Rošády, KuDo a Chill: Cesta Wonder Brass Company k vítěznému singlu

Chaotické začátky

Kapela vznikla, když jsem byl v prváku, a v podstatě v ní hráli všichni prváci kromě mě. Nefungovalo to ani dobře, ani dlouho: na podzim 2022 se personálně vyměnily skoro všechny pozice, tak jsem se ke kapele nějak přidal. Zbytky ideje „hrát funk“ nebo co to tenkrát bylo, vlály – kromě vlasů, šesti strun a kapelnické stužky – na Kubovi Kriegerovi; z původní sestavy ještě chvíli drželi Adam Sojka a Dan Bárta, k němu na jednu ze dvou trubek přišel Tom Vašata.

Za bicíma se objevil Vašek Švec, na basu Jandys Šesták, potom přibral Jéňu z oboru skladba. Tohle byl takovej první tvar, kdy jsme v osmi hráli Coryho Wonga, Snarky Puppy, Tower of Power, Boney M a k tomu Kubovo Jablko. Kuba se v podobném stylu rozepsal (písničky nepadají daleko od Jablka), a tim vznikl materiál na EP.

Vlastně jsme pořád jenom zkoušeli a řešili, co by kdo chtěl hrát, na koncert jsme jeli do Týniště, protože v Praze by na nás nikdo nepřišel... Pak jsme tedy na podzim 2023 dali dva pražské koncerty po sobě, kdy o jednom z nich radši tvrdíme, že se nestal, neboť o něm kromě nás můžou svědčit akorát dvě zbloudilkyně, který, když zjistily, že mají celej klub samy pro sebe, předvedly, že polka se dá tančit na pět i na sedm dob. No, a po poměrně vydařený Klubovně, kde si Jandy pohotově střihl dvoják s Plánem b9, jsme se schovali do studia v ježkárním sklepě.

Dlouho ve zkušebně, dlouho ve studiu

Na poslední chvíli se udály personální změny; hrdinsky nám pomohli Kája Bartoňová a Kryštof Sedilek, navíc tou dobou skladatelé koketovali s myšlenkou třetího žestě, jímž se na nahrávání stal Vítek Sladký a vzal část práce i za Jéňu, kterej měl, chudák, něco s rukou, a odehrál i na klávesy Kubovu tehdy nejčerstvější skladbu Wonder Times. EP nám naprosto brilantně zmixoval a zmasteroval Honza Skorunka (nyní absolvent oddělení skladby a držitel ceny Anděl); nejenom, že to dělal téměř charitativně, ale ukázal obdivuhodnou trpělivost na validní připomínky Kubovy a debilní připomínky moje.

Za Vítka následně vzal pozoun Kuba Heřmánek, a tim vznikl druhej tvar kapely v devítí lidech. V téhle podobě jsme to dotáhli rovnou na jaře 2024 do dalšího studia – to sháněli modely pro začínající zvukaře nebo kurzy nebo něco na ten způsob... Nám to nabídlo možnost pojistit si status kapely, která víc nahrává než koncertuje – pořád obdivuju, že jsme v tomhle settingu vydrželi tak dlouho a tak pravidelně zkoušet – a hlavně jsme kromě instrumentalistů mohli zapojit i zpěv, jemuž dal prostor Jéňa a jeho Melting Pot, otextován a prozářen Lucy Hílkovou. K Melting Potu patří ještě preludium, kde jsme jenom my dechy bez diktátu a podpory rytmiky, a tak jsme se kromě ladění obtížně shodovali i na rytmu, pročež jediná vzácná příležitost veřejně tuto skladbu slyšet byla na křtu EP, kde hostovala Kája Krajníková.

S nahrávkou do světa?

Křest byl vrcholem června, vrcholem roku. Pojali jsme to fakt koncepčně: hráli jsme set coverů, přibyli třeba Stevie nebo Dirty Loops (z Kájina podání mám doteď pot pod košilí), a druhej set kompletně z naší tvorby – včetně Chillu, jejž jsme v tom studiu taky nahráli, a protože je rytmicky striktní, celkem se povedl. Na křtu jsme prodávali samizdatový CD, kde kromě EP byly i ty jarní nahrávky jako bonus.

Technicky vzato teda Chill vyšel mezi lidi už dřív než 25. července 2025, kdy se z něj stal oficiální digitálně distribuovanej singl, ale je to hodně kultovní záležitost. Nikdy jsme neměli nikoho na propagaci (kapelní socky dělám já a proto vypadají tak, jak vypadají) a když byla práce hotová, divili jsme se, že se na ni samo od sebe moc lidí podívat nepřijde...

Trpělivost a personální změny kytice přináší

Podzim 2024 se nesl ve znamení personálních změn – současná sestava vznikla změnou posledních změn, tj. na trubku Bert Kundrák, s pozounem Vilda Cerman a pak i Honza Vorel na saxofon (pro změnu oddělení skladby). A hlavně se nás pedagogicky ujal Kuba Doležal, kterej toho pro nás dost udělal a má trpělivost pokračovat s náma i letos. Čili po dvou letech od doby, co jsem přišel, se ta kapela dokázala ustálit s vlastní tváří postavenou na repertoáru od (zatím) čtyř autorů, což nám dodalo trochu drive proměnit repertoár v album.

Sotva jsme na něm postupně začli pracovat, objevily se koncerty, disperzovaný po kraji následkem toho, že členská základna je veskrze odevšad. Letošní jaro bylo tuhle Náchod, tuhle Brno, dokonce i Praha, kde jsme měli tu čest předskakovat Omastě v Jazz Docku, znova Týniště, tentokrát nikoliv v parku spolu se ZUŠkou, ale na opravdovym festivalu!

Rok protentokrát vyvrcholil, když nás vzala škola na další opravdovej festival, do Litomyšle – tam jsme si pro změnu dali dvoják já a Vilda s ambiciózním videoherně-soundtrackovým projektem Gain Over Orchestra, kde se ale při těžkotonážním patnáctihlavém obsazení nestihly udát roky personálních změn a zkoušek bez koncertů na horizontu, aby se z toho stal takříkajíc kompaktní outfit, což se nám s Wonder Brass snad povedlo...

Ano, s nahrávkou do světa!

Měli jsme v plánu před albem vystavit jako singl Melting Pot, neboť meditativní náladou i zpěvem stojí hodně samostatně od dalších věcí, co hrajeme, ale do toho přišel Bohemia JazzFest s hlavní cenou pro Chill. To nám ukázalo, jak důležitý je nenechat ležet kapelní internetovou stopu ladem, i když ji povětšinou nikdo nesleduje – oni v ČT art vytáhli jedinou zveřejněnou nahrávku Chillu, čili živák z vystoupení, kde byly tři záskoky, 34 °C, a skladba byla tou dobou stále spíš nová než usazená. Ale protože zkomolili název (vyfabulovali si slovo navíc), nemusí nás to tolik trápit, a teď máme na youtubu vystavenej kromě studioverze živák marginálně vydařenější.

Kuchyně vítězů

Jak se teda z Chillu stal vítěznej singl? Jandys ho napsal kdysi na gymplu (v Náchodě) v – předpokládám – ještě metalovějším tvaru. Přepsal původní nápad na písničku pro WBCo., my jsme skousli ty polyrytmy a nátiskovou nevraživost, příležitost udělala studiovou nahrávku, rok poté se kluci z oddělení kompozice rozhodli poslat skladby do soutěže a porotě se to asi líbilo...

Není to návod a už vůbec ne přenositelná zkušenost. U soutěží asi platí nepočítat s ničim. Jako kolektiv jsme se nikam kompetitivně neprobojovali, i když jsme začli získávat hybnou morálně-pracovní sílu (a někdy i publikum na koncertech). Najednou přišla individuální ocenění, a to rovnou docela vysoký šarže, kde je kromě překvapení nejvíc cítit hrdost na možnost být součástí něčího díla a vděčnost za důvěru, kterou v nás tvůrčí entity vložily.

K tomu se přidává i vlastní pocit zadostiučinění, že ty stovky hodin práce někdo přece jenom možná po čase ocení – za předpokladu, že je na čem stavět, najde se trpělivost a pracovitost a někdo, kdo se nebojí v případě potřeby tyhle potřeby připomínat. Jestli z toho plyne poučení, řekl bych: nebojte se dát tomu čas. Funkční kapela se nedá postavit na první pokus. Poslouchejte kapelníka. Hýčkejte si skladatele, ať vám píšou hezký věci, ale držte je na uzdě, aby se to dalo s přehledem zahrát i tam, kde vás bude někdo poslouchat.

Kam teď směřujeme? Singl jsme vydali, i když jsme si to plánovali o písničku jinak, a ještě jsme se nepoučili, že si releasu bez propagace nikdo nevšimne, tak zapracujeme na dodělání alba, abychom ho mohli slíbít, a budeme doufat, že si ho někdo všimne. No, a hlavně doufáme, že na cestě, která se nám pozvolna rozšiřuje, trefíme tam, kam chceme, a neprovedeme nějakou vylomeninu – v devíti lidech se vždycky nějaká taková tendence najde.