Přejít k hlavnímu obsahu
Je frustrující, když po dobře odehraném koncertě slyšíte přehršel komplimentů na svůj vzhled, ale ani slovo o své hráčské technice, skladatelských nápadech nebo o tom, jak se vám povedlo sólo. | Foto: Anton Mislawsky (Unsplash)
Je frustrující, když po dobře odehraném koncertě slyšíte přehršel komplimentů na svůj vzhled, ale ani slovo o své hráčské technice, skladatelských nápadech nebo o tom, jak se vám povedlo sólo. | Foto: Anton Mislawsky (Unsplash)
Anna Marie Hradecká - Pá, 19.05.2023 - 08:00

5 způsobů, jak naštvat muzikantky

Když jste holka a chcete dělat muziku jinak než coby ozdobná zpěvačka lokální zábavové bandy nebo jako umělá loutka, co vůbec neumí hrát, máte to v našem hudebním rybníčku stále o dost těžší než kluci. Navzdory tomu, že vám kdekterý pořadatel řekne, že jeho line-up je otevřen všem a že „dneska už jsou možnosti vyrovnaný, vždyť přece holkám nikdo nebrání se zúčastnit,“ v hudební kultuře stále panuje jemná, nenápadná, leč o to pevnější síť ustálených předsudků, očekávání a nepsaných pravidel, která muzikantkám ztěžují situaci – nutí je neustále v mnohem větší míře než jejich mužští kolegové dokazovat, že „na to mají“. Pojďme si dnes říct několik klasických příkladů, jak spolehlivě nakrknout každou muzikantku, která to s hraním myslí vážně.

1. Vzhled jako hlavní kritérium

„Když ne zpěvem, aspoň zjevem,“ říkávalo se u nás na konzervatoři z legrace za dveřmi u přehrávek před Uměleckou radou. A ruku na srdce – spousta žen na tuhle strategii sází, jestliže jejich hudební kvality nestojí za mnoho, ale ony se zkrátka v hudebním byznysu chtějí prosadit. Jenže když jste osoba, kterou zajímá opravdu samotná muzika, chcete rozvíjet své hráčské dovednosti a tvořit vlastní hudební projekty, je vám tohle věčné posuzování „obalu“ na úkor „obsahu“ spíš na obtíž.

Je frustrující, když po dobře odehraném koncertě slyšíte přehršel komplimentů na svůj vzhled, ale ani slovo o své hráčské technice, skladatelských nápadech nebo o tom, jak se vám povedlo sólo. Zrovna tak nepříjemné je doslechnout se záštiplné poznámky, že za váš úspěch určitě nemohly vaše muzikantské schopnosti, ale spíš krása. Je skoro „neškodnější“ být za tu, která „je sice hnusná, že bych si o ni neopřel kolo, ale umí hrát“ (skutečný výrok jednoho mého kamaráda o slavné české muzikantce). Každý si rád poslechne lichotku, že mu to sluší. Bylo by ale fajn, kdyby na prvním místě byly vyzdvihovány hudební dovednosti.

2. Dotazy hlavně na rodinu a péči o domácnost

„A kdy plánujete založit rodinu?“ – „Jak se vám daří skloubit rodičovskou roli s hudební kariérou?“ – „Co doma vaříte? Jak uklízíte?“ – „Jak se na to dívá váš partner, že se snažíte prosadit v hudbě?“ Zatímco mužům-muzikantům takové otázky v rozhovorech pokládá málokdo (vždyť to s jejich hudební tvorbou přece vůbec nesouvisí, o rodinu se doma postará žena, no ne?), ženy-muzikantky na takové dotazy musí odpovídat v rozhovorech běžně, a to zdaleka nejen v magazínech či pořadech určených „pro ženy“.

Pokud děti nemají, očekává se, že je mít budou (nebo že „by je mít měly“), ba dokonce zastánci původní verze čítankové básničky Jiřího Žáčka „K čemu jsou holky na světě“ si myslí, že mateřství je v životě ženy tím hlavním úkolem a všechno ostatní – například umělecká tvorba – je jen jakási nadstavba navíc, pro radost, ve volném čase, něco jako vyšívání, víte jak… A pokud daná muzikantka už děti má, rozhovor často sklouzne k tématům péče o rodinu prostě proto, že ne každý muž je ochoten se o děti doma postarat, když partnerka jede hrát. Ona tak často musí děti brát s sebou nebo složitě řešit hlídání, takže rozhodně nemůže říct, že muzika a rodina jsou dvě oddělené sféry. Přitom při vší lásce k dětem je fajn vyrazit někam bez nich a být prostě „jen“ muzikantkou, tvůrkyní, hráčkou...

Čest výjimkám a doufám, že už i u nás se časy mění. Každopádně to věčné zmiňování mateřství jako hlavního ženského úkolu a spojování žen s pojmem „matka“ při jakékoli sebemenší příležitosti je někdy dost unavující.

3. Sexistické vtípky

„Ty hraješ na altsaxofon? Proč nehraješ na tenora? Měla bys v puse něco většího, haha…“ – „Jasně že mám rád ženský za bicíma – hlavně když na sobě mají jen tílko.“ – „Mám rád, když holka hraje na violoncello, protože u toho má nohy od sebe.“ Těmito a dalšími výroky mě kdysi naprosto odrovnali dva nejmenovaní hudební profesionálové. Bohužel jsem v sobě v tu chvíli měla už tři Plzně, takže jsem se nedokázala zdržet názoru – a následovala vyčerpávající, asi dvouhodinová diskuse o neférovosti sexismu.

Spousta žen vyrostla v prostředí, kde je podobné macho chování brané jako norma, takže si ani nevšimnou, jak moc to škodí jejich výchozí pozici. Jiné jsou zase prospěchářky, které si podobné řeči nechají s chichotáním líbit z toho důvodu, že účel světí prostředky. Ty ostatní mají zhruba dvě možnosti: a) vědomě zvolí strategii „dělám, že jsem to přeslechla, ale my dva kámoši nebudem“ (což vyžaduje hodně vysoký level Zenu). Nebo b) se pokusí dotyčného odpálkovat či mu dokonce vysvětlit, jak moc je se svými výroky mimo (čož vyžaduje obrovské množství energie a kámoši nebudete téměř stoprocentně). Sexistické narážky jsou často pronášeny ve snaze o seznámení (vždyť přece „co se škádlívá, to se rádo mívá“, ne?), přičemž tím dotyčný zároveň muzikantce naznačuje, že ji ani náhodou nebere jako relevantní spoluhráčku. Ještě štěstí, že takových uslintaných jedinců už pomalu ubývá.

4. Porovnávání, co je „mužské“ a co „ženské“ aneb není nad stereotypy

„Ženská nikdy nedokáže zahrát tak dobrý kytarový sólo jako chlap.“ – „Ženský jsou jemnější bytosti než muži, nechápou tvrdou muziku.“ – „On zpívá na chlapa moc vysokým hlasem.“ – „Ženský jsou emotivnější než muži. A nemaj‘ logický myšlení, proto nemůžou skládat dobrou muziku.“ – „Chlap nemůže hrát na harfu, to je nástroj pro holky.“ Představy o tom, jak má vypadat a jak se má chovat „opravdový muž“ a jak „opravdová žena“, nám i ve 21. století lezou nejen do hudební tvorby. Co na tom, že to jsou spíš společností a výchovou tlačené ideály, kterým ve skutečnosti málokdo odpovídá.

Problém nastává jak v momentě, kdy tyhle „estetické škatulky“ někdo překračuje (například když je holka bez problémů schopna používat vokální techniku growlingu nebo když muž zpívá falzetem – vysokým hlavovým rejstříkem), tak i ve chvíli, kdy se muzikantka ještě ani nestihla projevit a už je předem odsuzována, že coby žena „na to nemá“. Takové nastavení v hlavách diváků je dost svazující a svobodnému rozvoji umělecké kreativity rozhodně neprospívá.

5. Předstírání, že jste vzduch

„Byla jsem na jam session, pak jsme stáli všichni venku a mně přišlo, že kdykoli něco řeknu, kluci mě přeruší a začnou mluvit o něčem jiném. Jako bych tam vůbec nebyla.“ Čerstvá zkušenost jedné mojí kamarádky-muzikantky. Podobnou situaci zažívá spousta žen i mimo hudební branži. Sama jsem zažila něco podobného v divadelním prostředí, kdy jsem nadnesla nějaký nápad, vzápětí mě přerušil kolega a hlasitě začal opakovat naprosto tentýž koncept – a hle, všichni mu začali říkat, jak je to skvělé, ačkoli to byl původně můj nápad. Prostě mluvil víc nahlas, byl direktivnější a šel tak trochu přes mrtvoly.

Není snadné se jako holka prosadit, když jsme na rozdíl od kluků odmalička vychovávané, abychom byly „hodné, poslušné a neprosazovaly se“ (protože to by si o vás právě později nikdo neopřel ani kolo, že). Takže nás pak i s dobrým nápadem a dobrým sólem převálcuje nějaký křikloun se silným hlasem a fyzickou převahou, který byl coby kluk většinou veden k tomu, aby se nebál nacpat všude a vydobýt si prostor. V hudebním světě se to pak dost projeví třeba ve způsobu, jakým se jednotliví hráči*ky (ne)derou o sóla na jam session, s jakým hudebním materiálem a schopnostmi si troufnou založit kapelu a vylézt na stage nebo právě v tom, jakým způsobem (ne)respektují ostatní.

Tagy páteční virál gender muzikantky ženy v hudbě sexismus

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Anna Marie Hradecká
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studov…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY