Přejít k hlavnímu obsahu
Snažím se, abych zněl jako basák Alice Coopera a ne jen jako studiový hráč | Foto: Victor Chalfant
Snažím se, abych zněl jako basák Alice Coopera a ne jen jako studiový hráč | Foto: Victor Chalfant
Petr Adamík - Ne, 14.02.2021 - 21:10

Chuck Garric: Alice Cooper mě ovlivnil i v reálném životě

Posledních osmnáct let strávil ve službách Alice Coopera, vedle mistra hororu hrál basu také pro Ronnieho Jamese Dia nebo L.A. Guns. Zároveň je tenhle velký sympaťák také vůdčí osobností kapely Beasto Blanco, kde po jeho boku stojí dcera Alice Coopera Calico. S Chuckem Garricem jsem si povídal nejen o jeho kapelách, ale také o tom, co je důležité pro baskytaru v rocku, v čem je výhoda zesilovačů Kemper, jak probíhal konkurz u Alice Coopera, nebo čím je Nashville jako město tak výjimečné.

Už léta účinkuješ jako baskytarista v kapele Alice Coopera, mimo to ale ještě sám vedeš svou kapelu Beasto Blanco, ve které nehraješ na baskytaru, ale na kytaru a taky zpíváš. Jak velký rozdíl v tom pro tebe je? Cítíš jako frontman větší zodpovědnost?

Ano, určitě, celkově je to úplně jiný druh zodpovědnosti, ve všech směrech, hudebně, umělecky, koncertně. Mám to štěstí, že jsem baskytaristou u Alice Coopera, skládám také písně a mám na starosti doprovodné zpěvy. Miluju tuhle práci, je to něco, při čem se cítím velice pohodlně. Když jsem rozjížděl Beasto Blanco, tak jsem začal uvažovat o tom, že pokud budu zpívat, bude potřeba se více soustředit na zpěv, texty, na celkové provedení. Uvědomil jsem si, jak moc je to důležité. Mě se vždycky líbili zpěváci, kteří dělali show, miloval jsem Queen, Stones, však víš, lidi jako Bon Scott, Rob Halford nebo právě Alice Cooper. Chtěl jsem to mít taky tak. Původně jsem nevěděl, jestli budu hrát na basu nebo kytaru. Kytara je pro mne ale větší výzvou, je to novější nástroj a nejsem s ním natolik obeznámený. Do dnešního dne zkouším denně na kytaru a snažím se být lepším hráčem. Pořád je to pro mne náročnější, než baskytara. Pravděpodobně by bylo snadnější, kdybych hrál basu a zpíval, jsem však spokojen s Janem (LeGrowem) a jeho hraním, je skvělé ho mít v kapele. Jsem rád, že jsem šel touto jinou cestou, díky tomu jsem se naučil hrát dobře na jiný nástroj a stal se lepším kytaristou, skládám nyní jinak a celkově mi to pomohlo jako muzikantovi. 

V Beasto Blanco mimo jiné účinkuje také Calico Cooper, dcera Alice Coopera. Jak se na váš společný projekt dívá její otec? Líbí se mu to, co děláte, máte od něj podporu?

Alice miluje Beasto Blanco, samozřejmě je to jeho dcera, což zvyšuje jeho zájem, a taky je to kapela jeho basáka, ale váží si nás i proto, že zná celý ten průběh. Ví, že to, co děláme, není jen o vzhledu, zvuku nebo o pódiové show, ale že to je o všem tomhle dohromady. My chceme, aby to bylo zábavné, jak zvukově, tak i vizuálně, tvrdě pracujeme na tom, abychom psali dobré skladby, textově zaujali naše fanoušky, ale stejně tak důležitá je pro nás i dobrá pódiová show. 

Ano, že je vizuální stránka pro vás stejně důležitá je zřejmé z vašich koncertů, ale také videoklipů. Měl jsi od začátku jasno, jak by Beasto Blanco měli znít a vypadat?

Měl jsem vizi, jak by to asi mohlo vypadat. Věděl jsem, že chci mít v kapele nějakou holku. Chtěl jsem, aby se do toho Calico zapojila, protože jsem věděl, že je schopná po vokální stránce, ale i v živém vystupování. Na prvním turné jsem měl dvě holky, ale krátce na to, co se připojila Calico, jsem si začal uvědomovat, jak je moc důležitá, coby druhá osoba v popředí vedle mne. Změnilo to dynamiku na koncertech, změnilo to kapelu i zvukově. Je zábavné sledovat a poslouchat, jak jednu skladbu, nebo třeba jen sloku, zpívám já a další zpívá ona. Má vize byla velmi blízko tomu, jak to nyní vypadá. Věděl jsem, jakou chci, aby to mělo energii, ale byla to Calico, která začala rozvíjet naše pódiové postavy. Její sebejistota vedla k tomu, že jsme začali psát více skladeb, které by mohla zpívat. I ona sama začala své řemeslo zdokonalovat. Když jsme vylezli ven poprvé, tak jsme na konci koncertu odpadávali únavou, postupně jsme se pak naučili, jak udržet tempo a přitom do toho pořád dávat stejnou energii.

S Beasto Blanco jste zatím poslední album vydali na podzim 2019, jaké jsou vaše další plány? Snažil ses čas během pandemie využít ke psaní nových skladeb?

Ano, psal jsem opravdu hodně. Momentálně jsme ve studiu, kde dokončujeme nový materiál. Do psaní se zapojili všichni. Beasto Blanco už mají své postavení, takže se musíme hlídat, aby to, co píšeme zapadalo do „našeho světa“. Nikdo teď neví, co se stane, a kdy se bude zase koncertovat, ale to už není něco, na co bych se teď soustředil. Uvědomil jsem si, že nad tímhle mám nulovou kontrolu a nemohu to nijak ovlivnit, a tak pokračuju ve psaní písní a nahrávání. Počkáme, až se věci dají do normálu a budeme zase moc jet na turné. 

Na baskytaru jsi začal hrát ve svých třinácti letech. Byl to tvůj úplně první nástroj nebo už jsi předtím zkoušel kytaru, případně něco jiného?

No, já vlastně hrál původně na trumpetu, to bylo na základní škole. A pak mí sousedé, bráchové Mike a John, měli kapelu. Mike byl skvělý kytarista a v šestnácti letech uměl hrát dokonale Led Zepellin, Eddieho Van Halena, Randy Rhoadse, jeho brácha byl bubeník. Potřebovali basáka, který by k nim seděl. Já chtěl původně být bubeníkem, vždy jsem si automaticky sedal za bicí. Potom jsem si ale koupil levnou baskytaru a učil se na ni. Vyrůstal jsem v malém městečku, kde žilo tak deset tisíc lidí a my hrávali malé koncerty na dvorku za barákem. Když jsem se na střední rozhodoval, co budu dále dělat, tak jsem začal basu studovat a šel na hudební školu. 

S Alicem Cooperem hraješ od roku 2002. Jak ses ke kapele přidal? Vybral si tě Alice poté, co jsi absolvoval turné s Dio? 

Šel jsem na konkurz do Alicovy kapely. Poprvé jsme se myslím setkali v roce 2000, kdy jsem hrál s Ronniem Jamesem Diem na jednom z ročníků Sweden Rock Festivalu, nebyl to tenkrát tak velký festival, i když měli dvě pódia. Alice měl být headliner a my měli hrát před ním. Alice ale potřeboval stihnout letadlo do Ruska, tak jsme se prohodili a hrál on před námi. Měl jsem tedy možnost shlédnout celé jeho vystoupení a pamatuju si, že jsem si říkal, že v téhle kapele bych chtěl hrát. Nechápej to špatně, byl jsem rád, že hraju s Diem. Bylo to fantastické a do dnešního dne je to pro mě jedna z největších zkušeností. Miloval jsem ho a změnil mi život. Tam jsme se tenkrát potkali s Ericem Singerem, Ryanem Roxiem, nejsem si jist, jestli jsem se už tenkrát bavil s Calico, možná jsme se jen pozdravili. Každopádně asi rok poté jsem s Ericem Signerem nahrál tribute desku Guns N' Roses a pak jsem měl telefonát, kdy jsem se dozvěděl, že Alice Cooper pořádá konkurz, a tak jsem tam šel. 

Jak ten konkurz probíhal?

Ten kšeft nakonec získal Chuck Wright. Myslím, že s ním odjeli jedno turné a potom mi zavolali, jestli bych to vzal místo něj, takže podruhé už jsem konkurzem procházet nemusel. Nicméně Alice jsem tam nepotkal, prakticky jsme se sešli až na pódiu. Vyšel nahoru, potřásli jsme si rukou a šli jsme na to. Hráli jsme asi tři skladby pro živé televizní vysílání. Pak mi po vystoupení sdělil, že jestli tu práci chci, tak je moje. 

Četl jsem, že mezi tvé vzory patřil například Cliff Williams, Gene Simmons nebo Dee Dee Ramone. Máš tedy zřejmě raději jednodušší, účelnější způsob hry, je to tak? Jaká je podle tebe úloha baskytary v rockové muzice. Co by správná basová linka v rockové skladbě měla mít a co naopak může postrádat?

Ano, když to tak řekneme, je to tradiční rockový způsob hry, který mám rád. Obdivuju a užívám si ale třeba i hru Rocca z Tower Of Power, miluju Yes nebo Geddyho Leeho z Rush, ale chlapíci, kteří jsou tak nějak okázalí, mě baví nejvíc, jako byl třeba Lemmy. Taky Bob Daisley má zajímavý styl, ale ti lidi, které jsi jmenoval, tak ti do toho dávají syrovost. Takhle dle mě vypadá správná rock´n´rollová baskytara. Lidi jako Pete Way, můžu si poslechnout UFO, slyším tu basovou linku a i když ji neznám, velmi rychle se ji můžu naučit, cítím to, a říkám si, že takhle přesně bych to zahrál i já. Cliff Williams, všichni opakují, že on přece hraje jen osminy, jasně, ale je tady způsob, jakým ty osminy musíš hrát. Musíš být vytrvalý a perfektní, přesně na rytmičák, přesně na kopák. Když se uvolníš, začneš být funky nebo jazzový, tak se celý ten rock´n´rollový feeling vytratí. Já tohle prostě miluju. 

Když ses učil repertoár Alice Coopera, následoval jsi basové linky Dennise Dunawaye i dalších basáků, kteří s Alicem spolupracovali nebo si ke skladbám přistupoval jinak a basu sis upravoval dle svých potřeb? 

Tohle bylo trošku obtížné. Znal jsem samozřejmě Dennise Dunawaye a věděl jsem, že Alice měnil členy. Když jsem se učil jeho skladby, tak jsem znovu oživil hraní prsty. Když jsem poslouchal ty desky, tak jsem si říkal: „Moment, tady hraje prstama, tady je trsátko.“ Prošlo tam spousty muzikantů, jiní basáci, kytaristi, bubeníci. Nevěděl jsem ani koho se zrovna učím. Samozřejmě jsem se ty basové linky naučil nejlépe, jak jsem jen mohl. Basové party Dennise Dunawaye jsou brilantní, jeho způsob hry je opravdu unikátní. U některých písní Alice Coopera, jako Billion Dollar Baby, Eighteen nebo Dead Babies potřebuješ ten zvuk trsátka, abys dosáhl zvuku Alice Coopera. Byly to pro mě domácí úkoly, opravdu hodně práce. Trvalo mi několik let, než jsem se dostal do bodu, kdy jsem začal cítit, že tohle je opravdu basa pro Alice Coopera. Jsem hrdý na to, že jsem dokázal získat ten zvuk Dennise Dunawaye. Dodnes se snažím, i u skladeb z osmdesátých let, abych zněl jako basák Alice Coopera a ne jen jako studiový hráč.

K tomu zvuku používáš baskytary Fender, ale taky Thunderbirdy.

Precisiony mám také rád, ale poslední roky používám hodně Gibsony a Epiphone Thunderbird a člověče, ty zní skvěle. 

Dlouho si používal aparáty Ashdown.

Na ty už nějakou dobu nehraju. Tradičně jsem používal SVT od Ampegu, za svou kariéru u Alice jsem vyzkoušel hodně zesilovačů a abych byl upřímný, tak teď používám Kemper Profiler. Je skvělý, parádní oldschoolový zvuk, sice chvíli trvá než ho do něj dostaneš, ale jsem skutečný fanda těchto zesáků. Miluju to. 

A jako kytarista?

To bylo obtížnější. Když jsem začal hrát s Beasto Blanco jako kytarista, neměl jsem svůj zesilovač a bednu, se kterými bych jezdil na turné. Na našich koncertech to bylo brutální. Některé zesáky, které jsem používal, byly šílené, každou noc se můj zvuk měnil a já to nemohl vystát. Zkoušel jsem upravit svůj pedal board, abych získal svůj tón. Do toho jsem si měl pamatovat všechny texty a dělat show, zažíval jsem s tím peklo. Až do doby, než se objevil Kemper. Samozřejmě ve studiu jsem rád použil Marshall JCM800, mám rád Marshally, ten poctivý zvuk. Uložil jsem si profil starého Marshallu z roku 73 do svého Kemper Profileru. Našel jsem si a uložil perfektní profil a od té doby začala má kytarová hra vynikat, protože jsem každou noc měl přesně ten samý zvuk. Věděl si, co očekávat, co můžeš a nemůžeš dělat. Dodalo mi to konzistenci, kterou jsem tolik potřeboval. Má to velmi pevný zvuk, se kterým se cítím pohodlně. 

S Alicem hraješ osmnáct let, což je dlouhá doba. Má to nějaký vliv na tvou tvorbu s Beasto Blanco? Na to, jakým způsobem písně skládáš? 

Ano, ovlivnil mě v psaní písní, jeho pódiové vystupování a show, kterou dokáže udělat, má na mne také vliv. Ale ne jen to, má to dopad i na můj život mimo rock´n´roll, i v prostředí skutečného světa. Ovlivnil mě v podstatě ve všech aspektech života. Posledních osmnáct let jsem s nim strávil v autobuse, na pódiu, v nahrávacích studiích, natáčením videí, psaním muziky. Trávili jsme čas hraním karet, seznamováním se, zašli jsme na večeři, na filmy. V reálném životě jsme prostě přátelé. Jako osoba je velmi důvěryhodný, je spolehlivý, neudělá nic nepředvídatelného, co by tě rozhodilo.

Nezkoušel si některé ze svých skladeb, které najdeme na albech Beasto Blanco, nabídnout Alicovi? Písně jako třeba Let´s Rip z vašeho posledního alba We Are bych si totiž zcela v klidu dokázal představit i v podání Alice Coopera.

Je to tak. Je to legrační, ale když jsem v procesu psaní, tak dám bokem třeba sedm skladeb, které by se hodily pro Alice. Dám si je do složky v mém počítači, která se jmenuje Alice Cooper/Beasto Blanco, protože když to nebude chtít použít on, tak to může fungovat u nás. A ono to funguje, je tam rozdíl ve stylu, ale umíme to pro nás upravit. Vždy záleží na tom, kdo to zpívá, produkuje a tak.

Na svých posledních albech pozval Alice bývalé spoluhráče, dokonce i producenta Boba Ezrina. V tom pokračuje i na nové desce Detroit Stories. Podílel ses na ní nějak?

Je tam jedna skladba, které jsem spoluautorem, je to myslím Detroit City 2021. Nehraju ale na něm. 

Žiješ v Nashvillu, což bylo vždy velmi muzikální místo. Platí to dodnes? Co bys na Nashvillu vyzdvihl? 

Ano, stále je! Nashville je všeobecně nejlepší město ve Spojených státech. Miluju to tady, zdejší lidi, jídlo, prostředí. Cítím se tady příjemně a je to můj domov. Pro mě a pro to, co dělám, je to inspirativní. Chodím ven, sleduju, jak hrají kluci, holky, ať už jde o lokální kapely, velké kapely nebo jen jamy. Z toho všeho si hodně beru. Je tady velmi zdravá žízeň po hudbě. Když si muzikant a máš hrát v Nashvillu, tak víš, že to bude tvá nejlepší noc z celého turné. Chceš dát lidem všechno, protože víš, že v tom publiku budou zpěváci, kytaristi, spousta muzikantů, kteří jsou možná lepší než ty sám. A ty si chceš být jistý, že do toho dáš úplně vše. Viděl jsem tady tolik dobrých koncertů, několikrát jsem byl na Rival Sons a ti byli neskuteční, Duff McKagan se Shooterem Jenningsem, to bylo tak grandiózní, tak nádherné, nebo Tom Petty na jeho posledním turné. Spousta vycházejících kapel jako Goodbye June a mohl bych jmenovat dále. Po každém takovém koncertě přijdu domu, hned popadnu kytaru a cítím se kreativně.

Tagy Osobnost týdne Chuck Garric Alice Cooper Beasto Blanco
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY