Přejít k hlavnímu obsahu
S Lenkou Dusilovou na natáčení koncertů v brněnském studiu ČT | Foto: Tomáš Škoda, Česká televize
S Lenkou Dusilovou na natáčení koncertů v brněnském studiu ČT | Foto: Tomáš Škoda, Česká televize
Ricardo Delfino - Po, 21.12.2020 - 08:00

Cotatcha Orchestra: Každý konflikt vytváří trauma, které se přenáší dál

Spojení tlaku šestnáctičlenného tělesa s více než desítkou dechových nástrojů a prvků elektroniky podbarvujících progresivní aranže elektronickými plochami a triphopovými beaty v podání brněnského big bandu Cotatcha Orchestra skvěle funguje. Debut Bigbandová elektronika, který vydal americký label Parma Recordings, je jedním z nejlepších jazzových počinů letošního roku, jenž ještě dále posouvá výkon hostující Lenky Dusilové a holandského trombonisty Ilji Reijngouda. Jaké těžkosti a radosti s sebou nese vedení tak velkého tělesa? Jak důležité je při komponování skladby téma? Na tyto a další otázky jsem se zeptal kapelníka Jiřího Kotači a Martina Konvičky, který je autorem většiny skladem desky.

Jiří, big band nese tvé jméno, autory skladeb jsou však především Martin Konvička a Jiří Levíček. Není pro ně těžké, že jsou méně vidět?

JK: To je otázka spíš na ně. (smích) Nicméně od začátku existence kapely jsme udělali zhruba osm různých projektů s hudbou odhadem od dvaceti autorů. Bigbandová elektronika je jen jedním z nich, byť v posledních dvou letech ten hlavní, na které jsme nejvíc pracovali. A pro tento projekt napsal hudbu především Martin Konvička, který má na albu šest z osmi skladeb (jedna je rozdělena na dva tracky), jednu skladbu na něm má Jirka Levíček a jedna kompozice je moje.

MK: Upřímně si vážím toho, že debut orchestru sestává hlavně z mých kompozic, to je odměna sama o sobě. Zároveň je album konzervací období mé kreativity, což je neocenitelná věc při cestě k další inspiraci. Deska je stepping stone jak pro kapelu, tak pro mě jako tvůrce – je pro mě svým způsobem osvobozením od jazzu. Jirka si pozici sólisty a frontmana zasluhuje, jak pro svou schopnost dotahovat věci do konce, tak pro své hudební kvality. Jsem rád, že se nám společně podařilo najít způsob, jak vytvořit něco unikátního, mezinárodních kvalit a obohatit tak současnou českou hudbu, která si své místo v některých oblastech pořád hledá. Myslím, že s podporou domácích fanoušků a institucí je časem možné udělat z české hudby značku kvality, kterou měla naposledy někdy za Dvořáka.

Letos jste vydali debut Bigbandová elektronika, který podpořili i fanoušci na HitHitu. Šli byste do kampaně znovu? Případně co byste poradili umělcům, kteří nad crowdfundingem uvažují?

JK: Spíš ano. Umělci by se neměli bát oslovit svoje fanoušky. Crowdfundingové kampaně jsou určitě dobrý způsob, jak utužovat vazby mezi kapelou a publikem. Důležité je ale mít plán, jak to k lidem dostat. Není dobré vytvořit jen kampaň a nijak na ni neupozorňovat. Speciálně v dnešním světě nepřeberného množství informací a reklam zamořující svět fyzický i ten virtuální.

Cotatcha Orchestra ve Studiu Brno České televize, foto: Tomáš Škoda (Česká televize)

Deska vyšla u amerického vydavatelství Parma Recordings, kam vás přivedla spolupráce s mistrem zvuku Janem Košuličem. Jak vydávání v Americe probíhalo? 

JK: Přípravy trvaly rok a půl, pokud počítám i zpoždění kvůli koroně, které nám vlastně bylo k něčemu i dobré, ale zase se dost zkrátil čas na postprodukci alba. Jinak jsme vše řešili po mailech a občas telelefonu, teda kromě samotného nahrávání a míchačky, které probíhalo s Janem v Brně. Parma je zajetá firma, která má svůj fungující systém práce a jednotlivá oddělení od plánování až po PR, takže spolupráce probíhala dobře. 

V čem spatřujete výhody zahraničního labelu?

JK: Šance dostat naši hudbu za hranice českého rybníčku je určitě větší, což je asi největší pozitivum.
 
V tiskové zprávě stojí, že elektronika je jakýsi sedmnáctý hráč desky... ale není ji tam na sedmnáctého hráče málo?

JK: V první řadě elektronika vzniká s hudbou a je nedílnou součástí kompozice, stejně jako další sekce či hlasy hrané na dechové nástroje. Akustický i elektronický svět se na desce doplňují, ale nebojují spolu. Na desce jsou kompozice s různým datem vzniku a ne všechny vznikly s elektronikou.

MK: Je, ale víc se jí tam nevešlo. Možná příště.
 
Jak důležité je při komponování skladby téma? Na albu se instrumentálními skladbami věnujete tématům jako stavu moderního věku saturovaného reklamními slogany a neonovými impulzy nebo i povrchností fyzické lásky ve skladbě Gloryhole Waltz. 

JK: To záleží. Každá skladba vzniká jinak. U mě je to častěji spíš pocit a emoce pramenící z témat, které v sobě mám a která mě ovlivňují. Ty nejsilnější se snažím vyjádřit hudbou. 

MK: Každý člověk má nějaká témata, která v jeho životě hrají roli. V mém hrají nebo hráli roli tato. Není to programní hudba, takže téma existuje jako moje součást, protože nad ním přemýšlím. Nezávisle na tom vznikne zvuk. Ten mi zpětně evokuje výsek mé mysli, chcete-li – téma. Není možné rozhodnout zdali přiřazuji téma zvuku, nebo zvuk tématu.

Na desce hostuje Lenka Dusilová ve skladbě, či hudebním doprovodu, knihy Kurta Vonneguta Jatka č. 5. Kdo přišel s tak drsnou inspirací? 

JK: Pro mě je Billy lyrická skladba, která má svůj silný příběh – melodickou linku, která se různě variuje. Jednotlivé části jsou jako na sebe navazující kapitoly, v nichž pokaždé vypráví příběh jiný hráč nebo sekce svým jazykem. A klidně bych si dokázal skladbu představit jako soundtrack k nějaké pohádce (teda ne úplně té pro děti). Třeba k Mrtvé nevěstě Tima Burtona.

MK: Knihu jsem četl na studiích v Rakousku a tou dobou napsal i jednostránkovou skladbičku s melodií a harmonií. Od té doby se skladba jmenuje Billy Pilgrimage. Když jsem přemýšlel, kterou ze svých starších skladeb by stálo za to rozšířit do orchestrální podoby, zvolil jsem Billyho. Osobně jsem netušil, že bude kdy mít tak košatou podobu i s vokálem, ukázalo se ale, že ta drobnost unese i tolik dalších vrstev. Ale abych odpověděl na otázku, jméno jsem skladbě dal po hrdinovi knihy, který určitě není drsný. Okolnosti příběhu možná, ale Billy ne.
 
Jakým způsobem skladbu Lenčin hlas Billy’s Pilgrimage obohatil?

JK: Myslím, že se potvrdilo mé očekávání, že naše dva hudební světy budou spolu kompatibilní a navzájem si sednou. Billy je lyrickou skladbou, která hodně pracuje s různými barvami a s motivem, Lenka k hudbě dle mého soudu přistupuje podobně a přinesla tak svým hlasem ještě další vrstvu, která se vznáší nad kapelou a taky jinak orchestrální skladbu přibližuje publiku. Někdy s orchestrem víc splývá a někdy hraje prim.

MK: Dává skladbě lidský vztažný bod.

První singl alba (Sarda)napalm vznikl podle bookletu v době, kdy se západním světem nesly ozvěny krize blízkého východu. Můžete to nějak rozvést?

JK: Název je spojením jména posledního asyrského krále Sardanapala a bojové látky napalmu. 

MK: Nesly a nesou. Sám se pokouším o nějakou nadosobní empatii, která by mi pomohla rozhodovat se v mém vlastním měřítku tak, abych se za sebe nemusel stydět. My tady v Evropě máme pocit, že žijeme v době míru, což není pravda – žijeme v době lokálních konfliktů. Každý konflikt vytváří trauma, které se přenáší dál. Není divu, že máme v Evropě problém s přijímáním uprchlíků, protože trauma, které sebou přinášejí pálí i naše svědomí. Sardanapalm je jenom skladba, ale já jsem si ji v sobě spojil se společenskou problematikou, která by neměla zapadat, protože odkládání a odmítání problému je horší než jeho nedokonalé řešení – tím se totiž alespoň dá něco naučit. My jsme se zatím nenaučili nic, jsme zaprděná a zneuznaná země, která má pocit, že nám neustále někdo něco dluží. Mně to vadí a tím názvem to říkám.

Diskutovanému albu Bigbandová elektronika dodal grafický vzhled Edward A. Fleming z Parma Recordings
 
K hostování jste také přizvali nizozemského trombonistu Ilju Reijngouda, jak Ilja ke Cotatcha přišel?

JK: S Iljou jsem se seznámil asi čtyři roky nazpět, když jsem studoval v Rotterdamu. On tam učil a vedl také školní big band, v němž jsme občas hráli jeho hudbu. Ta se mi moc líbila a říkal jsem si, že bych ji rád ještě někdy hrál. Tak jsem jej pozval po dvou letech do České republiky, kde jsme s CO a Iljou udělali malou tour. Bylo to skvělé a nadšení bylo vzájemné. Ilja mě taky dost motivoval k další práci. Big band je dřina a když vám takový hráč jako je on řekne, že je to nejlepší kapela, která hrála jeho hudbu (a to v konkurenci big bandů jako je Concertgebouw Jazz Orchestra) dost to potěší a motivuje k další práci. A jsme stále v kontaktu, řešíme další možnosti spolupráce. Jednou z nich bylo i jeho skvělé sólo v A Very Old Lady Driving A Ferrari.

Existují skladby, které byste si v aranži big bandu rádi zahráli, ale ještě na to nebyl čas?

JK: Určitě. Je toho víc od různých skladatelů. Pokud mám někoho jmenovat, tak bych si rád zahrál Porgy and Bess nebo Sketches of Spain, které dělal Davis s Gilem Evansem. Také mám v hlavě některá současná jména, s nimiž bych si dokázal představit spolupráci. Uvidíme, jak se budou věci mít. (smích)

MK: Přeju orchestru další novou originální hudbu psanou přímo pro tuhle kapelu od autorů, co se nebojí experimentovat.

Jiří, kolik hudebních nástrojů vlastníte? A jaké to jsou? Máte v arzenálu i nějaké unikáty?

JK: Nejsem moc nástrojový maniak. Takže jen dvě trumpety a jednu křídlovku. Vlastně ještě vlastním piáno, na které se teď snažím po letech víc cvičit. Mám poměrně běžné nástroje, trochu zajímavější jsou spíš nátrubky, mám pár ne úplně běžných kusů, ale všehovšudy používám asi tři… 

Je třeba o žestě obecně nějak zvlášť pečovat nebo jsou spíše bezúdržbové?

JK: V porovnání s jinými dechovými nástroji ani moc ne. Občas se akorát musí koupat, to je docela zábavný proces. (smích)

Kolik hodin denně cvičíte? Pobízíte jako kapelník Cotatcha Orchestra i ostatní hráče k tvrdému tréninku nebo očekáváte osobní zodpovědnost a „jen“ očekáváte výsledky?

JK: Jako člověk pracující v kreativním odvětví mám skoro každý den jiný program, takže i od toho se odvíjí čas, který strávím cvičením. Hraju ale denně a snažím se cvičit co nejvíc, neustále je co zlepšovat. Trumpeta je mrcha a vrátí vám to, když jí nevěnujete dostatek pozornosti. V mých kapelách hrají profesionální hráči, které se samozřejmě snažím motivovat k progresu a cvičení. Ale hlavní jsou pro mne výsledky a všichni jsou dospělí a zodpovědní. Každý muzikant na scéně ví, že pokud chce hrát, musí odvádět dobrou práci a pracovat na sobě. Pokud někomu stačí hodina přípravy nebo potřebuje dva dny, to už je jeho věc. Všechny nakonec zajímá jenom výsledek. 

 
Jakou hudbu posloucháte, když zrovna sami nehrajete?

JK: To se proměňuje, jsou to různé žánry od improvizované hudby, trochu přes world music až po hip hop. Čím dál hůř se to ale škatulkuje, protože co je dnes žánr? Myslím, že v případě autorské hudby se žánrová čistota s každým rokem víc a víc ztrácí. Což, myslím, není špatně. Raději tedy mluvím spíš o hudbě konkrétních umělců. 

MK: Teď zrovna například Sevdalizu, Visible Cloaks, Oneohtrix Point Never, JPEGMAFIA a hromadu dalších. Mimo to se taky sem tam vracím ke své oblíbené hudbě z minulosti a nebo sleduju současnou scénu v různých městech.

Tagy Cotatcha Orchestra
Aktivně se zabývám bookingem (AMPromotions), kde zastupuji např. Beatu Hlavenkovou, teepee a další. Dále se také pohybuji v kulturním PR a správě sociálních sítí umělcům a kulturním organizacím, ve festivalové dramaturgii, produkci a fundraisingu. Kromě organizace komunitního Top...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY