Přejít k hlavnímu obsahu
A ať to nějak udělají, aby to nebyl Jablkoň ani trampská píseň... | Foto: Richard Hodonický
A ať to nějak udělají, aby to nebyl Jablkoň ani trampská píseň... | Foto: Richard Hodonický
Anna Marie Hradecká - Pá, 23.10.2020 - 08:00

Krajina Ró: Michal Němec a mlaďasové, kteří myslí jinak

Na české hudební scéně se začíná rozprostírat Krajina Ró – prostor pro pět ostřílených muzikantů a jejich žánrově bezbřehé hudební nápady. Michal Němec z Jablkoně, zpěvačka a performerka Anna Břenková a členové blues-crossoverové party The Bladderstones  Tomáš Frolík, Michael Nosek a Johnny Judl jr. společně vytvářejí skladby s místy zadumanou či konejšivou, jindy lehce zneklidňující až temnou atmosférou. Jak se klubalo na svět jejich první album Hotel Blázen, které právě dnes vychází? Jak to vypadá, když se v diskusi nad hudebním materiálem střetnou různé generace a hráčské přístupy? A čím se podle Michala Němce Billie Eilish pozitivně vymyká průměrným popovým sračkám z obchoďáku?

Vezmeme to systematicky, od začátku. Jak proběhlo to osudové setkání, na které se pak nabalila – nebo se kolem něj spíš rozvinula – Krajina Ró?

MICHAL NĚMEC: To proběhlo jednoduše. Po poslední desce Jablkoně jsem měl pocit, že by to chtělo něco odjinud. A Tomáš bydlí za rohem, známe se, chodili jsme spolu na pivo, tak mě napadlo to propojit. Zavolal jsem mu, on řekl, že jo – a bylo vyřízeno.

TOMÁŠ FROLÍK: Já Michala znám přes Johnnyho, což je basista.

MN: Hraje s Jablkoněm i s Tomášem v The Bladderstones.

TF: Ve čtrnácti letech jsem k němu začal chodit do ZUŠky ve Slaném a on mě přivedl k hudbě, seznámil mě s Michalem a tak.

MN: A taky říkal, že Tomáš je jeden z mála lidí, ne-li jediný, kterého ho bavilo učit.

TF: Od té doby to už prý šlo všechno z kopce. (smích)

Michale, v čem se můžeš s Krajinou Ró vyřádit jinak než s jablkoňovskými projekty?

MN: Tak, vyřádit... Krajina Ró trochu víc chlastá, žejo. (smích) V Jablkoni už jsme všichni starší. Takhle – já se vyřádím všude stejně. Ale je to jiný impulz. Jablkoň jsme zakládali s Ingo Bellmannem a muziku jsme dělali dohromady. Tady to vždycky vychází ze spolupráce s Tomášem a ještě se nám do toho „přimotává“ vždycky Anička. Je to jiné. Jsou to mlaďasové a myslí jinak.

To je otázka i pro vás, Aničko a Tomáši. V čem je Krajina Ró pro každého z vás rozdílná oproti vašim dalším projektům?

ANNA BŘENKOVÁ: Já jsem se třeba zase po letech začala věnovat hudebnímu textu. Posledních pár let jsem se věnovala hlavně divadlu, skládala jsem hudbu i psala texty, ale tady mě moc baví ta spolupráce. Najdeme útržek, pár vět, zaujme nás to a pracujeme. Nebo přijde Michal s hotovým textem a už ho jenom doladíme. V hudbě je to podobné. Tam Michalovi zase pomáhá hlavně Tomáš a všichni máme prostor se vyjádřit. Baví mě pozorovat, jak nám to vzniká pod rukama, a s každým dalším členem kapely se z toho stává právě ta specifická písnička. Co se týče zpěvu, tak se tu můžu taky skvěle vybít, střídat to od jemnějších poloh do těch ukřičenějších, podle škály našich songů.

TF: Krajina Ró je pro mě jiná v tom, že většina kytarových partů na desce je atypických a „nekytarových" – jak typem „hmatů“ různých akordů či riffů, tak i technikou, rytmem a celkově zvukem. Za tohle má zásluhu Michal. Naučil mě při skládání a improvizaci vypnout přemýšlení kytaristy. Oprostit se od toho, jak by nová píseň měla znít stylově nebo jak zní a jak se hraje na daný nástroj. Přistupovat k tomu z větší perspektivy a svobodněji. Někdy je to fakt složité. Střídám podivné akordické postupy a šlapu na pět rozdílných efektů, abych docílil toho, co slyším v hlavě a na čem jsme se dohodli s Michalem.

Máš nějaký konkrétní příklad třeba?

TF: Museli jsme takhle přetočit celé sólo ve Veselé mokré planetě – znělo prostě moc kytarově a celkově to bylo dost velké klišé. Ze začátku jsem se na to tvářil, že Michal zase chce nějakou jablkoňovskou koninu, aby to znělo „alternativně“ (smích). Ale měl pravdu. Přišel jsem tedy s úplně odlišným modelem a měl jsem celou dobu na paměti, abych nemyslel jako kytarista a abych nehrál to, co hraju normálně – prostě úplně jiný mind set a myšlení „out of the box“. Myslím, že se to nakonec moc povedlo. Sólo se dalo na závěr skladby a zní to krásně. Michal a Ondra Ježek to vzali na první poslech a řekli, že to je přesně to, co té písni chybělo. Takže jsem se naučil i celkové pokoře. Vím, že to bude znít jako klišé, ale tahle deska a spolupráce s Michalem mi otevřela mysl a hlavně srdce.

Krajina Ró | Foto: Richard Hodonický

Jak vypadá taková diskuse nad hudebním materiálem? Je to bouřlivé?

TF: No... Michal začne hrát a my s Aničkou většinou řeknem: „Ne, to je Jablkoň, jdeme dál.“ (smích)

AB: Tomáš se vždycky rozčílí.

MN: A řekne, že to je zase nějaká trampská písnička.

Jako harmonicky? Tónika, dominanta...? Jablkoní věci ale nejsou vždycky tak jednoduché, ne?

TF: Harmonicky ani ne, ale spíš ten způsob, jakým to Michal podává.

MN: Tak já prostě vezmu kytaru a zazpívám to.

TF: No, ale má to vždycky punc Jablkoně.

MN: Já se pak taky rozčílím, co jako zbytečně žvaněj. A ať to nějak udělají, aby to nebyl Jablkoň ani trampská píseň.

Tak a Tomáši, co uděláš?

TF: My jsme se na začátku s Michalem bavili, že by bylo fajn, kdyby to bylo moderní. Začal jsem experimentovat se zvuky, přidával jsem nějaké synťáky a i jiný druh efektů, o kterých jsem věděl, že existují, ale zatím jsem je tolik nepoužíval. S Johnnym máme de facto moderní bluesovou partu (The Bladderstones, pozn. aut.), ale takhle široká škála zvuků jako v Krajině Ró se tam neobjevuje. Tady jsem vždycky vzal ty vzorky, které mi Michal naposílal – protože on měl obrovskou databázi věcí, které si nahrál na telefon, někdy třicetivteřinové, některé tříminutové, různě – a šlo mi to dost samo. Inspiroval mě zvuk těch efektů, někdy jsem třeba změnil nějaký akord... A pak když jsem měl nějaký nápad, který už dle mého názoru stál za prezentaci, zavolal jsem Michalovi, dali jsme si schůzku a zahráli jsme si to. A Michal to zase otočil naruby. Většinou řekl, že se mu líbí ty zvuky a ty nápady, ale ještě se na to podíváme tady a támhle a „zkus tohle zjednodušit“ nebo „támhle něco přidej“. Pak už to šlo samo.

MN: Mně se líbí, když jako kapela něco děláme dohromady. A je úplně jedno, jestli to vymyslel on nebo já nebo Anička. Spíš vždycky vážíme, co je dobré a co někam vede. Ale je jedno, kdo na to přijde.

Michale, v čem je to myšlení „mladších ročníků“ podle tebe jiné – hudebně?

MN: Tak, ono je jiné myšlení každého člověka. S Ingo Bellmannem jsme byli stejně staří a rvali jsme se o každý tón – byl to šílený boj na život a na smrt. Bubeník Ivan Podobský vždycky říkal: „Já už s váma hrát nebudu!“ Tady je to daleko klidnější. Já jsem zklidněný, oni jsou vcelku taky klidní. (kolektivní smích) Ale prostě myslí jinak. Umí taky zacházet s facebookem a tak. Což je pro mě důležité, protože já už „starýho psa nenaučím“.

TF: No, nevím. Stává se mi to i s jinými muzikanty, třeba s Gumou Kulhánkem, ale i s Michalem, že při hraní úplně zapomenu na to, že mu je sedmdesát. Vzpomenu si na to vždycky třeba až když odcházím a on „Uf, jé, tak teďka eště... No, uvidíme...“ A já si uvědomím, že jsme tam seděli třeba tři a půl hodiny a on do toho ještě celý den řešil obal desky – a že je mu vlastně těch sedmdesát.

MN: Ale tak už o tom nemluv.

AB: Ale ne, je mladý duchem. Třeba poslouchá hudbu, kterou teď poslouchají mladí lidi a docela se v tom vyzná.

TF: Já jsem přišel na první zkoušku a pustil jsi mi Billie Eilish.

MN: Mě ona hrozně baví. Vždycky jsem si myslel, že střední proud populární hudby jsou ty sračky, co slyším, když třeba přijdu někam do obchodu. A najednou slyším muziku, kde je to jednoduchý a každá věc je krásně vymyšlená. Byl jsem z toho nadšený.

Navíc nejen hudebně, ale i textově. To mi připomíná, že v poetice textů se v Krajině Ró jako osobnost nezapřeš, ačkoli prý chceš zůstat spíš v pozadí. Jak je na tom podle tebe česká hudební scéna s textařskou úrovní?

MN: Já to nechci hodnotit. Samozřejmě že v těch našich textech jsem většinou já. Ale konfrontuju to s Aničkou a když mi řekne, že tady to je blbě nebo se jí to nějak nezdá, tak to klíďo píďo předělám. Občas taky řekne, že bychom mohli někde něco přidat. Pomáhá mi s tím. To je pro mě docela důležitá změna, že mám někoho, kdo na tom pracuje se mnou. Podobně jako s Tomášem děláme tu hudbu. A jinak bych to řekl takhle: mně se třeba líbí nějaká kapela nebo zpěvák – spíš z té alternativní oblasti – a líbí se mi i ten text. Ale když se na něj podívám, vzal bych to a celé překopal. Čímž bych to spíš zmrvil... Když jsem dělal nějakým kapelám režii, musel jsem tyhle věci úplně pustit z hlavy. Uvědomil jsem si, že je to pěkné tak, jak to udělali oni. Ale kdyby se řeklo, že to mám udělat já, tak bych jim to převoral. Prostě mám v sobě nějaké mantinely a za ty nemůžu. A dokud se to do nich nevejde, nepustil bych to. Textování mi tím pádem trvá mnohem dýl než hudba. Některé texty jsem předělal třeba desetkrát, Anička to ví.

AB: A sedíme na tom dlouho. Nebo Michal sám doma.

MN: To je taky věc, že já narozdíl od nich už mám víc času. Takže ty věci vysedím. Ale že ty texty jsou podobné, jako jsem dělal vždycky, to asi změnit nejde.

To ani nikdo nechce, já jsem z nich byla nadšená. Spíš jsem si na tom uvědomila, jak mi v české hudbě obecně kvalitní texty chybí. Kolikrát je to hudebně pěkné, ale pak tam člověka úplně porazí nějaká češtinářská kostrbatost nebo obsahové klišé.

MN: To je pravda, ale vem si třeba Hvězdu na vrbě. Já ten song miluju už od nějakých svých patnácti, je to krásná písnička. Ale když si člověk vezme ten text, tak to jsou naprosté hovadiny. Podobně třeba písničky, které zpíval Petr Novák. Já neříkám, že jsou ty texty blbé. Jsou krásné, ale „povídej, jestli tě má hodně rád, víc než já“ bych asi nenapsal. Prostě to nezapadá do té mojí škatule.

Krajina Ró | Foto: Jakub Hrab

V čem byl jarní vstup na scénu kapely Krajina Ró „tajemný“, jak píšete v průvodních textech k albu? Krom toho tajemného viru, díky kterému jsme měli všichni tajemné jaro a teď máme ještě tajemnější podzim.

MN: Původní plán byl, že vyrazíme ven už na jaře. A pak se to celé podělalo, tak jsme si říkali, co s tím. Přehodit to na podzim? Tam samozřejmě přehodí všichni všechno. A teď je to nakonec ještě horší. Tak jsme si řekli, že deska musí vyjít na podzim a křest uděláme pak někdy v únoru. Je otázka, jak to ještě dopadne. Nicméně jsem si říkal, že aspoň vydáme singl a budeme se tvářit tajemně, aby to bylo trošku zajímavější.

AB: Michal se hlavně nechtěl nějak prezentovat. Chtěl, aby to vyrazilo ven bez něj. Ale potom se to k němu zpátky vrátilo.

MN: Já bych hlavně chtěl, abychom byli vnímaní jako mladá kapela. Když se udělá věkový průměr, já to samozřejmě hrozně kazím. Tak se snažím necpat tolik dopředu, protože jsem ta stará struktura. Na druhou stranu je problém, že když chce někdo něco vědět, tak mluví se mnou. Ale ono se to obrátí. Oni začnou být známí a populární a já si tam budu hezky někde sedět v teplých ponožkách...

TF: ... a v županu.

AB: To máš už jako kostým na koncerty, že vystupuješ v županu.

Cover alba Hotel Blázen

Tématika skladeb včetně titulní Hotel Blázen je pro mě docela melancholická a je v tom cítit něco jako „vnitřní emigrace“. Což mi v současné době připadá docela výstižné. Kdy vlastně skladby vznikaly? To celý tenhle koro-blázinec ještě čekal za dveřmi, ne?

AB: My jsme vizionáři. (smích)

MN: Já hlavně nemám pocit, že by ta deska jako celek byla nějaká zamyšlená. Ony ty zadumané věci jsou krásné. Ale mně vůbec nejde o to, aby to bylo zamyšlené nebo kritické. Pro mě je důležité, aby ta písnička byla hezká. Jestli je veselá nebo smutná, o tom vlastně vůbec nepřemýšlím. A ještě jak pořád zdůrazňuju, neumím dělat to, že se něco stane a já o tom udělám písničku. To u mě vůbec neexistuje. Nějaké věci se ve mně během života ukládají a pak to člověk vrazí do textu.

AB: Hlavně myslím, že na tom albu je jenom jedna vyloženě smutná písnička. Ty ostatní jsou vlastně pozitivní. Možná to tak nezní...

Mně nepřijdou smutné, spíš introspektivní, otočené dovnitř do sebe. A taky hudebně je to docela hutné díky těm kytarovým efektům a místy rozrušující harmonii (třeba dur-mollová tonalita a elektrobeaty v Děravé hodině). Což mi teď náladou docela sedlo, ačkoli ta hudba vznikala vlastně už někdy před rokem.

MN: Ony ty věci vznikaly průběžně celý minulý rok. Začali jsme natáčet a měli jsme tři písničky. Pak jsme měli za měsíc další frekvenci a udělali další dvě písničky. Ale já tu desku vážně nevnímám jako zadumanou – spíš jako optimistickou.

AB: Já myslím, že to je nějaká součást té naší společné „krajiny“. Že to takhle máme v hudbě i v životě.

„Krajina Ró“ je vlastně písnička od Jablkoně z alba Písničky z roku 1997.

MN: To je mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších písniček – a je taky zadumaná. Ale nám se líbil zvuk těch slov: „Krajina Ró“.

AB: Pouštěli jsme si ji společně a řekli jsme si, že to zní dobře a že to je vlastně skvělý název pro kapelu. Nadhodili jsme to klukům a ti souhlasili. A postupně to čím dál víc dává smysl.

MN: Ještě jsme přemýšleli o názvu desky a byly dva návrhy: „Hotel Blázen“ a „Děravá hodina“. Jenže jsme si pak říkali, že jmenovat se silně poeticky Krajina Ró a ještě mít název alba Děravá hodina, to už by bylo na lidi moc. Myslím, že s průměrným člověkem by to praštilo.

TF: Ale mimochodem zrovna v té skladbě Děravá hodina je text teda hodně dada.

MN: Textu nikdo nerozumí – to je text mojí bývalé ženy. (kolektivní smích) Ona dělá krásné texty. To bylo právě zajímavé, všichni si ten text přečetli a řekli, že je to hezké. Ale já jsem nad tím textem koumal a asi dvakrát jsem se jí ptal, o čem to je, ale nikdo to nevěděl. Pak jsme ty texty nechali přeložit do angličtiny od naší kamarádky a ta mi volala, jak jsem to jako myslel. Musel jsem zase volat Zuzaně, jak to ona myslela, aby to šlo nějak smysluplně přeložit. Ale to bylo i s Jablkoněm. Měli jsme jednu písničku, už jsme ji hráli asi deset let a kluci se takhle o něčem bavili a najednou se mě zeptali: „Hele a o čem to vlastně je?“ Já tu potřebu vůbec nemám, vědět, o co jde. Poslouchal jsem asi dva roky písničky Zuzany Homolové, než jsem si uvědomil, že jsou to strašné krváky. Ona zpívá takové ty lidové písničky, jak omylem otec zabil syna, samé vraždy a tak. Já jsem si toho vůbec nevšiml. Pro mě je to stejná součást hudby jako melodie, harmonie nebo barvy nástrojů.

Krajina Ró | Foto: Richard Hodonický

Nahrávali jste v pódiovém uspořádání. Jak to probíhalo?

AB: Nahrávali jsme ve studiu Jámor. Většinou jsme tam byli všichni pohromadě. Pak ještě proběhly nějaké dodělávky.

TF: Rytmika se točila na taky, to znamená basa, bicí, kytara jako základ. Většinou se udělalo třeba pět taků, ze kterých se jeden vybral a na ten se točilo všechno ostatní – když byly potřeba jiné kytary, pak zpěvy, backingy, jiné zvuky.

MN: Ale byli jsme tam vždycky všichni. My jsme s Aničkou byli zalezlí vedle v komoře, abychom nelezli do bicích.

AB: A pak jsme to všichni společně poslouchali.

MN: To byl právě takový paradox. Jak jsme to na sebe takhle vrstvili, dohromady jsme zkoušeli všehovšudy třikrát. Míša Nosek (bicí) je strašně šikovný a kreativní. Poslechl si nějakou naši nahrávku na telefonu a pak když jsme zkoušeli dohromady, vždycky se mi líbilo, co tam dělal. Celé to vznikalo trochu zvláštním způsobem, ale drží to pohromadě. Takže jsme spokojení.

A jaký máte akční plán na to nastalé koncertní a kulturní vakuum?

MN: Čekáme, co bude. Nestihlo se ani nic domluvit. Ono je třeba si uvědomit, že my jsme sice všichni ostřílení muzikanti, ale ta kapela je úplně nová. Pořadatel o nás nic neví a neví se ani, kdo na to přijde. A ještě navíc je teď tahle doba, kdy nehrajou ani zavedené kapely. Jablkoni zrušili koncerty, tady klukům z Bladderstones taky, Aničce zrušili divadla. Takže teď nemá cenu něco dělat. Ale až nás pustí na pódium, uděláme si jednu dvě zkoušky a vyrazíme. Už se na to těšíme.

Tagy Krajina Ró Michal Němec Jablkoň Tomáš Frolík Anna Břenková Johnny Judl Jr. Michael Nosek
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studovat ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY