Přejít k hlavnímu obsahu
Princess Chelsea v Andělu | Foto: Elis Kondelíková
Princess Chelsea v Andělu | Foto: Elis Kondelíková
Ricardo Delfino - Pá, 04.09.2020 - 10:00

Klubařina, to je dřina #8: Anděl Music Bar (Plzeň)

Kluby, sály a další koncertní prostory nejsou jen budovami s pódiem. Jsou to mnohdy regionální svatostánky koncertního umění, které krom cihel a malty pojí vášeň k hudbě klubařských srdcařů. V tomto seriálu vám přibližujeme příběhy vybraných českých hudebních klubů. Těch míst, kde krev, pot a slzy nejsou jen symbolikou, ale praxí. Těch míst, kde si po koncertě rádi dáte panáka se svými fanoušky na baru. Těch míst, kde lidé rádi stojí v předním řadách a nepustí se pódia, ani když jim záda valchuje circle pit. Klubů, na které se muzikantům vyplatí zacílit. 

Z Plzni jsme se s naším seriálem už jednou zastavili. Jako některá další krajská města plná studentů však nenabízí milovníkům koncertních zážitků pouze jedno místo pro kulturní vyžití. Cestou od náměstí Republiky, kde se tyčí Katedrála svatého Bartoloměje zabočíte párkrát za roh a narazíte na historickou budovu s prosklenou vitrínou do kavárny a restaurace. Projdete sympatickou provozovnou a ocitnete se v sále, jenž hostil v jejích začátcích prakticky každou kapelu, které dnes známe jako stálice české scény.

„V jejich začátcích tady hráli třeba Wohnout pro osm lidí, to už se mi dneska ani nechce věřit,” vzpomíná majitel Pavel Oulík.

I když se dramaturgie klubu soustředí spíše na českou scénu, tak zde vystoupila například i novozélandská Princess Chelsea. „Vzhledem k tomu, že jsme si jen párkrát v životě sáhli na veřejné peníze a koncerty zahraničních kapel s sebou nesou mnohdy i větší náklady, tak moc zahraničních neděláme. A taky nejsme tak velký prostor, aby se sem vešli už zaběhlá lákavá jména ze zahraničí,” vysvětluje Pavel. 

Dnešní Anděl Music Bar začínal v roce 1999 ještě pod názvem Šantán v Andělské. Z čirého nadšení se vedení podniku pustilo do provozu klubu, i když s tím měli pramalé zkušenosti. Odehrálo se tak v době, kdy bylo Divadlo Pod Lampou mimo provoz z důvodu rekonstrukce, jak jsme psali ve třetím díle tohoto seriálu. Po čtyřech letech klub Šantán zavřeli, aby jej celý předělali, protože se atmosféra podniku vydala organicky směrem, kam majitelé necílili. V novém kabátě, s novým názvem a vizí vznikl Anděl Music Bar. Název čerpá z původního názvu ulice, ve kterém se nachází. Dnešní Bezručova nesla totiž název Andělská. 

„Anděl je zásadní místo, kde jsme uspořádali první koncert jako Pearly Seconds, podařilo se nám ho vyprodat po střechu a pokřtít debutový EP, takže je takovej náš malej útulnej chrám, kam se rádi vracíme. Zvuku šéfuje Jarda Mixan a tam je vše v úplnym pořádku. Jediný, co možná malinko ubírá na komfortu, je absence backstage, ale s tím se dá taky pracovat." Jan Trapp (Pearly Seconds)

V prostorách budovy se za éry komunistického režimu i první republiky vystřídalo několik provozů, povětšinou prodejny obuvy či drogerie. „V prostorách, kde je teď Café Regner, v prvním patře budovy, bývaly kanceláře Technicko-opravárenského závodu Potraviny a v jedné z místností, která je dodnes obložená dřevem, sedával ředitel. Proto této místnosti říkáme pracovně ředitelna,” objasňuje Pavel historii objektu. „Sál jako takový, kde se nachází klub, byl ve starých plánech zaznamenán jako Sál pro občasnou potřebu,”  dodává. V sále zůstal původní balkonek, který sloužil jako orchestřiště nad úrovní sálu. Historické vyřezávané dřevěné zábradlí je původní. „Když jsme před začátkem budování klubu dělali první testovací koncert v jedenáct večer, tak jsme místo povolených 55 decibelů naměřili necelých 80,” směje se s odstupem času Pavel, „tak jsme sál obložili vatou a akustickými deskami, vypodložili každou škvíru a postavili jsme vlastně takovou sólo místnost v místnosti. Proto je tam dnes tak pěkná akustika.”

Thom Artway v Andělu | Foto: Elis Kondelíková
„Anděl Music Bar jen můj oblíbený plzeňský klub. Zejména díky intimitě, které se dá dosáhnout!" Thom Artway

Anděl Music Bar pojme včetně míst na vestavěném patře ochozu maximálně 200 návštěvníků. Produkce klubu se ale snaží také reflektovat žánr, typ návštěvníků a podle toho se reguluje maximální počet míst. „Je rozdíl, když přijdou na Paulieho Garanda osmnáctiletý holky... a když přijdou dospělí 40+ třeba na Priessnitz, těch se k nám vejde míň,” vysvětluje Pavel.

„Ivan Král byl asi nejznámější, kdo si tu zahrál. To byl koncert, který nám zprostředkoval Ivan Jáchim (dnešní jednatel Měšťanské Besedy, pozn. red.). Byla to skvělá zkušenost, protože čím je hudebník zkušenější a slavnější, tím menší nároky na klub obvykle má. Není nic smutnějšího než kapela, která ti jeden rok div nelíbá ruce, že si mohli zahrát a dostali tisícovku cesťák. Dopomůžeš jí k tomu, aby si před někým známějším zahrála a rok a půl na to, když se jí začne dařit, je schopná tě cvičit za to, že nemá v backstagi správnou značku vína, co má v rideru. A pak přijede Ivan Král, kterej toho má za sebou mraky a poprosí o takovej a takovej aparát a bicí a ty za nim přijdeš, že máš jen tohle, protože ti to půjčili kluci ze zkušebny a on ti řekne, že je super, že něco máš! Jen se zeptá, kde se to zapíná a vypíná a je spokojenej. Nebo jeho bubeníkovi jsem tenkrát sehnal akorát Amati šlapák, přineseš mu to a on řekne, že je to super a vytáhl z futrálu malej Amati rytmičák, a že všechno je skvělý. Jak už toho mají spoustu za sebou, tak prostě přišli zahrát a šli. Uvědomujou si, že my potřebujeme muzikanty a muzikanti potřebujou klub. Není to jednostranný. Nebo Radim Hladík, tomu když jsem nabídl, že mu přineseme večeři, tak odpověděl, že přijel koncertovat, ne se najíst! Když má za sebou někdo krátkodobej úspěch a zkouší tě sekýrovat a ty máš za sebou už pár let zkušeností, tak je to spíš úsměvný, než že by sis z toho něco dělal,” vzpomíná Pavel.

Anděl Music Bar je spolu s Divadlem Pod Lampou, Zach’s Pubem a Měšťanskou Besedou jedním ze čtyř plzeňských kulturních prostor, které se v minulosti spojili v rámci spolupráce s pořadateli festivalu Živá ulice, který probíhal v Plzni posledních 8 let. Tato devítidenní festivalová událost v gesci města Plzeň ve výběrovém řízení putuje z pořadatele na pořadatele a od letošního roku vystupuje pod názvem Festival na ulici.

„Anděl je naše domovina, moc rádi se tam vracíme hrát. S Pavlem je vždycky super domluva  a nejlepší na celým klubu je zvukař Jarda, se kterým je radost spolupracovat!" Tereza Lavička-Sladká (teepee)

Aby těch zákulisních historek nebylo málo, přidává Pavel k dobru zážitek se Zdeňkem Bínou. „S -123 min. jsem k jednomu z jejich prvních koncertů u nás domluvil interview na rádiu West, odnož Evropy 2. Šli jsme na rozhovor a dramaturgie stanice nedovolila dát klukům ani do podkresu jejich písničky, že nevyhovují programovému zařazení rádia. To samé se mi stalo s Tata Bojs v jiném regionálním rádiu. No a Minuty mu nakonec v tom rozhovoru živě od plic řekli, co si o celým tom rádiovým businessu myslí a pak přišli hrozně vysmátý na koncert. Jejich tehdejší manažer Dan celej ten rozhovor poslouchal v autě a rval si vlasy, jak byl hrozně nasranej. Takže Minuty už tady nikdy v rádiu nehráli.” 

Klub disponuje i dvorkem pro venkovní koncerty, silent kino apod., foto archiv klubu

Nezeptat se člověka s více než dvacetiletou zkušeností s koncertní činností na radu začínajícím kapelám by byl hřích. A já hřeším jen cíleně. A jinak. Tak jsem se otázal.

„Určitě je vždy dobré mít v sobě slušnost, pokoru a pochopení, to je základ. Je důležitý si uvědomit, že je to celý chtě nechtě o financích. Kromě pocitu, že ti pořádání koncertů něco dává, jsou na konci vždycky nějaký náklady. Můžu ten klub dělat se sebevětším zapálením, ale někdy na konci dojde stejně k vyúčtování. Ať už je to elektrika, platy personálu za barem, zvukaře, OSA, oprava techniky nebo její obnova a tak dále. To jsou všechno náklady, které jsou s pořádáním koncertu, potažmo provozováním klubu, spojené. A to si kapely kolikrát bohužel neuvědomují. Mnohdy se diví, že jim nemůžu slíbit honorář, který si za svůj koncert představují, ale taky jim mnohdy nemůžu slíbit ani cesťák, protože pokud na jejich koncert nepřijdou lidi, tak není vstupné. Naopak náklady, které pořádání s sebou nese, zůstávají. Nová kapela si to prostě musí vyjezdit, udělat si jméno a fanouškovskou základnu, která na ně bude chodit. Pokud do toho procesu nejsou ochotný investovat čas a kolikrát i peníze, tak se většinou nikam daleko nedostanou. Pokud teda nemaj jiný konexe, aby oslovili většinu jinou cestou. Pokoru a pochopení myslím tedy tak, že nemůžou očekávat, že jen klub do nich investuje práci svého týmu, i když koncert nedokáže být rentabilní. To není dlouhodobě udržitelný. A zkrachovalej klub je konec i pro kapely! Jak jsem říkal, vnímat druhou stranu a zajímat se o to, jak to celé vlastně funguje."

A nakonec apel na vás: Máte s nějakým klubem sami jako muzikanti tak dobré zkušenosti, že byste ho do této naší „síně slávy“ chtěli doporučit? Nebo naopak zkušenosti tak špatné, že by se mu každý hudebník měl obloukem vyhnout? I na ty si posvítíme. Pište na redakce@frontman.cz.

Tagy Klubařina, to je dřina Anděl Music Café
Zpívám v kapele Crossroad Bros. Zabývám se ale taky band managementem (The Wild Roots, Seventh Passion), bookingem (Wild Delfino Booking), festivalovou dramaturgií, produkcí a fundraisingem. Kromě organizace komunitního Top RoofTop festivalu v Karlových Varech, jsem se podílel na...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY