Přejít k hlavnímu obsahu
"Nejmenší děti budou mít rády takovou hudbu, jakou jim nabídneš," říká Jiří Jelínek | Foto: archiv JJ
"Nejmenší děti budou mít rády takovou hudbu, jakou jim nabídneš," říká Jiří Jelínek | Foto: Michal Špírko
Anna Marie Hradecká - Čt, 29.07.2021 - 12:00

Jiří Jelínek (BomBarďák): Koncert má být hlavně show, pro děti i dospělé

„Vím, že s dítětem bude tu muziku současně poslouchat nebo sledovat jeho rodič – a ten si u toho nechce ustřelit hlavu,“ říká Jiří Jelínek, divadelní herec, režisér a mj. také autor kreslené postavičky Fagi. S kapelou BomBarďák už víc než deset let brázdí česká pódia se smrští divokých i poetických písniček a scének pro děti i rodiče. Pravidelně vystupují ve složení Jiří Jelínek (zpěv), Michal Dalecký (kytara), Filip Nebřenský (baskytara) nebo Matěj Pospíšil, občas i s bubeníkem Matějem Špirkem. Jak se jim v pandemickém kulturním zmrazení nahrávalo nové album Pátek? Kdo z „kluků BomBarďáků“ má v kapele hlavní slovo při výsledných aranžích? A jak autenticky zpracovávat „dětská témata“ bez kýče nebo zbytečné výchovnosti?
 
Jak se BomBarďák měl v tom uplynulém roce s maskou na nose?

Špatně, jako ostatně asi všechny – nejen – kapely. Navíc BomBarďák je hodně založený na kontaktu s diváky, tak jsme nešli do žádných streamovaných koncertů a raději jsme chystali nové CD.

Materiál na něj jste tedy dávali dohromady „na dálku“?

Byla to zvláštní situace. Obvykle naše nové písně vznikají tak, že si je předtím někde ohrajeme. Mám notýsek, kam si píšu nápady na básničky. Pak si před hraním třeba na Pimprlétu v Ostravě sedneme na hodinku někam do klubu, smažíme písničku pořád dokola a zkoušíme to frázovat a vymýšlet. Na desce jsou to pak ty divočejší, živelné písně – jsou už vyzkoušené na lidech. (Pak bývá ještě nějakých patnáct procent věcí, kdy já pošlu Matějovi, Filipovi a Michalovi mailem texty a oni se dohadují, kdo co bude dělat.) Jenže možnost ohrát si písně předem teď nebyla, všechno bylo záležitostí vzájemného posílání textů a hudebních nápadů po internetu.

Jak probíhalo nahrávání alba u 3bees? Aranže písniček vypadají na pěknou party, ale z popisu v tiskovce to vypadá, že kvůli pandemii možná ani společně nahrávat nešlo.

Samotné nahrávání znamenalo, že jsme se všichni otestovali a zavřeli ve studiu. Dokonce jsme tam i přespávali.

Ááá, takže party byla.

To si moc idealizuješ, my jsme takoví Mirci Dušíni. Nebyl ani žádný alkohol. A to se netýká jen BomBarďáka. Předtím jsme s Michalem Daleckým hráli asi třistakrát Kabaret Fagi a taky jsme u toho nepili. Prostě vzorní hoši. Ale obecně se během nahrávání ve studiu do muziky snažíme napumpovat co nejvíc energie a ano – bavíme se u toho. Jinak bychom to nedělali.

Je tvorba pro děti vždy tak radostná a hravá, jak vyznívají skladby, nebo je to někdy taky náročné a písničky se klubou na svět ztuha?

Je jedno, jestli píšeš píseň o nanuku nebo o válce. Vždy to buď jde, nebo nejde. Někdo se potřebuje tvorbou probrodit, někdo si to užívá a jiný si zase potřebuje užít samotné to probrodění. Každý to má jinak. Některé texty mám „zadarmo“ – třeba se mi zdají ve snu – a jiné naopak musím vysedět. A kluci to s hudbou nemají jinak.

Měli jste všechno připravené předem, nebo jste ještě vymýšleli nějaké věci na místě ve studiu?

Vymýšlet nové věci můžeš vždycky, ale tentokrát už Filip – který naše desky hudebně režíruje – předem udělal i aranže. Všechno nazpíval a já potom šel do studia a byl jsem zvyklý na to, jak to zpívá on. A Filip narozdíl ode mě umí zpívat, takže když jdeš přezpívávat píseň po zpěvákovi, je to někdy složité. Řekl jsem třeba: „Tady chci zpívat rovně, protože ta píseň je rovná, děti to s námi budou zpívat a bude to super.“ A Filip řekl: „Ne, já chci, abys tady klesnul hlasem a tady si dal skok o oktávu...“. Trochu jsme se na tom sekli, ale výsledné aranže jsou většinou jeho.

To vypadá, že se dobře doplňujete.

U nás je to rozdělené: Michal je takzvaná „rychlá pravačka“, to jsou ty údernosti – oba máme rádi Vypsanou Fixu a dělali jsme jim i na jedné šňůře předkapelu s Fagi. Máme rádi tah na branku. Filip je naopak melodičtější chlapík, mnohem víc v něm rezonují Hm… a podobně. A Matěj je zase úplně odjinud – od něj je na nové desce třeba Kamil nebo píseň o panu Broučkovi. Baví mě, že se všichni navzájem okysličujeme. Všechno se to krásně mísí. Michal je filmový a divadelní herec a výborný zpěvák. Být zpívající herec je vždycky výhodné. Podle mě má být koncert zážitek, má to být show – ať už pro děti, nebo pro dospělé. Je jedno, jestli tam bude Tony Ducháček, který se nehne ani o centimetr, nebo Mardoša, který během koncertu propotí šest triček. Ale mám se na co dívat a musím z toho mít zážitek.

A myslíš tedy, že zpívající herec je schopen dělat show ve větší míře?

Každá kapela musí mít frontmana, který je hlavně „nějaký“. A u nás jsme to my tři: klidná síla, magor, co skáče uprostřed a pak zpívající herec. Máme to rozdělené – hezkej, zajímavej a…

… a basák.

Přesně – hezkej, zajímavej a basák. (smích)

Někdy ale vystupujete i ve větší sestavě.

Matěj se alternuje s Michalem nebo i s Filipem a pak třeba třikrát za rok hrajeme v pěti, že máme i bicí. Jinak běžně hrajeme naživo bez bicích a paradoxně je to dokonce lepší, protože víc vnímáš texty a můžeš víc komunikovat. Zastavit rozjetou kapelu je totiž trošku náročné, zatímco třeba včera jsme hráli na Vlčkovice Festu a nějaký chlapeček vepředu zařval: „Mě štve, že je to nahlas!“ A to mě s klukama baví – koukli jsme na sebe a okamžitě jsme začali další sloku šeptat. Lidi se dobře bavili, ty odšeptáš refrén, „aby si sousedi nestěžovali“ a na konci to samozřejmě vohulíš, takže si to zase užiješ.

Spousta rodičů dětem pouští videa (h)různé kvality s komentářem, že „jde hlavně o to, aby tam bylo něco barevného a hýbalo se to“. Jak podle tebe úplně malé děti chápou hudbu, text a živý koncert?

Nejmenší děti budou mít rády takovou hudbu, jakou jim nabídneš. Když budeš mít mimino a budeš mu pouštět Arakain, ono prostě bude mít rádo Arakain. A jestli tě neuráží poslouchat Štístko a Poupěnku, tak si to pak užij... Později si už zase děti najdou, co baví je, a to už asi taky neovlivníš. Nedávno přišla jedna divačka na koncert se slovy: „Děti už jsem neukecala, už poslouchají BTS.“ Třeba se k BomBarďákovi vrátí, až budou mít svoje děti – když vydržíme hrát tak dlouho.

Co se poslouchá u vás doma v rodinách? A jak nakládáte s tím, že děti ve školkách, školách a na dětských akcích konzumují i spoustu hudby, ze které se dospělák-muzikant často chytá za hlavu?

A myslíš si, že to funguje jenom na dětské scéně? Pusť si rádio – ale opatrně. (smích) Právě proto mě strašně baví, že spousta „dospělých“ kapel dělá dětské desky. Byl jsem s dětmi na koncertě Sto zvířat, už je to pár let. Je to trend divadla, filmu a hudby. Já jako tvůrce vím, že s dítětem bude tu muziku současně poslouchat nebo sledovat jeho rodič – a ten si u toho nechce ustřelit hlavu. Tohle mi přijde skvělé. Živím se tím, že dělám divadlo a režíruju. A pokaždé si říkám: „Ano, na tohle můžu vzít svoji milou nebo svého kamaráda a vím, že se za to nebudu vůbec stydět.“ Obsahově je ta muzika třeba o něčem, co už máš za sebou, ale to neznamená, že si ji nemůžeš jako dospělá užít.

Dá se říct, že BomBarďák roste se svým publikem? Posunula se jeho muzika a témata od začátků trošku jinam?

Že bychom naschvál tématicky stárli? To nejde. Jsme kapela pro děti a rodiče – tak to je a bude. To, že jsme šedivější, plešatější a shrbenější, není umělecký záměr. To je život. A když má někdo z nás touhu napsat si song o sexu, udělá to, ale necpe to do BomBarďáka. Divadlo pro děti jsem začal dělat, když dceři byly tři roky, a věděl jsem, pro koho to dělám. Ona tehdy řešila témata jako „kakat“, „čůrat“ a „bojím se tmy“… To byly úplně normální věci. Takže jsem třeba dělal představení v Minoru a bylo tam Hovínko. Kritici z toho byli otrávení a někdo by mohl říct, že „to představení bylo o ho...ně“, ale děti to paradoxně braly dobře. Nemůžu si říct: „Teď napíšu text pro tříleté dítě.“ Jdu a napíšu něco, co mě baví a jenom vím, že by tam neměly být obraty, které dítě nemůže pochopit.

Je pravda, že poslech bombarďácké tvorby působí jako eruptivní výbuch nápadů, kdy si člověk může hudebně, výrazově i tématicky dovolit i to, co by v muzice pro dospělé z různých důvodů „neprošlo“. Jak tedy poznat, kde jsou v dětské tvorbě limity?

Obecně děti nechápou ironii. Jinak jim můžeš zpívat o čemkoliv, jen je fajn myslet při tom vymýšlení na ně. Spíš my dospělí máme mnohdy problém s tím, co ještě ano a co už je moc. Ze začátku jsme byli opatrnější. Na první CD jsme třeba nedali píseň Kostka o demonstraci, na druhém už je a ani jsme nepřemýšleli o její „vhodnosti“. Teď máme třeba písničku o Archimedovi a já vím, že děti asi nebudou vědět, kdo je Archimedes. Ale ta píseň jim pojede v hlavě a obsah jim buď vysvětlí rodiče, nebo si ho najdou později samy. Já jsem se taky ve čtvrté třídě smál povídkám Šimka a Grossmanna nebo Cimrmanům, přestože jsem je tehdy nemohl chápat. Bavila mě ta atmosféra.

Některé vaše písničky jsou prostě jen veselé a bláznivé, jiné taky edukativní – jako třeba ta o zdravení. Jak se dospělák nejlépe naladí na dětskou vlnu, aniž by se dětem buď podbízel, nebo aniž by se je příliš snažil vychovávat?

U toho zdravení mě třeba ani nenapadlo, že by to mělo být edukativní. Prostě mě baví představa, jak jdu, ty venčíš psa a já ho zdravím. Spíš si člověk hraje, než aby někoho vychovával. Edukativnost je až na nějakém dvanáctém místě. Jdeš zkrátka příkladem – řešíš normální věci a ne kraviny. Nebo řešíš kraviny zábavně. Teď děláme dětské představení Liška Bystrouška, kde je Kohout a zpívá: „Jsem úžasný, jsem skvělý, nejsem chytrý, ale velím.“ A my za ním jdeme jako stádo. Dospělí si řeknou: „Jo, takhle to u nás funguje.“ A dětem je to jedno. My neříkáme, že to je Zeman nebo Babiš, ale dospělý si řekne: „Jo, to je nějaký pitomec nahoře.“ Nemyslím si, že bychom měli klíč, ale asi to je tím, že ho ani nehledáme. Máme kliku, že nám ještě zůstalo něco, co nás baví.

Byla třeba nějaká písnička, která naživo nefungovala tak, jak jste mysleli, nebo nějaká, kde děti aktivně reagují v nečekaných místech?

Není na to recept, co bude a co nebude fungovat. Často po třech koncertech stáhneme píseň, kterou jsme měli za „hitouku“ a naopak. Když jsme donahrávali ve studiu píseň Stella na CD Čtvrtek, Matěj řekl: „Tuhle odrhovačku už nikdy nechci hrát!“ A hrajeme jí vždy a znova na každém koncertě...

„Hitouka“, to zní jako narážka na Hradec a východní Čechy a jejich „u“ místo „v“...

Ne, to je za Slovenska. Dělali jsme teď s Terezou Lexovou a Zdeňkem Králem takový projekt v Prešově ve Viole – zakládali jsme tam kapelu pro děti a „sú tam bohouské ozaistné hitouky“. Je tam píseň o Batmanovi, o nanuku, o nedočtené knížce... Tohle podle mě dává smysl – rozsévat dětské kapely po republice i za hranicemi, protože pak děti neslyší jen Dádu Patrasovou.

Máte za sebou už několik koncertů k novému albu. Jak coby performer – nejen během bombarďáckých koncertů, ale i jako divadelník – vstřebáváš dění po znovuotevření kulturních akcí? Pozoruješ třeba nějaké změny v reakcích publika?

První představení jsme hráli snad po roce a půl a bylo to znát. Zahráli jsme ho asi o čtvrt hodiny rychleji, protože jsme byli – a pro to není jiné slovo – nadržení. Zkrátka když něco strašně dlouho chceš a pořád to nedostáváš. Filip tomu říká „třívteřinové peklo – orgasmus po měsíčním půstu.“ To si nestihneš ani užít, prostě to jen projede. Až na dalším koncertě nebo představení si uvědomíš, že jsi vůbec hrál, a začneš se zklidňovat. Diváci to měli úplně stejně a bylo to magické. Ale když jsme včera hráli ve Vlčkovicích (před námi hráli Hm…, po nás Krajina Ró a bylo to skvělé), já jsem už úplně zapomněl, že nějaká pandemie byla.

Ještě k tomu chlapečkovi, co vám do toho házel vidle, že hrajete nahlas – to je další věc k tématu popandemického kulturního šoku. Zjistila jsem, že se u mě euforie mísí s podivnou panikou ve stylu: „Pomoc, tady je strašně moc lidí!“ a „Pomoc, to je strašně nahlas!“ Dokonce mě bolí uši.

Tomu rozumím. Já třeba na našich koncertech hodně skáču a snažím se užívat si to. A teď jsem zjistil, že mě bolí tělo. (smích) A bránice není zvyklá takhle někde padesát minut zpívat a řvát.

Tagy Bombarďák Filip Nebřenský Jiří Jelínek Matěj Pospíšil Michal Dalecký

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Anna Marie Hradecká
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studov…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY