GoGo Penguin na nové desce hledají vlastní stín – a nacházejí světlo

GoGo Penguin vznikli v roce 2012 v Manchesteru jako jazzové trio, jehož identita se od počátku vymykala škatulkám. Pianista Chris Illingworth, baskytarista Nick Blacka a bubeník Rob Turner (v roce 2021 nahrazený Jonem Scottem) si už na prvních deskách vytvořili osobitý jazyk, kdy ve své hudbě skloubili kaskádovité klavírní linky, rytmickou polyfonii, vlivy minimalismu i klubové elektroniky. Kapela postupně přecházela od zavedeného vydavatelství Gondwana Records k legendárnímu labelu Blue Note, až nakonec zakotvila pod neoklasickou stříškou majora Sony Music. Aby ne, když už druhé řadové album V2.0 se v roce 2014 objevilo na prestižním shortlistu Mercury Prize.

Angličané se dlouho se drželi formule, která jim zajistila úspěch – „elektronická estetika na akustických nástrojích“. Ale jak to bývá, i ta nejpevnější šablona se může časem stát okovy. První zřetelné známky snahy o uvolnění přišly před pěti roky na eponymním albu GoGo Penguin. O tři roky později přišla zlomová deska Everything Is Going to Be OK, poznamenaná nejen pandemickými omezeními, ale i hlubokými osobními ztrátami v životech členů kapely. Nahrávání tehdy fungovalo jako terapie a výsledek působil místy až meditativně. O to větší náladovou otočku nabízí trojice na letošním pokračovateli Necessary Fictions, které se do hrátek s elektronikou pustilo asi nejodvážněji.

Název novinky Necessary Fictions vychází z knihy The Middle Passage Jamese Hollise, která rozebírá jungiánskou teorii stínového já a potřebu příběhů, jež skrývají i odhalují pravdu o nás samých. Stín jako metafora a symbol figuruje napříč kolaboracemi – nejen ve skladbě Umbra, ale v celkové dramaturgii alba, která nachází v temnotě energii, nikoli strach.

Výraznou stopu na nové desce zanechal fyzický prostor, ve kterém album vzniklo – domácí studiu v Manchesteru, které si Chris a Nick vyzdobili kolážemi a vizuály jako podněty pro kreativní proces. Proměna prostoru měla na muzikanty výrazný vliv. Studio se stalo „místem radosti, ne úniku“. Illingworth v promo materiálech dodává toto: „Pamatuju si, jak jsem se ve studiu pořád usmíval... A usmívám se i teď, když si na období vzniku desky vzpomenu.“

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Necessary Fictions je deskou, která rozšiřuje paletu rukopisu GoGo Penguin do nových teritorií. Kapela tu poprvé výrazně pracuje s modulárními syntezátory – ne jako s efektním přídavkem, ale jako s rovnocennou součástí výrazu. V úvodní Umbra zní syntezátor spíš jako harfa či cembalo než jako elektronická krabička. Jinde přechází akustická textura klavíru a bicích do beatové euforie, aniž by člověk postřehl moment zlomu (Naga Ghost). Elektronické prvky jsou tu využité promyšleně a citlivě – jako barevná proměna, ne úkrok stranou.

Zajímavá je i práce s hosty. Smyčcové party Manchester Collective (ve skladbách State Of Flux a Luminous Giants) dodávají písním jemnou orchestrální plasticitu, zatímco vokální vstup Daudiho Matsika ve Forgive the Damages přináší novou dimenzi – hlas jako další nástroj, který zapadá do zvukové mozaiky bez toho, aby narušil její celistvost.

Zatímco předchozí deska Everything Is Going to Be OK vznikala jako terapie a bezpečný prostor uprostřed osobních ztrát a nejistoty, novinka Necessary Fictions je deskou radosti. Ne povrchní nebo bezstarostné, ale radosti z toho, že můžete být tím, kým opravdu jste. Kapela se na ní nebojí ukázat emoce, zpomalit, odhodit stylové očekávání a vydechnout. A paradoxně právě tím dosahuje jednoho ze svých vrcholů.

Syntéza jazzu, elektroniky a komorní klasiky je tu vyvážená jako nikdy dřív. Hudba působí přirozeně, plynule, s vnitřním tahem. Výsledkem je deska, která si nehraje na experiment – ale kterou bychom od GoGo Penguin před pár lety možná ani nečekali. Po všech vnitřních proměnách, kterými trio v posledních letech prošlo, tu zní svobodně, jistě a – ano – i šťastně.

GoGo Penguin – Necessary Fictions

XXIM/Sony; 2025; 00:48:39

75 %