Přejít k hlavnímu obsahu
Důležité je, že jdete s kůží na trh, říká Dan Bárta | Foto: Losers Cirque Company
Důležité je, že jdete s kůží na trh, říká Dan Bárta | Foto: Losers Cirque Company
Petr Horák - St, 17.02.2021 - 08:00

Dan Bárta: Žiju ze dne na den a čekám, až na mě přijde řada

Možná se najde i nějaká dobrá věc, ze které bude možné tuhle dobu obvinit, říká Dan Bárta, sám tomu ale moc nevěří. Jeden z našich nejlepších zpěváků v rozhovoru vzpomíná na své největší hity a hovoří o spolupracích na hudebních projektech včetně plánovaného hostování u amerického bigbandu Johna Claytona. Dozvíte se, kdo ho na české hudební scéně zaujal i proč je důležité, abyste jako muzikanti nesli obsah, přinášeli něco nového, uvěřitelného a osobního.

Dane, co v současné době děláte? Věnujete se hudbě, nebo něčemu úplně jinému?

Shrnu to „úplně jiné“ jako rozšířenou, relativně volnou tvorbu. Protože hrát nelze, písničky teď spíš skládám a občas nahrávám, dopsal jsem a načetl takové své texty na pomezí povídky a cestopisné reportáže pro Nevinnosti světa, první povídkový podcast ČRo Vltava, to teď finalizujeme. A pracuju pomalu, ale jistě na ekologickém průvodci vážek Evropy. A jako bonus kreslím distribuční mapy vybraných druhů otakárků pro jednu novou japonskou knížku – atlas všech otakárků, co jich jen na světě je. Máme s kámošem Robertem Lízlerem takové na hmyz specializované vydavatelství Taita Publishers a občas s jiným takovým, japonským Roppon-Ashi, spolupracujeme...

Pracoval jste na mnoha hudebních projektech s nejrůznějšími interprety. Máte ještě nějaký skrytý sen o spolupráci, ať už s domácím nebo zahraničním hudebníkem?

Ani ne, spíš to beru tak, jak to přichází. Ale já se brzy zasním, žádný strach.

Nedávno zesnulý muzikant David Stypka po zisku Anděla 2018 řekl do médií, že má pochybnosti. Měl se nechat slyšet, že neví, jestli je takové ceny vůbec hoden, protože by si ji spíš zasloužili muzikanti jako je Dan Bárta. Co na to ve stínu této nedávné tragédie říkáte?

Co se na to dá říct? Důležité je, že nesete obsah, že přinesete něco nového, něco uvěřitelného, něco osobního. Že jdete s kůží na trh. To z vás dělá personu, kterou pochválí cech, ne to, že „umíte zpívat pěkně“ nebo máte početné publikum, to zdaleka nestačí. My se jednou „potkali“ na nějakém fesťáku, oni právě hráli na druhém pódiu, já čekal na kluky u toho „našeho“. Nevěděl jsem, že je to on. Poslouchal jsem. Hulil jsem, stál, čučel do země a poslouchal. Texty, výraz, přednes. Pátral jsem v tom, fízloval jsem to v dost hlubokém zaujetí a taky na sebe dost dlouho. Něco říkal, tvrdil, za něčím si stál a myslel to vážně, to bylo slyšet z toho jeho projevu. Takže David byl takového ocenění hoden bez pochyb. To, že o něm pochyboval on, mu slouží jenom ke cti. Zadarmiko to neměl. Ta zhoubná nemoc a pitomě předčasný skon mají s jeho talentem a  odvahou se vyjádřit pramálo společného. O to je to vlastně ještě smutnější. A tahle debilní doba tu marnost ještě umocňuje.    

Dan Bárta  | Foto: Lucie Maceczková

Je někdo ze současné české hudební scény, kdo vás zaujal?

Je tu taková širší mladá parta kolem Igora Ochepovskyho, Jena Hovorky, Kata a tak, to jsou dobří hráči. Po nějakým zpěvákovi se budu muset asi drobet poohlídnout, moc tomu, upřímně řečeno nedávám, tomu pátrání...

Hudební kritici o vás často říkají, že jste jedním z nejlepších zpěváků nejen svojí generace. Nelákala vás možnost více prorazit u mainstreamového publika, abyste ještě víc vešel do širokého povědomí? Nelitoval jste někdy toho, že jste o to neusiloval? Nebo jste zkrátka přesvědčen, že vaše cesta byla správná a moc věcí byste ve své kariéře neměnil?

To je prima, že to říkají. Možnost prorazit, hm, to není jen tak. Kdyby to bylo jen o možnosti, tak to já bych zvesela prorážel a vcházel, ale ono to, bohužel, záleží spíš na tom publiku. Já o to intenzivně usiluju už několik desítek let, ale pořád tak nějak to, co doma při nejlepším vědomí a svědomí namícháme, není většinový gusto. Když o lásce šeptá tichý mech, ne každý ucho to v tom hulákání ajlavjůbejbyplísbímajn zachytí. My, když přijdem někam do rádia s něčím, o čem si myslíme, že je to singl a že to rozhodně zapíše, lidi se do toho zamilujou a tak... a vody mainstreamu tahle naše píseň jednak rozčeří a jednak namíří do o něco barevnější krajiny, většinou nás hudební dramaturg a profesionální markeťák ubezpečí, že oni to sice doma poslouchají a že je to bezva, ale pro jejich posluchače je to moc složitý a že by to nepochopili. Takže to radši hrát nebudou, aby o ně náhodou nepřišli. Takže neměnil, jakkoliv byl bych raději mnohem slavnější a mnohem bohatší, to je jasná věc, nejsem blázen.

U mainstreamu bych ještě zůstal. On my Head, Slim Jim, možná ještě Píseň hraboše nebo Wo-Ba-Si-U jsou asi vaše nejhranější a nejznámější písničky. Jak se k nim vy sám stavíte? Jaký máte k těmto skladbám vztah?

Ještě třeba Bulhári... Veskrze kladný, i když každý ten song vznikal v jiných konstelacích a za jiných podmínek, ne každej je volnou tvorbou, ne každej je autorskej. Já se ošívám spíš při premiérách, to je hodně nahatá chvilka, ale pak už většinou ne. Navíc dcera mi teď povídala, že jsem u mladejch v kurzu, že On my Head na Spotify jede. Tak to holt u některejch kusů jakžtakž klaplo. Zaplať pánbu, no ne? Víte, ono umět udělat něco jednoduchýho a prostýho, když něco zjednodušíte a od něčeho se oprostíte, to je úplně jiná káva a jinej um, než když vykopáváte s tím, že to musí být triviální, aby to každej koupil, protože jsou lidi trubky. Populismus přece, na rozdíl od popularizace, nemá nikdo, kdo ho rozezná, rád, že...

Vyhledáváte hudební projekty aktivně sám, nebo hudebníci primárně oslovují vás?

Jak kdy, někdy to dá do kupy produkce, někdy sami muzikanti. Čím jednorázovější věc to je, tím je pravděpodobnější, že jsem se nechal oslovit a něco mě na tom oslovení zaujalo. Teď se budu vytahovat, i když vlastně vůbec nemám proč, ale zase proč ne, když je to úplně z dneška. Čerstvý a muzikantský radosti je teď navíc jak sněhu v Kongu: Jazzfest Brno, přesněji Vilém Spilka vymyslel, že v březnu 2022 pozve americký bigband kontrabasisty Johna Claytona. Když se na Wikipedii podíváte na jeho práci, zatočí se vám hlava. Mně se zatočila. A že co kdybych si s nima zazpíval pár věcí, čtyři, pět? Tak já, že hurá. A John, že fajn. A dneska jsme nad tím seděli v družném transoceánském konferenčním hovoru. Ať zaranžuje i jednu dvě věci z Illustratosphere, navrhnul jsem, že to může být zajímavý, a on, že jo, že teď slyšel pár věcí, co jsme nahráli s Triem Roberta Balzara a že je to dobrý a že si to umí krásně představit a že je zvědavej, ať něco vyberu. Když jsme s klukama z Illustratosphere v roce 2003 seděli po zkoušce u DVD přehrávače a u vína a cigára nedutali u živáku Diany Krall Live in Paris, kterej spoluaranžoval a kde hraje právě John Clayton, nikdy by mě to nenapadlo, ani ve snu. Tak takhle se to pak oslovuje, pak už vlastně navzájem. Anebo děláme s Robertovým Triem něco pro ČT. A že by to chtělo drobátko vypestřit. Tak s Robertem oslovíme maďarskýho trumpeťáka Kornéla Fekete-Kovácse a on přijede a pak spolu hrajeme... Kluky z J.A.R. jsem oslovil, jestli bych s nima nemoh hrát a oni řekli, že se uvidí... A tak dále. Já se vlastně vezu a občas u toho někoho oslovím, sem tam osloví někdo mě.

V polovině 90. let, po vašem odchodu do Prahy a setkávání se s lidmi z pražské scény, vám učaroval jazz. Očekáváte, že by ve vašem životě mohlo dojít ještě k nějaké podobné zásadní hudební změně?

Ne. Jazz sem, jazz tam. Našinec si vždycky rád poslechne, co letí, ale spíš se to týká řemesla než módy. Aby se drobet přiučil a tak. V jazzu je řemesla spousta, mraky, jazz bez řemesla vlastně vůbec nejde hrát. Jsem muzikant a mám rád to řemeslo, rád hraju, a rád vím, jak mám zahrát, když vím, co a proč chci zahrát.

Illistratosphere | Foto: Lucie Maceczková

Dane, o vás se ví, že jste vášnivý cestovatel. Jak moc vás tento koníček inspiruje při vaší hudební tvorbě?

Málo. Já to používal spíš naopak, jako relax. Navíc mám jako koníčka přírodovědu. Nese to s sebou jistý povědomí o svobodě a toleranci a jistý velkorysosti a tak, ale to jsou takový východiska zasutý, ani ne tak inspirace, spíš posilování představivosti a sebeuvědomění nebo tak něco. Když to přepísknu, tak že bych se vrátil po čtrnácti dnech z Finska a začal se nadšeně učit na flétnu ze sobího parohu, to ne.

Myslíte, že tato doba může nabídnout i něco pozitivního, co se týče celospolečenského, potažmo kulturního hlediska? Najdete v ní něco, co by mohlo pomoci vaší hudbě do budoucna, až bude svět zase „normální“?

Nevím, spíš myslím, že ne, ale to se uvidí. Žiju ze dne na den a čekám, až na mě přijde v rámci vakcinace někdy v roce 2024 výhledově řada. Potažmo možná. Možná se najde i nějaká dobrá věc, ze které bude možné tuhle dobu obvinit. Možná půjde za to za všechno Babiš už konečně od válu, neschopa nenažranej. Teď na nějakej odstup ale páru nemám. Leze mi to už krkem až k beznaději. Záleží, z jakýho výhledu a v jakým měřítku se na to s odstupem podíváte, podíváme, podívají. Až pak, až potom se uvidí.

Tagy dan bárta On My Head Ilustratosphere
Miluji grungové kapely 90. let. Považuji se za velkého fanouška kapely Pearl Jam. Dokonce jsem se za tímto účelem vypravil do USA, abych viděl jejich koncert. Za svůj nejintenzivnější hudební zážitek považuji jejich pražský koncert v roce 2012. Mojí srdeční záležitostí je třeba t...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY