Když hitparády ovládnou dinosauři
Pokud by se teď někdo probudil z dlouhého spánku a zašel se podívat do svého oblíbeného obchodu s hudbou, asi by se musel několikrát důkladně štípnout, aby zjistil, jestli se mu to nezdá. Těžko si totiž ještě nedávno představit, že vedle sebe bude ležet nové album The Rolling Stones a singl s novinkou od The Beatles. Když pak dotyčný pamětník nahlédne do prodejních hitparád, bude se divit úplně stejně – staří bardi válcují o generace mladší muzikanty.
Je v zásadě milou kuriozitou, že se právě v roce 2023 potkal v obchodech nový materiál zrovna od dvou (svého času) rivalů. Že v určitých chvílích „stáří vládne“, to není nic nového. Pokaždé, když se objeví novinka od některého z muzikantů starší generace, v žebříčcích je to poznat. Stačí vzpomenout na minulé roky s novinkami od AC/DC, Ozzyho Osbournea nebo u nás Vladimíra Mišíka.
Kdo to vlastně poslouchá?
Čím to je, že ti „staří“ tak táhnou, i když vzniká spousta nové – a dobré – muziky? Velmi jednoduše by se to dalo shodit na nostalgii. Ale skutečně je pamětnická skupina 55+ natolik silná, že by dokázala vykoupit tolik desek kapel svého mládí, aby se výsledky v hitparádách natolik projevily? Nezdá se mi to, obzvláště, když teď do čísel tolik promlouvají streamovací služby. Zákonitě se proto tato alba musí prodávat a poslouchat napříč generacemi.
Klíčový je podle mě fakt, že tyhle kapely už jsou svým způsobem značky. Stejně tak jako víte, že nesáhnete vedle s gramofonem od Technics nebo teniskami od Converse, máte docela malou šanci, že se spálíte s novými The Beatles, AC/DC nebo Stouny (pravda ovšem je, že situaci, kdy jejich Hackney Diamons bude ve světovém měřítku považováno za jednu z desek roku, asi čekal málokdo).
Jistota prověřených hodnot, ruční práce a nostalgie
Je to jen další návrat k jistotám, který je jedním z leitmotivů moderní uspěchané doby. Čert v tuto chvíli vem, co všechno někteří za ony jistoty považují, a hlavně, co nebo kdo je pro každého jednotlivce jejich nositelem. A jde o celkem normální psychologický proces, že sáhneme spíše po tom, co známe, než že půjdeme do nejistoty. A mnohdy stačí jen ikonická nálepka.
Dalším důvodem může jistě být i to, že tyhle kapely ztělesňují jakousi „poctivou ruční práci“. A ta je v digitální a virtuální době pro celou řadu lidí velmi lákavá. Není to nic jiného než prodloužení fenoménu kupování vinylových desek, výpravných knížek a stavění z Lega. Jakkoliv si tady na hudbu nemůžeme sáhnout, máme alespoň pocit, že ji někdo „vydoloval“ ze skutečných nástrojů, ne jen ze zákoutí procesoru a jím produkovaných jedniček a nul.
Když se všechno tohle sečte, volba je jasná. Stranou pak může zůstat obvyklý vratký a notně nostalgický argument, že „tehdy se hrálo líp“. Jinak možná, ale líp? Těžko říct.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
