Přejít k hlavnímu obsahu
Autenticita je vlastně jen to, na čem se dohodneme, že je autenticita, říká Olaf Olafsonn | Foto: archiv OO
Autenticita je vlastně jen to, na čem se dohodneme, že je autenticita, říká Olaf Olafsonn | Foto: archiv OO
Ricardo Delfino - Po, 28.12.2020 - 08:00

Olaf Olafsonn (Budeč): Co je krizí pro jednoho, je ziskem pro druhého

Filozof George Santayana pravil, že kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování. Planeta Země je rodištěm příběhů národních, kontinentálních i celosvětových krizí. Jak se společenské změny mohou promítnout do hudební tvorby jsem se zeptal etnomuzikologa Oldřicha Poděbradského alias Olafa Olafsonna, působícho mj. v kapelách Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip nebo The A-Bomb. Ten totiž poslední adventní neděli debutoval se svým novým projektem Budeč, ve kterém mísí středověkou hudbu a syntezátorovou estetiku. O ilegálním koncertě, o prvcích hudební historie na českém území i o dungeon synth žánru se mnou Olaf rozprávěl právě z okolí nejstarší dochované stavby v Čechách, z Budče, kde stejnojmenný hudební projekt vznikl.

Co vlastně dělá etnomuzikolog?

Dobrá otázka! On každý etnomuzikolog, respektive antropolog hudby, dělá něco jiného v rámci své vlastní specializace a výzkumu. Obecně se ale dá říci, že etnomuzikologie je v absolutní zkratce věda o (nejen) roli hudby v lidských společenstvích. A dneska už je skoro jedno, jestli jde o nějaký malý kmen kdesi na Borneu nebo o lidi, co chodí na punk do Modrý Vopice.

Jsou nějaké hudební nástroje nebo hráčské techniky, které vznikly přímo na našem území?

Samozřejmě a vlastně se toho dotýkáme pořád. Ale zároveň taky funguje tzv. akulturace, což je zjednodušeně to, že se kultury do určité míry ovlivňují. Takže jestli se o něčem dá říci, že je specifické pro nějaké území nebo kulturu, tak je to zas pouze ale projev toho, jak vidíme danou věc v tuto dobu. Proto i snaha o nějakou autenticitu je vždycky marná, protože autenticita je vlastně jen to, na čem se dohodneme, že je autenticita. Pokud ale jde o naše území tak určitě tu je spousta obrovské historie i velice specifické. Jedna za všechny, a ještě s vánoční tématikou, jsou třeba adventní roráty, které jsou skutečně vyloženě českým prvkem v rámci evropské hudební kultury.

Na jaké období a žánr se při bádání specializuješ?

Momentálně pracuji na dvou projektech. V rámci nyní poměrně „trendy“ oboru memory studies se už několik let věnuji hudbě šumavských sudetských Němců. S mým kolegou Bernhardem Bleibingerem, který nyní učí na univerzitě v Barceloně a je taky potomkem vyhnaných Němců, tentokrát ale od Karlových Varů, jsme měli připravený orálně historický projekt, ale bohužel nám ho překazila covidová krize. Asi jako všem všechno. Protože pamětníků ubývá a jsou to nyní doopravdy staří lidé, tak by bylo vrcholně nezodpovědné je i přes sílu navštěvovat a dělat s nimi rozhovory. Tak snad nám ještě vydrží. Nicméně můj primární výzkum se týká psychedelické hudby, na kterou píšu disertační práci a je vlastně i mým koníčkem. 

Jak se vyvíjela hudba a kulturní společnost v době krize po druhé světové válce? Našel bys nějakou paralelu s dnešní krizí celosvětové pandemie?

Tohle je fakt těžká otázka a dostáváme se na dost tenký led, zejména teda v rámci českého diskurzu. Je samozřejmě jasné, že hudební kultura se proměnila nesmírně – ať už to bylo právě vyhnáním Němců, ke kterým ovšem samozřejmě patřili i například pražští němečtí Židé a to jak reformovaní, tak i ortodoxní. S těmi odešla jedna část československé hudební kultury a hudebního života. Na druhou stranu do prázdných (pokud tedy nezůstaly opuštěné, jak tomu v mnoha případech bylo) vesnic se stěhovali lidé, kteří ovšem přinesli svoji vlastní hudbu. Zajímavý úkaz v tomto ohledu byla například židovská čtvrť v Budapešti, kterou po válce de facto prázdnou stát zaplnil buď dělníky nebo Romy, kteří ovšem s sebou samozřejmě přinesli svoji hudební kulturu. A je to ta samá čtvrť, kde jsou dnes vyhlášené Ruined bary, každý se svou vlastní hudební produkcí. Dnešní krize tedy rozhodně není tak hrozná, jako byla po druhé světové válce a paralely by se těžko hledaly. Sice je zakázáno hrát veřejně, ale zas není zakázán konkrétní žánr nebo rádiová stanice, jako byl swing za Protektorátu nebo Svobodná Evropa za komunistů. Ovšem tohle naprosté zastavení veřejného hudebního života asi žádný mně známý precedens nemá. Na druhou stranu můžeme být rádi, že alespoň streamovat můžeme vlastně co chceme. Co se ovšem týče ekonomické situace celého sektoru, kde by měl samozřejmě zasáhnout a hlavně správně zasáhnout stát s kompenzacemi, to je úplně jiná a v našem případě dost smutná písnička.

Nejsem v daném tématu fundovaný, ale prý po každé krizi kultury obvykle v historii navazovala jakási obroda a opětovný rozkvět. Je to čirý optimismus nebo skutečný historický jev?

No ono vždycky záleží co čteme a co považujeme v daný moment za kulturu. Spíš si myslím, že to je taková iluze, která se neustále opakuje, protože co je krizí pro jednoho, je ziskem pro druhého a naopak. V návaznosti na minulou otázku tedy vlastně můžeme říct, že například u nás po válce se dostala do krize německá hudba – a to včetně i dávno zesnulých autorů – a dostala se do popředí ta česká. Že to ovšem například znamenalo, že si režim po roce 1948 přivlastnil Bedřicha Smetanu a také, že třeba nahrazoval sloky v lidových písních, aby se lépe hodily do nové socialistické reality (ale byla přitom zachována kontinuita, tím pádem určitá legitimita), jsou věci, o kterých se už moc nemluví. Takže si spíš myslím, že prostě jedna věc je nahrazena druhou, než že by to šlo o nějakou obrodu a rozkvět. Ten u nás přišel až s uvolněním v šedesátých letech a víme, jak to tenkrát dopadlo...

Světu jsi znám spíše jako Olaf Olafsonn z projektu Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip. Kapela, která se mimo jiné vyznačuje tím, že se ve své tvorbě pouští do nejrůznějších žánrů sousedících i nesousedících s psychedelic rockem. Může za tyhle exkurzy tvoje profesní bádavost nebo to takhle v kapele máte všichni?

Rozhodně to není jen o mě, myslím, že jsme se potkali jako čtyři opravdu velice otevření jedinci. Takže tohle neustálé hudební hledání a inspirování se kdečím máme společné všichni. Jen teda každý preferuje jiné žánry, ale při skládání se všichni shodneme, což je na tom to nejdůležitější. 

Před Vánocemi ses s novým projektem vydal do vod dungeon synthu v kombinaci se středověkou hudbou. Jak ses k tomuhle směru dostal?

K dungeon synthu a vůbec tomuhle řeknu velice kryptickému žánru mě dostal popularizátor tohodle žánru u nás. Dód z projektu Vyšehrad. Protože mám rád staré počítačové RPG a hudbu k nim, tak jsem začal v tomhle stylu asi před rokem víc hloubat. A naprosto mě nadchlo, jak je absolutně bez ambicí, jak si dokáže sám ze sebe dělat srandu. Jak se nebojí klišé a úmyslně ho přehání, jak je všechno DIY a jak je tahle škatulka strašlivě široká. Od klasických skladeb o temných mázích a kobách, přes cestu do pravěku. Eposy o figurkách z lega, comfortable synthu k meditaci až k bizárům typu kočičí dungeon synth nebo hravá návštěva trochu podivné babičky v jejích katakombách.

Kdy jsi s projektem Budeč začal?

Tohle je docela zábavná historka, ve které zas figuruje Dód. Někdy na konci října tohodle roku mi nad ránem na jednom ilegálním koncertě říká, že bych měl založit projekt Budeč, když už pod ní bydlím. Že bychom hráli společně akce, Vyšehrad a Budeč. To mě v tu chvíli nadchlo, zasmál jsem se tomu a řek si, že to třeba někdy udělám. S tím, jak ale postupovala bezvýchodná situace v naší republice a totální rozčarování vlastně ze všeho, jsem v listopadu měl fakt krizi. Každý ráno jsem se probudil a chtěl jsem, aby byl už večer a podléhal absolutní zničující letargii. Potom, co tenhle stav trval skoro týden, jsem si řek, že dost a začal přemýšlet právě o Budči. A tenhle projekt mě z tý letargie vlastně dostal. Zas jsem, ač sám, tvořil hudbu a následně šlo líp i všechno ostatní. V půlce listopadu jsem tomu už tak propad, že jsem měl v hlavě celý koncept, ale ne výsledný zvuk. Nakonec jsem vybral v bance kontokorent, nakoupil nástroje u Thomanna a začal se tomu věnovat intenzivněji. Takže časově je to vlastně začátek listopadu 2020.

To se dá reálně stihnout?

Dá, ale bolí to. Jasně, že jsem se proklínal a zejména teda kvůli tomu, že jsem chtěl, aby ta deska vyšla 20. prosince na poslední adventní neděli. A ještě 11. prosince dotáčel nějaký zpěvy na sídlišti v Břevnově u mě v autě a třináctýho dopisoval poslední věc. Reálně se to ovšem dalo stihnout jen kvůli tomu, že těch málo lidí, co na týhle věci participuje, jsou podobný šílenci jako já a místo toho, aby mě poslali rovnou do háje, tak mi s tím vším neuvěřitelně pomohli. Jmenovitě teda Anička Heribanová, která nahrála všechny ženské zpěvy, Jirka Skeeve Schlesinger, kterej se postaral o vizuál a i o klipy, Aneta Irma Lammrová, která mi pomohla s provozníma věcma, Anikó, co mi pomáhá se sociálníma sítěma a Waldemar ze Sky Burial, kterej tu věc vydává na úplně nádherný kazetě. A jsem jim za všechno strašně vděčnej a i všem ostatním, co nějak přispěli, třeba půjčením bubnu, nebo vykováním trianglu přímo pro tenhle projekt. Jinak jsem se ale musel spolíhat jenom sám na sebe a to samozřejmě tu věc dost zjednodušuje. Zároveň to byl taky trochu hec, jestli se dá natočit slušný album za měsíc v obejváku. 

Nejstarší dochovaná stavba v Čechách, hradiště Budeč

Jak jsi zapojil lokalitu a rotundu do projektu? V nejstarší rotundě v České republice se přeci nedá postavit nahrávací studio. Nebo ano?

Jak jsem nad tím přemejšlel, tak jsem neustále přicházel na to, jak moc je tohle místo inspirativní. Přesně – nejde jen o rotundu, ale o celou lokalitu, který je osídlená už od pravěku a byla jednou z hlavních kulturních oblastí u nás – vzpomeňme třeba slavnou knovízskou kulturu, kdy Knovíz je od Budče vzdálen asi 10 km. Navíc ta lokalita je obrovská, má přes dvacet hektarů a je to tam prostě moc hezký. Rotunda jako nejstarší stále používaná kamenná stavba u nás je prostě logickou dominantou vrchu, protože druhý kostel Narození Panny Marie, který je pouze přes cestu, byl rozebrán na stavbu hřbitovní zdi někdy po josefínských reformách a jinak krom bývalé márnice, nepoužívaného informačního kiosku a nově zrekonstruovaného domku hrobníka, kde je nyní v létě občerstvení, na kopci nic není. 
Jinak s demokratizací nahrávání je dneska možné postavit studio vlastně kdekoliv. Nám to teda umožnil hlavně pan jáhen Šatava z Libčic, který nás přímo do kostela pustil a nechal nám tam volný prostor. Anička stála na kúru a na demáče, co jsem udělal večer doma zpívala vokální party, snímal jsem to několika mikrofony s tím, že pak to doma ještě nějak upravím. Když jsem si potom ty syrový náběry z kostela pustil, tak jsem usoudil, že jsou tak krásný a přirozený, že s nima už vůbec nic dělat nebudu. Čili veškeré sopránové hlasy jsou natáčeny v kostele a nejsou nijak upravovány – až na ten jeden, co jsem dotáčel v tom autě. 

Co tě vedlo k vydání alba poslední adventní neděli?

Pouze to, že formálně jde o latinskou vánoční mši. Chtěl jsem stihnout to, aby si to mohli lidi, co to zajímá pustit u třeba stromečku. Postupem toho krátkýho času se tady ukázaly vlastně tři symbolický roviny, který se vážou k tomu mýtu o věčným návratu, kterým určitě slunovrat a řeknu trochu blasfemicky i Vánoce jsou. Je tam třikrát tematika zrození, ať už je to název DCCCXCV, kdy byla údajně založená rotunda, nebo právě debut úplně čerstvého projektu nebo právě oslava narození Krista. Ten rámcový příběh pastevců, kteří uslyší volání a jdou se poklonit Jezulátku už je jen pro ty, kteří chtějí číst mezi řádky a tuhle pouť na tý desce poslouchat a slyšet.

Tagy Budeč Olaf Olafsonn
Aktivně se zabývám bookingem (AMPromotions), kde zastupuji např. Beatu Hlavenkovou, teepee a další. Dále se také pohybuji v kulturním PR a správě sociálních sítí umělcům a kulturním organizacím, ve festivalové dramaturgii, produkci a fundraisingu. Kromě organizace komunitního Top...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY