Přejít k hlavnímu obsahu
sinks na KafíčkoTEKu | Foto: Milan Chromý
sinks na KafíčkoTEKu | Foto: Milan Chromý
Jan Hamerský - St, 12.08.2020 - 08:00

Sinks: Nebylo kde hrát. Udělali jsme elektronickou desku

Když natáčeli první EP, vybouchlo studio a přesunuli se do chaty za kámošem, který zvuk ještě studoval. Když vypukla pandemie, June jim ještě vylepšil jiný kamarád, který v Brně uvízl bez práce. Brněnským sinks se zkrátka místo jedněch zavřených dveří pravidelně otevírají další. A dělají dojem. Jak se vnímá nadějná postpunková kapela? Co si všechno odnesli z Resistor Sound Session. A jak dvakrát jinak vznikala tatáž deska? Více už Antonín, Peter a Vendula.

Jak se v jedné kapele sešli študák, laborantka a truhlář?

Vendula: Brněnskej kolorit. S Antonínem jsme se sešli v kapele Guilty Echoes, kde jsem s nimi hrála asi rok, a začali si rozumět trošku víc. Myslím, že jsem ho přemluvila.

Antonín: Sami jsme chodívali hrát do zkušebny Guilty Echoes a přišlo nám to fajn.

Peter: Co mi povídal Antonín, scházeli se tak hodinu před zkouškou Guilty Echoes, aby si hráli svoje. A potom přizvali do kapely mě.

A kde tě našli?

Peter: Měli bubeníka, se kterým se rozešli. Brno je strašně malé. Vždycky jsme na sebe někde narazili a já jsem pak začal…

Vendula: … hrát s Guilty Echoes.

K tomu, jak je Brno malé, se ještě dostaneme. Hrajete na KafíčkoTEKu. Včera tu hrála jiná brněnská kapela, Beps‘n‘Johnnies. Vy i oni jste prošli Resistor Sound Session. Co vám tahle zkušenost dala kromě dvou klipů zadara?

Peter: Zadara to nebylo.

Vendula: Ale skoro jo.

Peter: V životě jsem nestál před štábem, který se o tebe stará. Nasvítí tě …

Vendula: A pak tam nejseš (smích).

Jak jste se k RSS dostali, co jste si od něj slibovali a co jste dostali?

Vendula: V té době jsme ještě nikde moc nehráli, brali jsme úplně všechno. Tohle byla fakt dobrá zkušenost a doteď nám to pomáhá s bookováním koncertů.

Peter: Petra, manažerka Beps‘n‘Johnnies (Petra Braddock, pozn. aut.) nás tam dohodila. Je to strašně fajn promo materiál.

 sinks na KafíčkoTEKu, 25. 7. 2020 | Foto: Milan Chromý

A jak to bylo s výdaji, když to nebyl klip úplně zadarmo?

Vendula: Nebyla to žádná velká pálka na to, co z toho ve finále pro nás bylo a kolik lidí na tom pracovalo.

A řádově?

Vendula: To se dělá?

Antonín: To si myslím, že není potřeba úplně.

Promotér Resistor Sound Session vás uvedlo slovy: „Pokud si nedají pozor, mohli by zahájit menší revoluci.“ Jak se vám to poslouchá?

Antonín: Je to trošku velkohubý, ale člověku to lichotí.

A chtělo by se vám začít nějakou revoluci, nebo se spokojíte s narvaným klubem?

Antonín: Otázka možná zní, co myslíme pojmem revoluce. Spíš hudebně než politicky. Myslím, že nám nejde o narvaný klub, ale základnu lidí, kteří to chápou a baví je to.

Peter: Hráli jsme na akcích, kde bylo jak strašně moc lidí, tak i pět. Pro mě je to hlavně o hraní. Trávím čas s lidmi, které mám neskutečně rád, a děláme si víkendové výlety.

Vendula: Je ale taky dobrý mít vizi a názory, za kterými si stojíš. Pokud máš jako kapela fanouškovskou základnu, můžeš toho využít, snažit se lidi propojovat a dělat věci lepší.

sinks na KafíčkoTEKu, 25. 7. 2020 | Foto: Milan Chromý

A vy někam směřujete, nebo se jen bavíte?

Antonín: Přijde nám to jako dobrá hudba a chceme se jí věnovat.

Vendula: Není to flákačka, že bychom se nechali jen tak táhnout – chceme hrát na hezkých místech, poznávat fajn lidi a vytvářet komunitu.

Peter: Momentální vize je, když jsme nahráli album, vyjet na turné.

K hraní vás inspirovali australští The Birthday Party nebo britští Fat White Family, oboje dost vyzývavé kapely z periferie. Vy žijete v jihomoravské metropoli, na kterou se zpravidla nadává. Máte někdy dojem, že Nick Cave nebo Lias Saoudi mluví přímo k vám?

Antonín: Podle mě lidi, kteří píšou texty, chtějí vždycky mluvit k lidem, kteří je poslouchají. Rozhodně nemám pocit, že někoho z nich znám osobně.

Peter: Popravdě ani jednu kapelu nemám pořádně naposlouchanou, takže mě k hraní moc nedonutily.

Antonín: Mně se líbí vždycky nějaký obrat. Všeobecně vzato se mi neděje tak často, že bych se s něčím ztotožnil.

Fat White Family mimo jiné zpívají: „Ano, jsem všechno, čím ses kdy chtěl stát, ale neměls na to kuráž.“ Žijete si po svém všem navzdory?

Antonín: Rozhodně si nemyslím, že se někdo z nás se ztotožňuje s tím, že je něco, na co většina lidí nemá kuráž. Musí ale vykročit ze své komfortní zóny, aby mohl hrát. Rozhodně nás to ale nestaví do takové role.

Vendula: Ne že bych se s tím úplně ztotožňovala, ale když se na to podívám z druhé strany, jako holka v kapele jsem musela ze začátku sem tam něco snést a když vidím kapelu, ve který hrajou holky, jsou to takový moje „role modelky“. Dodává mi to kuráž, abych sama něco dělala.

Vydali jste dvě ípíčka, June a July, se stejným tracklistem, ale jinými aranžemi. Proč to? Nebyly nápady?

Peter: Byla karanténa, nemohli jsme hrát, tak jsme ze srandy udělali elektronickou verzi našich písní.

Antonín: Stejně nebylo co jinýho dělat.

Docela by mě zajímal vývoj názvu skladby Lexaurin. Pokud vím, je to lék proti úzkosti.

Antonín: Příběh k tomu nebudu dávat veřejně, ale když se podíváš na text a čteš ho odshora dolů, první písmeno každého verše, dává dohromady Lexaurin.

Peter: To jsem nevěděl ani já.

A proč jste druhý pokus svěřili zrovna Nichimu Mlebomovi?

Vendula: Známe se všichni přibližně stejně dlouho a líbí se nám jeho přístup a muzika.Přestěhoval se do Česka a vzhledem k tomu, že byla karanténa a neměl moc do čeho píchnout, protože přišel o všechnu práci – živí se hudbou, přišlo nám to jako fajn propojení toho všeho.

Peter: A navíc je strašně šikovný a pomáhá celé kapele. Dneska třeba dělá šoféra. Zlatej kluk.

A jak se June předělávalo? Poslali jste hotový projekt v GarageBandu a rozvázali Nichimu ruce?

Antonín: V Abletonu jsem si udělal náčrt a poslal jsem to kolegům Štímelovi a Pukyšové, aby mi řekli, jestli dobrý nebo špatný. Když to bylo dobrý, dali jsme to Nichimu a ten si s tím pohrál. Mixoval, přidal nějaký kytary, vazby. Vendula někde dohrála basu.

Peter: Já jsem většinou poslouchal a říkal, jestli se mi to líbí nebo ne.

June jste ale kompletovali s někým jiným. Podle jakého klíče jste si ho vybrali?

Antonín: Tomáš Suchánek je nás kamarád.

Peter: On si nás vybral. Líbila se mu naše hudba a oslovil nás, jestli bychom ji nezkusili nahrát.

Antonín: Na to, že jsme nahrávali na chatě v Horních Dunajovicích ve staré ložnici, to Tomáš moc pěkně zvládl.

Peter: A stropy byly z matrací. Normálně jsi přišel do místnosti a všude ze stropu visely plachty. Na punk.

Vendula: Na chatě navržené podle Jurkovičova stylu.

Peter: Bílé zdi a zelená okna.

Suchánek je fanda do podobných guerilla nahrávání?

Vendula: Původně jsme měli jít do studia, ale sešlo z toho. Byla to rychlá akce. Tomáš normálně nahrává ve studiu a myslím, že i pro něj to byla novinka, ale to už možná kecám.

sinks na KafíčkoTEKu, 25. 7. 2020 | Foto: Milan Chromý

Teď konečně k Brnu. Básník J. H. Krchovský o něm řekl: „Ten, kdo má ruce, nohy a mozek, vypadl do Prahy. Ještě před lety mi přišlo milé, že v Brně nejsou ambiciózní a draví lidé, kteří mi v Praze byli odporní. Před deseti lety to ale vtipně okomentoval brněnský nakladatel Petr Minařík. Řekl mi, že zapomínám na to, že v Brně je spousta lidí, kteří by do Prahy chtěli, ale nikdo je tam nechce.“ Co vy na to, prý nová naděje na scéně?

(výbuch smíchu)

Antonín: Podle mě nevylučuje možnost vysmahnout z Brna, ale Praha to podle mě nebude. Mně to město není moc sympatický.

Peter: Brno je teď pro mě ideální místo na život. Super dostupnost k fajn lidem. Nemám důvod někam cestovat.

Vendula: Praha je v porovnání s Brnem fakt velký město a to, co a kolik se tam toho děje, je úplně někde jinde. Česko je ale stejně furt malý a prorazit v Praze asi není naše hlavní ambice. Každopádně nemám pocit, že by nás tam někdo jako Brňáky nechtěl. Ale je to dobrej vtip.

sinks na KafíčkoTEKu, 25. 7. 2020, Foto: Milan Chromý sinks na KafíčkoTEKu, 25. 7. 2020, Foto: Milan Chromý sinks na KafíčkoTEKu, 25. 7. 2020, Foto: Milan Chromý
Tagy sinks Brno Fat White Family Nick Cave Birthday Party
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY