Přejít k hlavnímu obsahu
Jan Hamerský - Pá, 27.09.2019 - 08:00

Pišta Vandal: Křesťanství je o lásce a odpuštění, ne trestech a zákazech

Metalista-křesťan může o Kristovi buď kázat jako Cory Brandan z Normy Jean, nebo svědčit svými činy. Štefan Chrappa neboli Pišta Vandal z crust‘n‘rollových ČAD a taky redaktor náboženské redakce Slovenského rozhlasu si vybral to druhé. Na letošním Brutal Assaultu věnoval písničku zesnulému fanouškovi a s manželkou před časem adoptovali holčičku. O tom a také natáčení nové, temnější a pomalejší desky, jsme si popovídali tamtéž.

Na koncertě jsi četl přání kámošů jednoho fanouška, který se letošního Brutalu kvůli rakovině nedožil. Přiblížil bys okolnosti tohohle ne úplně obvyklého vzkazu?

Kluk, který chodí na Brutal Assault a je naším fanouškem, nám poslal mail, jestli bychom mu nemohli věnovat písničku nebo koncert. Přišlo mi to velmi silné. Písnička, kterou jsme hráli, Démon samoty, je právě o ztrátách toho nejvzácnějšího, co je. Často se říká, že je to zdraví, ale jsou to vztahy. Říká se, že za každého je náhrada, ale není to tak docela pravda. Některá místa opravdu zůstanou prázdnější. Takto jsme vzdali poctu přátelství, ale i klukovi, co nás předběhl ve věčnosti.

K nenahraditelným ztrátám se ještě dostaneme. Křesťané hrající metal často sklouznou do role misionáře. Typický příklad je dejme tomu český Ion At An. Tvoje texty ale vůbec tvůj background nenaznačují. Proč to tak je?

V kapele jsem věřící jen já a ségra, ale ta teď s námi nehraje, protože je na mateřské. Nezdá se mi adekvátní, abych v každé větě a písničce sděloval křesťanská poselství. Jednak forma vyjádření je extrémní, a potom bychom měli, jak říkal sv. František: „Svědčit o Kristovi, a když to bude zapotřebí, tak i slovy.“ Náš život by měl vyjadřovat to křesťanské. Může být klidně plný pádů, kotrmelců a selhání, ale vždy je naděje jít k lepšímu. Pro mě osobně je křesťanství o naději a odpuštění, ne trestech a systémech zákazů.

Uplynuly dva roky od vydání Bastarda, který produkoval také Daniel Bergstrand (In Flames, Meshuggah, Soilwork, Dimmu Borgir, Behemoth). Chystáte teď další. Jakého zahraničního odborníka jste si najali tentokrát?

Nahrávali jsme ho začátkem léta. Můžu říct, že zahraničního, ale nevnímám to tak. Jsou to bráchové z Čech, studio Sono za Prahou, Milan Cimfe a Adam Karlík. Velcí mistři a odborníci, když si prohlédneš portfolio: Kabát, Tři sestry, Michal Pavlíček. Všechna velká jména, se kterými se setkáš na česko-slovenské scéně. Krom toho David Bowie, světoví jazzoví hráči, zkrátka kdokoliv tě napadne. Na světě je málo takových studií, a když ho máme takhle po ruce a i když je to trochu dražší, má smysl tam jít. Hodně se naučíš, když máš dobrého učitele, a toto jsou ti nejlepší ve střední Evropě. Podařilo se jim ozvučit naše nitro, ne nástroje, a to je velmi vzácné. Pořád jsme chtěli, aby se to podařilo, ale nikde se to nedalo. Všude se digitalizovalo, komprimovalo, prohánělo škatulkami. Tady síla vyšla do mašin rovnou z nás.

Bastard byl album o zbojníkovi. Vím, že jste jasně odmítl, že není koncepční, ale bude tématicky laděné i Zabi ma!

Je to asi nejosobnější album, co se týče textů, možná že i nejpomalejší a nejtemnější. Určité společné body tam jsou. Je to ponor do mého lidského vnitra. Taky jsme zvolili jiný postup skládání skladeb. Na zkouškách jsme složili jednu věc a tu jsme pak točili pořád dokola a vyhazovali z ní věci, až nám úplně padla do rukou, takže se nám velmi dobře nahrávalo. Nebyly to konstrukce, ale písničky. Texty vznikaly tak, že jsem písničky stále dokola poslouchal. Byla tam zakódované a vyšly z toho ven. Jako ve dřevě nebo kameni máš sochu, jen ji musíš vydolovat.

Během natáčení Bastarda jsi začínal novou životní etapu. Opustil jsi akademické prostředí a naplno se vrhl do mediálního prostoru. Jak s odstupem tuhle změnu hodnotíš? Ptám se proto, že v rozhovoru o Největším Slovákovi jsi poznamenal, že stále v sobě máš cosi z učitele.

Když jsem přednášel na filozofické fakultě literárněvědné disciplíny, měl jsem opravdu málo studentů tak specifické věci. Když můžeš mluvit do médií, promlouváš ke stovkám, deseti tisícům nebo statisícům lidí. Pracuji v náboženské redakci Slovenského rozhlasu (na pořadu Host Dobrého rána). Ptám se lidí, co mají něco společného s duchovním životem a oni mi odpovídají. Říkám, že s Boží pomocí, protože to je zázrak, se podařilo nulovou sledovanost v neděli ráno o osmé za čtyři roky vybombit na čtyři sta, pět set tisíc lidí. Jak učitel můžu působit takhle a nepřednášet čtyřem, čtyři sta tisícům lidem. To je super.

S moderováním Největšího Slováka jsi souhlasil, protože podle tebe má určitý vzdělávací potenciál. Má ale smysl, byť anketně, něco takového posuzovat?

Hlasování je hra. Vzniklo krásných deset dokumentů a deset velkých diskuzí s odborníky. Dokonce o Gustávu Husákovi, který je v Čechách hodnocený jako zločinec. U nás se dostal do top desítky. Pozvali jsme dokonce historika Michala Macháčka z Prahy, který napsal průlomovou publikaci (jejíž význam loni shodil Miloš Zeman, když Macháčkovi předal medaili Za zásluhy prvního stupně, pozn. aut.). Vyvolala se diskuze, na čem můžeme stavět svoji identitu. Česká historie evropského formátu plná králů a vítězství je naprosto odlišná. Kde si my odvodíme svoji? Musíme hledat pěkné věci, jinak budeme stavět na mýtech, a tím sklouzne k extrémismu. Musíme umět posoudit, co je dobré a co ne, se zlým se vypořádat a dobré si odnést a učit se z toho.

Z ankety byl předem anulován Jozef Tiso. Považuješ to za správné rozhodnutí?

Někdo říká, že když zůstal Husák, měl být i Tiso. Toto vypovídá o našem strachu podívat se pravdě do očí a jedno pro vždy tuto etapu uzavřít. Tiso byl prezident fašistického státu během druhé světové války, a když se zakáže o někom vůbec diskutovat, nahrává to straně extrémistů. Konspirátoři se úplně rozzářili. Potom se lehce na někoho ukazuje. Já jako člověk z akademické půdy zastávám názor, že by se mělo diskutovat vždy o všem.

Dřív tě znali hlavně pankáči jako Pištu Vandala z Čadu, teď tě má slovenský televizní národ zažitý jako moderátora, který také hraje v kapele. Jak prožíváš přerod v běžnou celebritu?

Takhle to není. Minule jsem byl někde, Adélu Banášovou asi znáte, a tam mě oslovil číšník: „Vy jste ten, co byl s tou Banášovou!“ Lidi to nezajímá, každý má svůj život. Nejsem nijak zajímavý pro nikoho. Možná pěknými věcmi, když mě někdo zastaví a vyptává se. S manželkou jsme roky řešili bezdětnost. Máme adoptovanou dcerušku. Toto je krásná věc, která lidi oslovuje. Na ni se mě lidi vyptávají a já jim můžu podat svědectví, že když otevřete náruč, na poušti rozkvetou květy. Stačí jen trochu chtít. Slevit z toho „já“ a rozhlédnout se, kde můžu být prospěšný někomu jinému.

Osobně, kdybych se rozhodl adoptovat dítě, bych se dost zdráhal o něm mluvit. Nevystavuješ tím svoji rodinu nebezpečí?

Manželka i dcera jsou úplně mimo. Jejich fotky nikde nejsou. To si hlídám. Ale podat svědectví, že choroba a zdánlivý nezdar nejsou prohra, ale může to být cesta k něčemu pěknému, toto svědectví musím podat, i kdyby mi to zakázali, protože je o tom, jak krásné je sloužit životu. Když zažiješ lásku, musíš se o ni podělit. Nemluvím o podrobnostech, odkud moje malá pochází nebo jak jsme to prožívali. Fakt mi dává smysl o tom hovořit na platformách, které sledují tisíce lidí. Nechutného bulvárního šrotu je až příliš.

Tagy Pišta Vandal Čad Bastard Zabi ma Slovensko metal
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY