Přejít k hlavnímu obsahu
Laco Déczi aktuálně připravuje novou desku. Ponese název Kudla. | Foto: archiv Kytary.cz
Laco Déczi aktuálně připravuje novou desku. Ponese název Kudla. | Foto: archiv Kytary.cz
Petr Horák - Čt, 03.02.2022 - 12:00

Laco Déczi: Muzikant musí mít tah na bránu. Nemusí mít rytmus, ale tempo

Proč je důležité trénovat na trumpetu každý den a z jakého důvodu nemá rád strojený evropský styl hraní? Na čem momentálně pracuje a jak vzpomíná na Mekyho Žbirku? Se sveřepým americkým trumpetistou slovenského původu Lacem Déczim jsem se bavil nejen o hudbě, ale také o jeho umělecké činnosti, životě za komunismu nebo o zkušenostech s hraním ve Spojených státech a u nás. „Když poslouchám jazz v českém rozhlase, dávají tam mrtvolnou hudbu. V Americe musí jazz bavit,“ říká.

Jak jste objevoval jazz? Ocenil byste dnes nějaké výukové materiály, které jsou k dispozici? Nebo podle vás byla skutečně ta nejlepší cesta, že jste musel všechno naposlouchat a sám přicházet na věci postupně?

Já si myslím, že všichni američtí muzikanti to tak mají. Vždy někoho poslouchají a pak se z toho učí. Každý měl takový vzor. Poslech je důležitý. Důležité však také je, že se lidé musejí učit harmonii, což dnes v takové té evropské muzice vůbec není. Pokud chceš improvizovat, musíš se harmonii naučit, abys nehrál blbosti.

Často v rozhovorech zmiňujete, že pro muzikanta je nejlepší sebekritika. Jste schopen kritizovat i svoje starší nahrávky?

Když se mi začne líbit moje hraní, tak nevidím věci, které mohu vylepšit. Tohle mi říkal už můj učitel Carmell Jones.

Syn Vaico o vás tvrdí, že chcete, aby se hrálo určitým způsobem. Je v tom vidět a odráží se zde vaše povaha. Můžete nám toto tvrzení nějak přiblížit?

Ono je to v podstatě tak, že když někdo přinese skladbu, tak se to zkouší a když je to blbé, tak to zmizne do ticha a není z toho nic. To platí i o mých skladbách. Ty dobré zkoušíme dál, až se to vybrousí – je dobré, když jsou ty skladby hodně ohrané. Když ty věci zná člověk automaticky, otevírá mu to nové možnosti. Každý má ty svoje linky, které hraje, kombinovat nebo překombinovat. Má trošku času to změnit.

Laco Déczi | Foto: Karel Prchal

V kapele se prý o muzice bavíte minimálně. Je to něco s čím jste se setkal už v minulosti? Nebo je to specifické pouze ve vaší kapele Celula New York?

Já myslím, že hodně muzikantů to tak má. Je to věc strašně důležitá, protože si potřebujete vyčistit hlavu. Ale je to vždycky věc dohody.

Četl jsem v jednom vašem rozhovoru, že jazzový muzikant musí mít tah na bránu. Nikoliv strojený evropský styl nebo naučené harmonie. Co si pod tím lze představit?

Když občas poslouchám jazz v českém rozhlase, dávají tam takovou mrtvolnou hudbu. Připadá mi to jako malování čárka, tečka. Myslím, že jazzu to hodně ubližuje.

A tím tahem na bránu myslím, že to nemusí mít rytmus, ale musí to být v tempu. Hlavně symfoničtí hráči, ti to ovládají dokonale.

Každý den trénujete na svou trumpetu. Proč je to stále důležité, i když už máte tolik zkušeností? Je to kvůli výdrži nebo správnému nátisku?

Kombinuje se to všechno dohromady. Trumpeta je fyzický nástroj. Tam se musí cvičit denně, protože bez nátisku se nedá zahrát nic. Když se nehraje týden, čtrnáct dní, tak pak zase dva měsíce trvá, než se dá vše dohromady.

Pro hru na trubku jsou důležitým předpokladem silné a zdravé zuby. Zrovna tak je důležité udržovat zdravé plíce. Je to něco, na co hodně dbáte? Nebál jste se nakažení covidem a případných následků?

No to jo, určitě. Co se týče zubů, já jsem o to nikdy až tak nedbal, ale mám vynikajícího zubaře, také hudebníka. Ohledně plic teď během covidu – náš manažer Jiří Haken to měl a jezdili jsme spolu asi deset dní. Seděli jsme vedle sebe všichni z kapely, ale nikdo to nedostal. To jsem ještě nebyl ani očkovaný.

V kapele jste obklopen skvělými muzikanty, ať už basistou Michaelem Krásným nebo klávesistou Mikulášem Pokorným, předtím Janem Uvirou. Jak vznikla tahle spolupráce a jak moc Vás obohacuje hraní s takovými muzikanty?

To jsou všechno muzikanti, kteří hrají v tempu. Michael hraje velice precizně, můj syn Vaico taky. Přesný rytmus je základ. Je jedno, jestli je to latina nebo něco jiného. Musí to šlapat – a to tak není, když je to nepřesný. Vaico sehnal Michaela, se kterým pracuji už deset let. Pak tam s námi byl Uvira, talentovaný muzikant, který odešel. On má svoje vlastní plány. A teď tam mám mladého Mikuláše Pokorného. To je talentovaný hráč. Učí se všechny ty věci a lepší se z hodiny na hodinu. Když přišel do kapely, tak se musel učit, jak se blues hraje, protože tady se to učí úplně obráceně. Většinou tady ty pianisti nedokážou doprovázet. Nebere se, že je to tak důležité. Ale do kapely je to právě to nejdůležitější. Když si muzikant začne myslet, že on je mladý a geniální a že si udělá svůj styl, tomu se říká barák bez základu. On ještě umí hovno a už věří, že je geniální, a to ho zabije. To je velká chyba. Musí se naučit řemeslo.

Housle, čím jsou starší, tím jsou cennější. U kytar je to naopak, vyhrají se a konec. Jaké je to u trumpet? Například trumpety sedmdesát let staré? Má to vliv na materiál? Jak dlouho taková trumpeta vydrží? Jsou starší nástroje zvukově výjimečné?

Jak která, taky je někdy stará blbá. Většinou však jsou staré nástroje dobré, protože i materiál byl jiný. Moje trumpeta je z roku 1947. Potřebovala velikou generálku. To se dělalo několik měsíců.

Třeba Bachovky jsou výborné trumpety. Já jsem dlouho hrál na Bachovku třicet sedmičku z roku 1949. Tahle, na kterou hraju, se jmenuje Super Artist Blessing. Ještě mám jednu takovou doma. Ta se jmenuje jenom Artist, ale ta už není tak dobrá. To je školský instrument.

Já jsem kdysi navrhoval trumpetu Amati Kraslice. Dělali ji inženýři Vilček a Boček. To jsou mistři. Je to pod mým jménem, ale v podstatě to vymysleli oni. Já to akorát schválil a řekl, že je to dobrý.

Laco Déczi | Foto: archiv LD

Kromě hraní na trumpetu se také věnujete malování. Kdy jste s ním začal?

Já jsem maloval už od dětství. Začal jsem tak nějak v patnácti. Všechny obrazy jsem rozdal. Až časem jsem potkal Pavla Kobylku a ten mi říká: „Hele, počkej, to není dobrý ty obrazy rozdávat. Můžeš je i prodávat.“ (smích)

To víš, když někomu dáš něco zadarmo, tak si toho neváží. V Americe se říká, že když někomu dáš zadarmo cédéčko, tak on ti strašně děkuje, ale pak si to neposlechne. Moje známá hlídala děti Paulu Simonovi. Chtěla, abych jí pro něj dal CD, že si ho určitě poslechne. Položil ho prý na roh piana. Později mi říkala, jakou jsem měl pravdu, protože za půl roku tam stále bylo. To je klasika.

Teď s Pavlem Kobylkou děláme výstavy v jeho galerii P+P Kobylka v Dejvicích. Je to můj životní kamarád, je to taky světový restaurátor. Každý rok na jaře nebo začátkem ledna pořádáme výstavu spojenou s hraním. Moje obrazy prodává Pavel, takže já se o to nemusím vůbec starat.

Který ze známých muzikantů na vás opravdu zapůsobil?

Chris DePino, můj životní kamarád. Je to skvělý americký bluesový harmonikář. Umí hrát blues a neuvěřitelně krásné balady. Je to veliký showman a je s ním velká sranda. Zkrátka bezvadný kluk.

A zaujal vás někdo ze současných českých jazzových muzikantů?

Ondřej Štveráček.

Nedávno zemřel Meky Žbirka. Znal jste ho osobně? Jak na něj vzpomínáte?

Ano, znal jsem ho. On byl takovej čistej a čestnej člověk. Taky jsem pro něj něco nahrával, ale šlo jen o štěk na cédéčko.

V 80. letech jste emigroval z Československa do Spojených států. Mluvíte občas v Americe o tom, jak se u nás za komunismu žilo?

Já vždycky v Americe říkám, když na to přijde řeč, že Československo za komunismu byl koncentrák. A lidi povídají: Jak koncentrák? Normální koncentrák, říkám. Pohraničí obehnané ostnatými dráty. Nikdo nikam nesměl. Všude bylo napsáno „Čest práci – pracuj“. Němci to taky všude měli ohraničené dráty a nápisy Arbeit Macht Frei. Bylo to to samé. Pracovat a pak to do Ruska darovat. My jsme byli normální koncentrák, pracovní tábor.

Vaše poslední album Proton vyšlo v roce 2019. Jak to vypadá s přípravou dalšího alba?

Já teď připravuju další desku a ta se bude jmenovat Kudla. Vznikla tak, že Kudla je můj kamarád, velký podnikatel a skvělý člověk. My jsme u něj hráli ve Svitavách, pak jsme tam seděli, mudrovali a najednou přišla řeč na nové cédéčko. Tak jsme do toho šli. Kamarád se jmenuje Petr Kudla. Uvidíme, co dám na obálku, třeba nějakého frajera probodnutého zezadu (smích).

Tagy Laco Deczi

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Petr Horák
Miluji grungové kapely 90. let. Považuji se za velkého fanouška kapely Pearl Jam. Dokonce jsem se za tímto účelem vypravil do USA, abych viděl jejich koncert. Za svůj nejintenzivnější hudební zážitek považuji jejich pražský koncert v roce 2012. Mojí srdeční záležitostí je třeb…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY