i v nádcházejících ročnících udržovat rovnováhu mezi aktuálními trendy a tím, co skutečně nabízí hluboký hudební zážitek a nesklouzne k povrchnosti či prvoplánové podbízivosti.