Přejít k hlavnímu obsahu
My s naší image normálně žijeme, říkají Deaf Heart | Foto: Čestmír Jíra
My s naší image normálně žijeme, říkají Deaf Heart | Foto: Čestmír Jíra
Petr Adamík - Po, 05.04.2021 - 08:00

Deaf Heart: Muzika postavená jen na kytarách už není moderní

Na hudební scéně jsou teprve od roku 2019, přesto za tu krátkou dobu ušli velký kus cesty. Formace tvořená někdejšími členy Airfare, A Banquet nebo také Lenny, stihla na konci roku, po několika úspěšných singlech, vydat svůj albový debut Soft Heart Attack, se kterým je neminula nominace na objev roku v letošních cenách Anděl. Hlavními osobnostmi Deaf Heart jsou frontman Thomas Lichtag a kytarista Michael Vácha. Působí jako skvěle se doplňující dvojka a s trochou nadsázky lze říct, že v sobě mají něco z toho, co měly klasické skladatelské dua jako Jagger/Richards, Tyler/Perry nebo Strummer/Jones. Ví přesně, co chtějí a jdou si sebevědomě za svým.

Deaf Heart děláte s tím, že chcete, aby vaše muzika byla autentická. Co se týče přístupu, snažíte se věci dělat po staru a vy dva spolu dokonce nyní i bydlíte, což je určitě velké plus při skládání. Myslíte, že to může být jedna z věcí, které dnešním kapelám chybí? Nežijí spolu pod jednou střechou, nápady si posílají po internetu a nejsou prostě v tom každodenním kontaktu.

Michael: Jakým kapelám? Žádné kapely už nejsou. (smích)

Thomas: Já žádnou kapelu, jejíž členové by spolu bydleli, momentálně neznám.

M: Ne, je to jak říkáš, a vlastně kvůli pandemii ještě horší. Lidi si tak nějak navykli si vzájemně hudbu posílat a dělat na ni každý sám, takhle se ale špatně zachytí duše, která stojí za skladbou. Do posílání si jednotlivých stop se ten příběh prostě vkládá špatně.

T: My jsme zastánci spontánního songwritingu.

Jak to u vás tedy je? Vy dva spolu něco vymyslíte a zbylým klukům to ukážete na zkušebně? Nebo vytvoříte demo, které jim pak rozešlete?

T: My dva vytvoříme podobu, která se dá poslouchat, následně předáme klukům, aby si skladbu poslechli a naučili. Potom se sejdeme ve zkušebně, kde si skladbu zahrajeme společně a zjistíme, co je potřeba vyladit, aby i živá podoba seděla. Výsledek tedy několikrát různě překopeme a změníme třeba i aranžmá.

Hlavní slovo v kapele tedy máte vy dva. Nebo mohou i ostatní s nějakým nápadem danou píseň obohatit a podílet se na její finální podobě?

T: Když přijdou s něčím dobrým, tak do tvorby zasahovat můžou. (smích)

M: My prostě máme vždy nějakou vizi a kluci zase mají jiné role. S nimi řešíme spíše dílčí aranžmá nebo zvukové věci, než psaní skladeb jako takové. Samozřejmě, když je něco vhodnýho napadne, tak to klidně změníme.

T: Často tvoříme velmi narychlo, jen abychom zachytili atmosféru, finální změny, basové figury, ale i u bicích a kytar, probíhají většinou až ve zkušebně a studiu.

Pár měsíců teď máte venku debutovou desku. Není to trochu škoda, že ji momentálně nemůžete podpořit živými vystoupeními? Nebojíte se, že by mohla zbytečně zapadnout a lidi si jí nevšimnou, tak jak by mohli, kdybyste ji do nich tlačili na koncertech?

T: Je to přesně, jak říkáš. Velká škoda, že desku momentálně nemůžeme představit live na koncertech. Obavy, že by deska mohla zapadnout, jsme rozhodně měli. Ale pořád ji nějakým způsobem propagujeme, jak na internetu, tak i v rádiu, kde hrajou naše singly. Myslím, že se nám podařilo udržet ji v podvědomí. Samozřejmě nás štve, že nemůžeme koncertovat, to bychom udělali ještě větší bugr. Za rotace v rádiích jsme ale vděční, jinak by si na album už asi opravdu nikdo nevzpomněl. Ve finále si ale myslím, že dosah dopadl líp, než jsme si představovali.

Máte za sebou pár streamů, včetně křtu vaší desky, užili jste si to nebo vám chyběla ta zpětná vazba?

M: Zpětná vazba je samozřejmě nenahraditelná, ale tím, že křest vycházel na den před Silvestrem, tak jsme si ho docela i užili. Díky omezeným podmínkám a možnostem, které dnes jsou, to bylo vlastně dobrý. Streamy jsou vcelku zvláštní disciplína, kombinují živé hraní a částečně něco jako nahrávání ve studiu. Normálně bys energii poháněnou decibelama a dynamikou napálil do lidí, ale při streamu, tím, že jsi snímaný, vše jde slyšet a vše na netu zůstane, takže jsi hozený do toho, že musíš pracovat mezi těmito dvěma polohami. Stream na jednu stranu nesmí být nuda na pohled a zároveň musíš neustále kontrolovat, abys nehrál zbytečný chyby.

T: To je asi to nejtěžší, co musí kapela dělat. Já byl zvyklý hrát kluby a festivaly, kde to můžeš prostě naprat, a drobné chyby se ztratí. Samozřejmě se snažíš, abys hrál bez chyb, ale zároveň chceš dělat energickou show. Streamy jsou pro kapelu obrovská zkušenost. Osobně jsem si ale první stream, který jsme měli už loni na jaře v Rock Café, vůbec neužil. Nebyl jsem na takové hraní vůbec zvyklý, chybělo mi publikum. Člověk se ale musí pandemii přizpůsobovat. Zvykl jsem si a silvestrovskej stream už mě docela bavil. Byl přirozenější a už jsem věděl, co dělám.

Sestavu dříve doplňoval ještě druhý kytarista Sebastian Sorrosa. Ten už ale členem, jak jsem si mohl v klipu nebo na promo fotkách všimnout, není. Co se stalo?

T: Rozešli jsme se, protože jsme každý viděli naší tvorbu trošku jinak. Chtěli jsme jít prostě jinačím směrem. Představoval si věci přeci jen trošku jinak než my, a tak se nám zdálo, že naše spolupráce skřípe.

Uvažujete do budoucna o dalším kytaristovi nebo si takto vystačíte?

T: Chtěli bychom spíš asi nějakýho klávesistu.

M: Bereme to tak, že tahle čtveřice je jádro kapely, ale na živé hraní by se nám minimálně hráč na synťáky hodil. Určitě zajímavější, než druhá kytara.

T: Časem se nám opravdu začalo zdát, že máme příliš moc kytary. Samozřejmě milujeme kytarovou hudbu, šli jsme do téhle kapely s tím, že chceme být kytarová kapela. Snažíme se ale naší tvorbu trochu zmodernizovat, aby nebyla postavená jen na kytarách. Přijde nám, že to v dnešní době už prostě není moderní.

Ty jsi Michaeli hrával se Sebastianem v kapele Rituály. Ta nadobro skončila nebo je dočasně uložena ke spánku?

M: Rituály jsem dělal s Richardem z A Banquet, naší předchozí kapely. Dohodli jsme se a Rituály jsme hibernovali, ale nemyslím si, že se ještě někdy obnoví. Právě v té době, kdy se Rituály rozpadly, jsme si tady s Thomasem začali vyměňovat demáče a začali přemýšlet, že uděláme něco společnýho. Šlo o spouštěcí moment. Rituály vyšuměly, ale já jsem nechtěl skončit.

S Deaf Heart jste si údajně financovali vše sami, klipy, nahrávání, je to tak? Neuvažovali jste třeba o Hithitu, tak jak to udělaly právě Rituály s albem Vsaď na černou?

M: Crowdfunding je zajímavý nástroj, ale v rámci kapel ho nemám tak úplně rád, byť jsme ho s Rituály využili. Tehdy jsme kampaň ale pojali tak, že jsme si z ní dělali spíše srandu, abychom zaujali. Taková anti-kampaň. Crowdfunding má hlavně smysl pro zajetější kapely, které už mají své publikum. Přijde mi blbý otravovat s kampaní pár lidí, když teprve začínáš.

T: S prvním klipem nám pomohla produkční firma Twin Star. Od té doby si vše financujeme sami. Nejde však tolik o to financování jako, že jsme za celým tím procesem stáli sami a vytvořili si na koleni, cizí ruka v podstatě nezasáhla. Na to jsme hrdí. S debutovou deskou jsme chtěli všem ukázat, že nejsme jen projekt, ale regulérní kapela. Dost lidí o nás totiž pochybovalo.  

Album jste si produkovali taky sami?

T: Přesněji tak z osmdesáti procent. Na albu máme tři nebo čtyři singly, které byly hotové už před tím, než jsme začali dodělávat zbytek desky a na nich jako producent figuroval Lukáš Chromek.

Mi: S Lukášem jsme vždy fungovali tak nějak dohromady. Za kapelu výsledek potom finalizoval Adam, náš bubeník. Celou desku tedy zvukově zaštítil on.

Z tvorby Airfare šlo cítit velké ovlivnění The Strokes. Kde jste sbírali inspiraci pro tvorbu s Deaf Heart? Thomas zmínil v jednom rozhovoru, že se nechal inspirovat zapadlýma britskýma skupinama? Kterýma konkrétně? Myslím, že na nějakých koncertech jste hrávali cover od mých oblíbených Buzzcocks, takže byli třeba i oni jednou z inspirací?

T: Strokes byli jedna z největších indie kapel, které tenkrát vlítli na scénu, ale pravda je, že v té době bylo hodně takových, stejně dobrých, kapel, které mě ovlivňovaly. Určitě jsem pořád jen neposlouchal Strokes a nesnažil se je napodobovat. Poslouchal jsem stovky kapel, které byly stejně dobré jako třeba Libertines, o kterých se ale nikdo nebaví, protože na ně už všichni zapomněli. S naší současnou kapelou se neřídíme nějakým žánrem. Posloucháme všechno, starý rock, pop, prostě mraky dobré muziky. Myslím, že všichni interpreti nás inspirovali v tom, abychom hudbu vůbec začali dělat, ale ne ve výsledném zvuku. Buzzcocks jsou samozřejmě legenda. To jsou věci, které v sobě máme zabudované už od mlada. Miluju Clash, samozřejmě Sex Pistols, tohle všechno máme ve sbírce.

Deaf Heart | Foto: Kamil Klekar

Soft Heart Attack vyšlo na labelu Wisemusic, projevili zájem oni nebo jste je oslovili sami? Byly ve hře i jiné labely, případně velcí hráči jako Universal nebo Warner?

T: To je label našeho basáka a současně agentura, která nás zastupuje.

M: Ale museli jsme ho přemlouvat! (smích) Hele, nám prostě zapadalo do té DIY koncepce i to, že kromě tvorby to zaštítíme i nezávislým labelem. Máme rádi nad vším kontrolu.

S deskou jste byli nominováni na objev roku v cenách Anděl. Potěšilo vás to? Jsou pro Vás podobná ocenění nějak důležitá?

M: Nás to překvapilo. Ale samozřejmě jsme rádi, že v nominacích jsme. Už jsme určitě xkrát říkali, že jakékoliv hudební ceny nejsou hlavním motivem, proč člověk dělá hudbu. Většina z nás dělá muziku, protože ji prostě miluje a chce něco sdělit. Tohle je ale příjemné zpětné ocenění, signál, že netvoříš úplně blbě. Člověk se často setkává s negativními komenty, ocenění jsou pak známka, která ti říká: „Buď v klidu, je to dobrý.“

T: V dnešní době je kolikrát těžký přijít na nějaký konstruktivní feedback. Získat jakoukoliv cenu je prostě dobrý. Jsem perfekcionista a nerad poslouchám, co vytvořím. Často si totiž nevěřím a mám pocit, že jsem ve tmě, zvláště v dnešní době, kdy nejsou koncerty a nemáš odezvu od lidí naživo. Nominace je takový důkaz, že nejsme úplní idioti a udělali jsme asi něco správně.

Myslíte si, že tyto a podobné hudební ceny vůbec odráží kvalitu tuzemské hudební scény?

T: Myslím, že určitě. Třeba ti kluci z Brna, ti jsou docela šikovní.

M: Donnie Darko? Ti jsou ale z Plzně. Ono na celém světě všechny ceny jako Grammy apod. mají čím dál tím menší sledovanost. Myslím, že mladí lidi už tohle nepotřebujou. Fungujou online přes streamy, Spotify a podobně. Ocenění už nejsou tak klíčové, jako tomu bylo dříve. Dneska jedou spíše přehrání na Spotify, nebo zhlédnutí na YouTube.

T: Mě se ale letos nominace na Anděly zdají docela dobrý, hlavně proto, že jsme tam my. (smích) Ne, nominace mě dost překvapily, složení je zajímavé.

Jak to máte s koncertováním v zahraničí? Nemáte v plánu zkusit to třeba v Německu a vůbec po Evropě?

T: Rádi bychom, ale první krok je zahrát si vůbec někdy aspoň tady. Mým snem bylo dostat se aspoň párkrát do Anglie, ale kvůli situaci s Brexitem nevím, jestli to někdy bude možný.

M: Samozřejmě bychom chtěli, a to že zpíváme anglicky je první předpoklad, aby to kapela mohla v zahraničí vůbec zkusit. Bohužel v současné době to není na pořadu dne.

Přijde mi, že máte jako kapela vcelku povedenou image a vedle hudby dbáte i na vizuální stránku. Je tedy podle vás image důležitou součástí rock´n´rollu?

T: Myslím, že image je pro nás i důležitější než hudba. (smích)

M: Museli jsme začít dělat muziku, abychom si nějak obhájili naše hadry. (smích)

T: Pro mě je móda strašně důležitá. Když vidím nějakou kapelu, tak už jen podle vzhledu se rozhodnu, jestli si je vůbec poslechnu nebo ne.

M: Vizuální stránku považuji za neoddělitelnou součást. Když kapela vypadá blbě, tak si k ní prostě nenajdu vztah.

T: Jo, vždy jsem měl rád Pixies, dokud jsem neviděl, jak vypadá jejich frontman naživo.

A je to taky jedna z věcí, která tuzemským kapelám chybí? Nebo je nějaká česká kapela, na kterou se kouknete a řeknete si, že vypadají dobře?

M: Moc nevnímám, že by byly nějaké kapely, samozřejmě kromě těch zajetých, ale žádné nové neznám. Když vezmu všeobecně projekty, tak z mladších generací má spousty interpretů image vychytanou. Dříve to byl někdy fakt bizár. Nechápal jsem, v čem všem jsou lidi schopni odehrát koncerty. Bylo tady zvykem, a ještě to trochu přetrvává, že když se ohákneš trochu líp, tak seš hned pozér, ale když vylezeš v montérkách, tak pozér nejsi. To seš prostě debil. Druhá věc je, že my s naší image normálně žijeme. Není to tak, že by nám někdo vybral nějaké hadry na klip, a ty ses v tom necítil. Kapely, co vidíš v zahraničí, tak ty takhle žijou. Když prostě půjdou ráno nakoupit do Lidlu, tak budou takhle vypadat. My jsme stejní. Pro nás je móda a image autentická. Když máš nějaký styl, tak ho prostě žiješ, a ne, že si hadry oblíkneš jen kvůli focení, a navíc tě oblíkne někdo jinej.

Foto: Kamil Klekar Foto: Kamil Klekar Foto: Kamil Klekar Foto: Kamil Klekar Foto: Kamil Klekar Foto: Čestmír Jíra
Tagy Deaf Heart rozhovor rozhovory
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY