Přejít k hlavnímu obsahu
Holky, nebojte se hrát! Nebojte se jít s kůží na trh! Věřte si! | Foto: Tereza Slowiková
Holky, nebojte se hrát! Nebojte se jít s kůží na trh! Věřte si! | Foto: Tereza Slowiková
Tereza Lavičková - Čt, 14.05.2020 - 10:00

Holka na české hudební scéně? Musí si zvyknout na kompletně mužský svět

V hudebním průmyslu je „přechlapíno“. Na tom se snad shodneme, i když dost z toho, co k tomuto tématu dál napíšu, může být jen má osobní zkušenost a mnoho z vás s tím nemusí souhlasit. Jenže zkuste si vy sami vzpomenout, kdy naposled jste sledovali koncert, kde by na pódiu kromě zpěvačky stály i nějaké hudebnice. Já takové kapely dovedu spočítat na prstech jedné ruky, jinak jsou všude většinově muži. A pro mě je kompletní mužský kolektiv někdy prostě frustrující.

Muži jsou nejen téměř všichni muzikanti, ale také zvukaři, manažeři, provozní klubů a organizátoři festivalů. Nechápejte mě špatně, spousta těch mužů je skvělých, je s nimi velká zábava, jsou výborní muzikanti a někteří jsou dokonce větší „slečinky“ než já. Ovšem také to znamená, že se nikde nezbavíte mužského odéru a hlavně neustále přítomného implicitního i explicitního sexismu. Trávit čas v dodávce plné opilých muzikantů často znamená necítit se úplně komfortně. Opravdu se nechci podílet na sexistických vtípcích a komentářích na stranu žen, debatách o penisech, nebo o tom kdo koho kde zase „přefik“. Když se sejdou pochroumaná mužská ega, je to zdaleka nejhorší.

Tereza a kluci z teepee crew

Abych ale nemluvila jen o negativních věcech. Můj gender mi také přináší určité výhody. Setkávám se s roztomilým gentlemanstvím i rozpačitou opatrností. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy musela tahat něco těžkého, protože se většinou každý nabídne, že mi to vezme. Vždycky mám i tu nejlepší postel, jídlo a místo v autě. Ač to taky není úplně správně, nemůžu říct, že bych si na některé z těchto privilegií chtěla stěžovat a díky kluci, že mi takhle dopřáváte! V mojí kapele jsou kromě mě také samí muži, což mě někdy mrzí, ale v takovém malém množství muzikantek, se bohužel najde ještě míň takových, které rády hrají stejnou muziku jako vy.

Mám štěstí, že kluci z mé kapely jsou skvělí a respektují mě. V nepříjemných situacích se mě dokonce zastávají a společně se prodíráme skrze hrozivou toxickou maskulinitu, kterou sami nesnášejí. Obecně si myslím, že hudba dělá lidi citlivější, i proto není tak děsivé být obklopena právě muzikanty, kteří jsou často celkem citliví a milí kluci. Ne všechny z nás ale mají takové štěstí, a dovedu si představit, že mnoho mých kolegyň zažilo hororovější zážitky, než mám já.

Na koncertě s teepee

V Čechách je žen v hudbě prostě málo. Díky bohu se to v poslední době změnilo alespoň v klasice. Česká filharmonie první ženu přijala v roce 1970, od té doby počty žen v orchestrech stále rostou, ale bohužel je v České filharmonii stále jen 19 žen ze všech 120 členů. Nejvíce žen má potom Janáčkova filharmonie Ostrava, kde tvoří 30 % ansámblu. Nemůžu ani opomenout naše skvělé jazzové muzikantky jako je třeba Kristýna Barta nebo Nikol Bóková, ale stále je nás málo.

Obzvlášť v populární hudbě se ženy hledají jen těžko. Spousta malých holek sní o tom, že se stanou slavnou zpěvačkou, ale málo kterou asi napadne být profesionální kytaristkou, nebo bubenicí. Právě proto je mi tak sympatický projekt Keychange, který se snaží o to dát ženám v hudbě prostor a motivovat je k tomu, aby do ní vstupovaly. Bohužel i takový projekt vzbuzuje v některých Češích vášně a radostně jej kritizují, protože to dle nich není férové. Tenhle svět je snad fér? Byl fér k ženám, které až do 20. století neměly volební právo a bylo nemyslitelné, že by dostaly šanci mít hudební kariéru? Budiž toho příkladem Fanny Mendelssohn, která ač byla stejně talentovaná jako její bratr Felix, byla odsouzena k tomu být jen matkou a manželkou a její nádherné skladby byly objeveny teprve v 90. letech. Je důležité dávat ženám šanci, už jen proto, že je nás polovina populace a pokud někde zástupkyně této poloviny chybí, chybí nám přece zásadní hlas, který by měl také formovat svět.

Důvodem toho, že ženy v dějinách hudby nebyly a jen pomalu přibývají, určitě není to, že by měly méně talentu nebo píle. Jedním z problémů je podle mě charakter tohoto povolání, které je jednoduše velmi náročné, nejen pro ženy. Být muzikantkou/tem znamená trávit noci po klubech a na koncertech, odjíždět na několik týdnů na turné a nemít jistý příjem, nebo, jak ukazují poslední měsíce, o příjem klidně i úplně přijít.

Zatím jsem mladá, plná energie a nadšení, ale stejně se nedovedu ubránit úvahám o tom, co bude, až budu mít rodinu, nebo až zestárnu. Doposud jsem nebyla v žádném klubu ani na festivalu, který by byl připraven na muzikantku nebo muzikanta rodiče a ani netuším, zda se v současnosti dá takováhle kariéra s rodičovstvím skloubit. Stejně tak je v této branži těžké stárnutí. Se stářím přichází únava a nedovedu si představit, že budu schopná do 50 let trávit 10 hodin v autě a chodit spát okolo třetí ranní. Myslím, že už jen toto mnoho lidí odradí si tuto kariéru zvolit.

Se smyčcem | Foto: Eva Dang

Jiným a podle mě o mnoho významnějším důvodem, proč v hudbě ženy nejsou, je to, jak vychováváme naše dcery a syny. Na koncertech je pro mne vždy největší výzvou chování některých zvukařů. Komentáře typu „Já myslel, že jsi jen na okrasu, ale ty umíš i hrát.“ nebo „Zapojila sis to dobře, zlato?“ jsou na denním pořádku. Muži na hudební scéně jednoduše neustále zpochybňují moje schopnosti a znalosti. To, že si muži myslí, že se bez nich ženy neobejdou, nebo že nemůžeme rozumět technice, je zakořeněno hluboko v naší kultuře.

Myslím, že si moji mužští kolegové vůbec neuvědomují, jak se mě tohle jejich chování může dotknout. Ženské sebevědomí je totiž neustále zpochybňováno už od našeho mládí. Když vyrůstáme, neustále slýcháme „tohle holčičky nedělají, chovej se jako dáma, nebuď drzá“, ale našim synům takové chování odpouštíme a jsme přesvědčeni, že to k jejich genderu patří.

S teepee v Lucerna Music Baru

Ženy jsou bohužel ještě stále vychovávány k tomu primárně umět pečovat a být krásné. Nikoliv se seberealizovat či mít svůj názor, s čímž souvisí i naše sebedůvěra. Navíc jsme neustále objektivizovány a je kladen důraz především na náš vzhled, nikoliv naše schopnosti a dovednosti. Náš úspěch je často přisuzován jiným mužům, tomu, s kým jsme se „vyspaly“ nebo naší kráse.

Velmi dlouho mi trvalo najít sebedůvěru, která je pro většinu mých mužských kolegů naprosto samozřejmá právě proto, že byla od mého dětství neustále podkopávána ve škole, médiích nebo veřejném prostoru. Měla jsem problém s tím na pódium vůbec vyjít. Člověk se stane středem pozornosti a já se nemohla ubránit pocitu, že mě neustále někdo soudí. Hodnotí to, jak vypadám, co mám na sobě, jaké mám vlasy, což negativně ovlivnilo nejen můj výkon, ale i pocit jaký jsem z koncertů měla. Dodnes neustále přemýšlím o tom, jestli jsem dostatečně dobrá a jeden takový komentář od zvukaře mě dokáže na velmi dlouho rozhodit.

Tereza a její oblíbený nástroj

Myslím, že nás všechny ničí to, jak slepě lpíme na nesmyslných stereotypech, které v dnešní společnosti nedávají vůbec žádný smysl. Teprve až se těchto nesmyslů zbavíme, dostaneme do hudby více žen. Je pro mě nádherným osvěžením, když jedeme hrát do Německa, nebo na zahraniční festivaly, kde díky bohu už mnoho žen je, jak v kapelách, tak v crew či u zvuku. Vždy když nějakou takovou ženou potkám, cítím od ní obrovskou podporu – a to mi dává sílu, která se mi v jiných situacích hůře hledá. Obě pokaždé tak nějak vnímáme unikátnost takového setkání a často se dáme do řeči právě o tom, jak je někdy těžké být tou jedinou ženou.

Je třeba, aby nás v hudbě bylo více, abychom se navzájem inspirovaly, dodávaly si sílu a nebály se jít s kůží na trh. Ano, zatím se musíme obrnit hroší kůží, neustále vysvětlovat a nenechat si líbit věci, které jsou nám nepříjemné i za cenu toho, že si může někdo myslet, že jsme přehnané hysterky. Domnívám se, že čím více žen v hudbě bude, tím bude hudební prostředí přívětivější a bezpečnější pro všechny. Už jen má přítomnost totiž často mění chování mých kolegů.

Proto holky: Nebojte se hrát! Nebojte se jít s kůží na trh! Věřte si! Buďte vzory pro další z nás a dodejte nám odvahu! A vy nám pánové více důvěřujte, dávejte nám šanci a nezpochybňujte nás, protože pokud bychom chtěly, umíme si říct o pomoc… Prostě si buďme nápomocni na té cestě k rovnějšímu a férovějšímu prostředí v hudebním průmyslu. Nejen v těchto časech, ale také v době, až se všichni budeme moct vrátit k normálnímu hudebnickému životu.

Tagy komunita gender teepee Keychange
Kytaristka a zpěvačka. Společně s Miroslavem Patočkou tvořím kapelu teepee.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY