Přejít k hlavnímu obsahu
„Radost, smutek, zklamání nebo naděje jsou emoce srozumitelné všem.“ (Alžběta Trusinová) | Foto: Jana Plavec
„Radost, smutek, zklamání nebo naděje jsou emoce srozumitelné všem.“ (Alžběta Trusinová) | Foto: Jana Plavec
Jan Hamerský - Po, 29.11.2021 - 08:00

Alžběta Trusinová a Tomáš Tkáč (něco něco): Naše hudba má nést univerzálně sdílenou zkušenost

Alžběta Trusinová a Tomáš Tkáč dostali loni cenu Vinyla takříkajíc za aktivitu. Jejich label Divnosti totiž vydal za rok osm desek různých umělců. Letos si s deskami a kampaněmi dávají pohov, zato se víc soustředí na svůj projekt něco něco. Proč je jejich druhá deska Útržky v podstatě reparát? Jak si Divnosti vybírají kapely do portfolia a co všechno jim může label nabídnout, když ne prachy na vinyly?

Název „něco něco“ mi připomněl jinou kapelu z Brna, která se tak dlouho dohadovala o názvu, až se pojmenovala „Ještě jsme se nedohodli.“ Měl váš název podobný vývoj?

Alžběta: Pod tímhle všeříkajícím a zároveň nic neříkajícím názvem jsme ukládali projekty a skici našich písniček a mě napadlo, že by to byl super název pro kapelu.

To mě přivádí k jiné otázce. Dobrá hudba může být jedině osobní. Vy spolu tvoříte i žijete. Jak je pro vás těžké nebrat si připomínky toho druhého osobně?

Tomáš: To je nějakej citát, že dobrá hudba může být jedině osobní? Nebo to je tvůj názor?

A: Myslím, že to dokážeme docela dobře. Snažíme se nebrat si věci osobně a zároveň vytvářet prostor pro kritiku. Když s někým žiješ a nemůžeš ho kritizovat, protože by se urazil, obecně to nevytváří zdravý prostředí, ať už osobní, tvůrčí nebo pracovní. Zároveň jsme si vědomi naší dynamiky a toho, že každej je vysazenej na něco trochu jinýho, takže se na určité věci soustředí víc do hloubky. Třeba já potřebuju mít vždycky správný frázování a Tomáš se soustředí na zvuk virblu, kterej už je trochu pod moje rozlišovací schopnosti...

T: Není to vždycky úplně jednoduchý.

A: Ale když si dáme zpětnou vazbu, přemýšlíme o ní. Nesmeteme ji automaticky ze stolu.

T: Jako producentovi mi přijde normální věci komentovat. Chci, aby výsledek byl co nejlepší, a proto se snažím bejt upřímnej, i když to může na člověka působit nepěkně.

A: Zároveň kapela zabírá tak velkou část našeho života, že kdybychom si rozpory v kapele brali osobně, asi bychom spolu nebyli.

Label Divnosti loni dostal Vinylu za aktivitu. Album u vás vydal Člověk Krve, ale taky Ima Teva, Kvietah, Parta vynikajících lidí a samozřejmě váš projekt něco něco. Jak jste teď aktivní?

T: Ocenění přišlo pravděpodobně proto, že jsme během jednoho roku vydali osm zajímavých desek. Jsme za něj rádi, ale nevnímáme ho jako nějaký imperativ. Letos vyšly desky jen dvě, V Kruhu od Ima Teva a ta naše.

A: Jen reagujeme na kapely a na to, s čím přijdou. Neříkáme: „Děcka, jste na labelu, pojďte něco vydat.“ Když u nás chce někdo vydat desku a nám se líbí, domluvíme se.

Podle jakého klíče se rozhodujete, jestli je deska pro vás zajímavá?

T: Krátká odpověď je, že se nám musí líbit. Jinak ztrácíš čas a energii u něčeho, co tě ještě štve. Podle mě se takhle rozhoduje naprostá většina malých vydavatelství. V oboru nejsou peníze. Jinak se rozhodneš jedině v případě, že jsi Supraphon a za deskou vidíš finanční potenciál.

A: A ta delší odpověď?

T: Že si za hudbou potřebuju představit někoho reálnýho, jeho osobnost a příběh. Nemám moc rád bezmyšlenkovité kopírování zahraničních trendů bez vlastní přidané hodnoty. A taky je pro mě důležitá čeština.

Jak vstupujete do nahrávacího procesu? Vyprodukujete desku, nahrajete na Bandcamp, rozešlete tiskovky a kapela platí zbytek?

T: Může to znít jako malá domů, že jsem něco vyprodukoval, a pak těm lidem nabídl, že to i vydáme. Není to žádná podmínka, ale zatím to tak prostě vždycky dopadlo. Hrozně rád bych někdy vydal něco, co produkoval někdo jiný. Ale zatím na to pořád čekám. Za tři roky mě žádné z už odjinud hotových alb, co u nás chtěl někdo vydat, nezaujalo. Pro Divnosti je velmi důležité to, že vydavatelství nevzniklo ze žádné ambice. Chtěli jsme někde vydávat svoje věci a ostatní nás odmítli, tak jsme si založili vlastní label.

A: Muzikanti si všechno platí sami. Ochotně jim pomůžeme navrhnout kampaň, když chtějí využít HitHit (už jsme dvě takové dělali), ale lidé k nám chtějí spíš proto, že z Divností už se stala značka. Tuší, co si pod ní můžou představit a že děláme víc než to, že máme profil na Bandcampu a přes agregáty je můžeme dostat na Spotify. Třeba zmíněné tiskovky. Když už něco vydáme, chceme, aby se o tom hudební novináři a fanoušci dozvěděli.

T: Ale rozpočet na vinyly fakt nemáme. S tím umíme akorát poradit.

Jak jste ty kampaně vystavěli?

A: Pomáhali jsme Člověku Krve a Kvietah pokrýt vinyly a studio. Podívali jsme se do statistik, jaké mají publikum, spočítali, kolik potřebují vydělat, a podle toho odhadli, jaké dárky, za kolik a komu můžou nabídnout. Například hrníček s podpisem pro starší posluchače, kteří už vydělávají, asi nebude ono, ale soukromý koncert by mohl být lepší.

Bety, ty se kromě hraní v něco něco zabýváš PR na profesionální úrovni. Děláš například pro jisté vyhlášené pražské papírnictví a pomáháš mu prodávat věci, které taky samy o sobě žádnou informaci nenesou. Nemáš dojem, že je to tvůj úděl dodávat obsah?

A: To je shoda náhod. Napsala jsem té firmě, že jim chci dělat PR, protože je mi sympatická, ale kromě ní mám dalších pět klientů z úplně jiných oblastí. Jestli bych někde hledala spojitost mezi něco něco a mojí prací, pak v práci se slovy.

Právě jazyk vaší kapely mě zaujal. Pracujete hodně s obecnými formami a vyhýbáte se konkrétním obrazům.

A: Tady ses trefil do černýho. Je to můj záměr, aby texty nesly univerzálně sdílenou zkušenost a vešel se do nich každý posluchač. I když jsme člověk od člověka úplně jiní, jsem přesvědčená, že pořád máme opravdu hodně společného. Radost, smutek, zklamání nebo naděje, to jsou emoce srozumitelné všem. Na druhou stranu nechci, aby byly texty vyprázdněný. Jsou neuvěřitelně osobní, ale snažím se, aby moje zkušenost zůstala pod povrchem. Nepíšu proto, abych se z něčeho vypsala. Jako autor nejsem až tak důležitá. Klíčové jsou spíš významy, které si dosadí posluchači.

T: Už na začátku jsme si řekli, že by naše kapela měla být samostatná entita. Nechtěli jsme psát písničky jenom o sobě. To nás moc nelákalo.

V recenzi na ČT Art se píše, že vaše texty jsou o vyhoření, nedorozuměních a nerovnostech. Původně jsem se chtěl zeptat, kde jste brali čas na sebe, když jste loni byli tak aktivní, ale napadlo mě, že proto asi texty mají taková témata. Že Útržky jsou o tom, jak je na prd být naformátovaný jako žena nebo muž a pořád pracovat.

A: Deska je spíš o mezilidských nedorozuměních. O vyhoření je jedna písnička. Taky píšeme o jiných lidech, i když se tváříme, že jsme to my. Zjistili jsme, že hodně lidí kolem nás je na pokraji vyhoření. Gender se do textů promítá taky, předávám svoji ženskou zkušenost. Ale myslím, že to téma nedominuje. Pro kapelu byl spíš náročný letošní rok. Rok po debutu jsme vydali druhou desku se vším, co to obnáší: singly, klipy a spoustu koncertů.

T: Ale deska není o únavě z práce, spíš o potřebě psát upřímně. Chceme, aby se v textech objevovaly věci, kterými žijeme my a naše okolí. Je tam třeba záblesk klimatické krize. Na druhou stranu nemůžu ve třiceti psát, že je mi dvacet a všechno je na hovno.

A: A zároveň hrozně super.

T: Jo. Buď nula, nebo sto. Ve dvaceti jseš přecitlivělej a vyšťavenej a zároveň nakopnutej, že poznáváš spoustu novejch věcí. Jenže nám je třicet plus. Žijeme jinou realitu, ve které sice nejsme tak v prdeli jako před deseti lety, ale taky není všechno v pohodě, protože si začínáme uvědomovat: „Tohle je všechno? Strávím třicet let v práci, která mě úplně nebaví?“ A vidíme kolem sebe lidi, kteří jsou míň šikovní, ale daří se jim víc. Podobný pocity chytáme a píšeme o tom desky. Zajímavý je, že ze statistik nám leze, že nás hodně poslouchají lidi, kterým je dvacet.

A: Třeba si nás poslechnou za deset let a dá jim to zase něco jinýho.

Současný pop, Billie Eilish, Oliva Rodrigo, je hodně úzkostný a depresivní. Vy naopak chcete, aby se lidi bavili a na depky na chvíli zapomněli. Přijde mi, že podobná nálada panovala před sto lety, kdy se hrál jazz, tančil charleston a většina lidí byla chudá. Co vy na to?

T: Lady Gaga dobyla svět v roce 2008. Trh se zhroutil a ona přišla s: „Pojďme tančit, líp už nebude.“ Já jsem vyrůstal na lidech, kteří si libují v kontrastech. Sufjan Stevens píše nejlepší durový akordy o rakovině. Arcade Fire dělají přebombenou hudbu o depresivním vyrůstání na předměstí a LCD Soundsystem Jamese Murphyho zase řeší, že jemu je už přes čtyřicet, ale stejně chce dělat taneční hudbu.

V krátkém sledu jste vydali dvě desky. První jste prakticky nemohli propagovat na koncertech, druhá je na tom trochu lépe. Cítíte rozdíly v odezvě?

T: Jen takový rozdíly, jaký si to album zaslouží. První desku mám rád, ale druhá je mnohem lepší. Spoustu věcí jsme napoprvé nedotáhli, použili jsme starý nápady. Druhá vznikala od začátku společně, žádná recyklace, a taky jsme se víc vypsali. Ale přiznám se, že v tomhle tempu pokračovat nehodlám. Příští rok další desku vydávat nechci.

Tome, u tvých osobních limitů bych se na chvilku zastavil. Studoval jsi nejdřív IT a potom hudební vědu. Dá se říct, že ty obory přitahují podobné typy lidí?

T: Myslím, že moc podobní nebyli. Na střední sice byli spolužáci, kteří se zajímali o hudbu, klasický subkultury, ale moc jich nebylo. Většina lidí ve třídě byli klasičtí nerdi, co řeší programování a smrdí jim podpaží (smích). Na vejšce jsem naopak potkal hodně přemýšlivých lidí, pro které je hudba důležitá a zároveň se jí chtějí zabývat do hloubky.

Docela v pozdním věku jsi začal dřít hru na klavír a šlo to prý dost blbě. Jak to nakonec dopadlo?

T: Pořád na něj hraju blbě. A taky jsem objevil synťák stylem „punk je pro ty, kdo umějí na kytaru jen tři akordy, a synťáky jsou pro ty, kteří nezvládnou ani to.“ Nahraju, co potřebuju, ale stejně to pak rovnám.

Tagy něco něco Divnosti Tomáš Tkáč Alžběta Trusinová
Jan Hamerský
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se t…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY