Pinar Toprak: Mám v sobě ještě spoustu hudby, která čeká na svůj okamžik

Pinar, vaše hudba často přináší pocit přehlednosti, a to i ve chvílích emocionální složitosti. Mohla byste popsat okamžik, možná na počátku svého vzdělávání nebo kariéry, kdy jste si poprvé uvědomila hudební „narativní napětí“ a jak ho utvářet strukturálně, nejen emocionálně?

Krátká odpověď zní: tak nějak se to učit cestou. Všichni máme tendenci začít psát mnohem složitěji a s mnohem větším počtem not, než je potřeba, protože jsme mladí a máme pocit, že musíme světu ukázat, co všechno umíme, a máme tendenci skladby přepisovat, což je u mladých skladatelů velmi častá věc. A postupem času – mohu mluvit za sebe a na příkladu své vlastní kariéry –, jak jsem pracovala víc a víc na filmech, začala jsem si uvědomovat, jak málo toho pro scénu stačí udělat a přesto předat emoce. Je to skoro tak, že ubíráte, až už nemůžete ubrat nic.

Jasně, chápu. Je složité zpracovávat věci z jednoho oboru do druhého...

Rozhodně. A je to také pro film velmi specifické. Některé filmy vyžadují složitost, velkou bombastickou orchestraci a podobně. Ale i tam se snažím dávat pozor, abych tam dala jen to, co je potřeba, a nepřehltila to.

A jak v této věci rozlišujete ve svém procesu mezi intuicí a technikou? Myslím tím, jestli se vám stává, že váš první hudební instinkt je ten správný, nebo je to často jen výchozí bod a pak tu myšlenku rozeberete a přetvoříte?

Další dobrá otázka. Může to být různé. A mnohokrát je první intuice ta správná, protože je nejupřímnější. Ale někdy je to naopak, kdy čím více času s projektem strávím, tím více se k němu mohu vracet a uvědomit si, že tu scénu chci udělat lépe. Takže to může být různé. Ale zjistila jsem, že můj první instinkt je většinou dost blízko tomu, jak to má být.

Výsledek se tedy příliš neliší od původní myšlenky?

No, změnit se může, protože pak máte k dispozici podněty od herců, studií, poznámky a všechno ostatní. Vždycky se to může změnit. Ale ve spoustě případů, a to je případ Captain Marvel, se to nezměnilo. Tak, jak jsem to napsala úplně poprvé, už to zůstalo. A ve spoustě mých projektů, a zejména co se týče témat, jakmile je jednou napíšu, mají tendenci zůstat.

Vyrůstala jste v kontaktu s tureckou i západní hudební tradicí, vrstvíte tyto odlišnosti intuitivně, nebo se vědomě bráníte určitým kulturním prvkům, abyste ochránila identitu nové partitury?

Pokud jde o psaní hudby inspirované Tureckem, je to velmi specifické. A mám tendenci pracovat spíše na americké produkci. Existuje několik projektů, u kterých jsem měla to potěšení, že jsem mohla použít určité nástroje a zvuky z mého kulturního dědictví. Ale hodně často je to spíš západní tvorba. A moje zázemí bylo v klasické hudbě a jazzu. Nicméně jak stárnu, a zejména poté, co jsem se přestěhovala do USA, nadchla mě elektronická hudba a její možnosti. Takže se do svého psaní snažím zapojit jak orchestr, tak zvukový design, když to jde.

Věnovala jste se jak mohutným orchestrálním kontextům, tak komornějším elektronickým nebo hybridním partiturám. Když mícháte akustické a syntetické prvky, jak zajišťujete, aby emocionální integrita jednotlivých nástrojů zůstala nedotčena? Existuje mezi vašimi volbami nástrojů hierarchie emocionální váhy?

Ne tak docela, protože ve správný okamžik může stačit jeden jednoduchý pad. Liší se to projekt od projektu. Je to velmi specifické podle toho, co daná scéna a daný okamžik potřebuje. Ale já to vidím tak, že nepřemýšlím o tom, jestli potřebuji nějaké konkrétní nástroje nebo orchestr. V okamžiku, kdy píšu, to tak nějak slyším skoro všechno dohromady. A pak je z toho mise: „Dobře, slyším ten zvuk. Jak toho zvuku dosáhnu?“ Někdy to vychází ze syntezátorového zdroje. Někdy z převzetí organického zdroje, někdy orchestrálního, a jeho zpracování. Takže je to různé.

Převaha konkrétního nástroje nad ostatními přichází až potom. Není stanovena na začátku. Často se to všechno spojí dohromady. Když něco píšu v hlavě, už mám představu, jak to má znít.  Ale mohu toho dosáhnout různými způsoby. Většinou mám prvotní nápad a ten pak v průběhu práce upravuji.

Už jste zmínila Captain Marvel. V této partituře je moment, kdy se hudebně střetává hrdinské s osobním. Jak v hudbě mapujete proměnu postavy v čase, zejména když vyprávěcí oblouk není lineární nebo snadno rozluštitelný?

U tohoto filmu jsem chtěla zejména vědět charakter té postavy, protože pro mě byla důležitá coby hybridní hrdinka. Chci, aby to, co se děje v Hale, tedy když jsme ve vesmíru, vyznělo jinak, než když přistane na Zemi. To pro mě bylo zásadní. Když je v Hale, je tam mnohem víc analogových syntezátorů a přístup je úplně jiný. A pak, když se dostaneme dolů na Zemi, jsou tam dokonce takové ty smrtonosné zbraně z devadesátých let, v partituře se objevuje něco jako funk. Takže se to snažím vyjádřit v kompozici, ale pak zase máme v průběhu scén nějaké flashbacky a další prvky. Takže to jde tam a zase zpátky. Hudba sleduje cestu postavy – také se mění nebo upravuje podle příběhu.

Mnoho skladatelů mluví o instrumentaci jako o závěrečném kroku, ale vaše hudební aranže jsou často neodmyslitelnou součástí samotné hudební identity. V jaké fázi psaní začínáte vnímat instrumentaci – píšete témata už s ohldem na výslednou zvukově barevnou identitu?

Co se týče témat, chci být schopna napsat téma, které lze interpretovat jak s pomocí jednoduchého klavíru, tak i mohutného orchestrálního aranžmá. To je pro mě znakem dobré melodie, dobrého tématu, které se může proměňovat podle toho, jak se film vyvíjí. Takže to nejdřív složím na klavír nebo někdy prostě zpívám. Chci si být jistá, že samotná melodie je skvělá. A pak, jakmile mám z toho tématu dobrý pocit, přijde často instrumentace už během psaní, už slyším, co se má stát. Nikdy si neříkám: „Aha, já chci tuhle linku. Měla abych tuhle linku nechat zahrát klarinetem nebo tímhle?“ Tak nějak to slyším, jak to přichází, a pak už je jen otázka, jak to zapsat.

Dobře. Řekla byste, že klavír nebo vokály vedou nebo jsou tvým prvním přístupem?

Když vytvořím téma, tak pokud je dobře napsané, mělo by dávat smysl, když se zahraje na klavír.

Chápu. Když se nyní ponoříme více do vašeho kompozičního procesu, jak vypadá váš zápis v původních skicách? Píšete celé notové osnovy, zkrácené motivy, grafické náčrty, nebo něco úplně jiného? A jak se vyvíjejí, než vstoupí do fáze DAW nebo instrumentace?

Před mnoha a mnoha lety jsem mnohem více psala ručně. To už se dnes tolik neděje. Jakmile mám tematický materiál a píšu obraz, všechno se zapisuje do Cubase. Nepřecházím od klavíru přes skicu do Cubase. Jde to přímo do Cubase. A pak si to velmi detailně vymodeluju. V demu už je většinou všechno. A pak pošlu MIDI soubor svému instrumentátorovi, který to přepíše na papír. A potom si to prohlédnu, protože obvykle jsem tak trochu control freak. Takže se ujišťuji, že jsou věci dobře udělané. Také proto, že někdy, když děláme dema, děláme nerealistické věci – není reálné, aby je zahrál orchestr. Takže se prostě ujišťuji, že se věci převádějí správně.

Nádhera! A když už mluvíme o vaší hudebně-estetické filozofii, vychází najevo, že máte pozoruhodnou schopnost vyvolat pocit stesku bez sentimentu...

To je vlastně moje druhé jméno! Prozradím vám, že moje prostřední jméno (Özlem) znamená v turečtině touha.

To jsem nevěděl. To je ale náhoda! A ve vaší tvorbě je to slyšet jako výrazná zvláštnost. Jaký je váš vztah k tichu a střídmosti ve filmové hudbě? Napíšete někdy skladbu a pak ji záměrně zestručníte ve prospěch emocionální nejednoznačnosti?

No, emocionální nejednoznačnost je něco jiného než úspornost, protože můžete být nejednoznačný a zároveň košatý, že? Takže se to trochu liší. Ale jak už jsem říkala, snažím se do své tvorby dát jen to, co je potřeba, protože mám pocit, že když tam toho dám víc, mnohdy to odvádí od příběhu. Takže jen tak akorát. Je to jako s vařením, musíte vědět, kdy už je toho dost a kdy přestat přidávat všechno koření, a nechcete to přesolit.

Mlčení je volba, která přichází záměrně až potom, po vyslechnutí celého procesu. Ticho, pokud máte na mysli skutečné ticho, je podle mě klíčové, protože absence hudby může mít stejný, někdy dokonce větší dopad než hudba. Kdy začít a kdy skončit, to může scénu zcela utvořit nebo rozbít. Musíme si tyto momenty pečlivě vybírat. A někdy máme spotting session a rozhodujeme, co tam bude a co ne. Ale když píšu, uvědomuji si, že to nestačí. Potřebuji delší úsek. Potřebuji začít kousek před tou scénou. Ve finále to můžu ještě změnit, ale myslím, že je důležité projekt správně vypointovat.

Při poslechu vašich skladeb se často objevuje dualita: ženská síla versus zranitelnost, nepoddajnost versus reflexe. Existují emocionální barvy, které vás přitahují, nebo snad takové, kterým se bráníte, protože vám připadají příliš „na ráně“?

Je to velmi závislé na konkrétním projektu. Když si vzpomenu na všechny projekty, které jsem dělala, přistupovala jsem k věcem různě, podle toho, co bylo potřeba. Ale když se zamyslím nad samotným psaním, je to kombinace všech mých vlastních zkušeností, jak osobních, tak hudebních, všech věcí, které jsem slyšela, všech věcí, které jsem za ta léta nastudovala.

Vaše díla vyvolávají v posluchači dojem, že žije uvnitř samotné skladby, že se cítí v přímém a důvěrném kontaktu s notami, jako by se jich mohl téměř dotknout. Jak tohoto efektu ve svých skladbách dosahujete? Je to díky výběru aranžmá, díky harmonickému jazyku, nedokonalostem při nahrávání nebo něčemu jinému?

No, to je kompliment. Vážím si toho! Myslím si, že nejlepší hudební díla jsou ta, u kterých máte pocit, že jste je možná už někdy slyšeli, ale vlastně jste je ještě neslyšeli. Nedokážu to popsat, ale je to, jako byste při jejich poslechu našli útěchu a vzali se na cestu, na kterou nejste úplně připraveni. Ale tam, kam ta cesta vedla, jste správně. Myslím, že tyhle hudební kousky naši duši uspokojí nejvíc, když jsou zároveň uklidňující, ale s malým zvratem, který je udržuje vzrušujícími.

A když skládáte, vnímáte se jako vůdčí osobnost, nebo vás častěji vede hudba a nese vás sama kompozice?

Jsem vedena filmem. V konečném důsledku musí jako vůdce sloužit film. Příběh je vůdčí osobností. A to, co dělám, ho musí podporovat, a ne nutně vyzrazovat, pokud to není záměr.  A řílkat to, co je nevyřčené. Protože už slyšíme dialogy, už vidíme, co se děje, takže síla hudby spočívá v tom, že nám přiblíží to, co máme cítit, co je neviditelné.

Takže v jistém smyslu doplňujete vizuální stránku?

Doufejme, že ano. Možná někdy jde o to, nic neprozradit, nedoříkávat, ale pokračovat v nejednoznačnosti. Nebo v jiných momentech jde o pokračování v napětí. Záleží na jednotlivých scénách.

Dobře, děkuji! Ve vaší partituře mají i akční části často melodickou nebo harmonickou váhu, která přetrvává. Jak se vyhýbáte pasti psaní úderných „výplní“ ve vysoce energických scénách? Je pro vás někdy rytmus vyprávěním sám o sobě?

Může být. Rozhodně. Snažím se, aby věci byly vzrušující. Může to být například používáním různých meter, protože ve chvíli, kdy cítíme přílišný groove, mám pocit, že se odpojujeme. Už to není nepředvídatelné. A akce musí být trochu nepředvídatelná. Pokud cítíte groove, pak necítíte možné blížící se nebezpečí. Takže to ztrácí smysl. Proto musíte mít tu a tam nějaká zvláštní metra nebo prostě něco změnit. Ale já jsem velký fanoušek ostinát. Takže najít cool figuraci, která se dokáže nést spolu s energií, je opravdu důležité. Někdy tak pro akční scény skládám. To je první věc, kterou začínám: co je základním „masem“ té scény? A pak kolem toho přidávám.

A když už mluvíme o spolupráci s orchestrem, jaký filmový režisér ve vás probouzí to nejtvořivější já? Je to někdo se silným hudebním názorem, nebo někdo, kdo vám dává naprostou interpretační svobodu? Vzpomněla byste si na spolupráci, která radikálně přetvořila vaše původní hudební instinkty?

Nejvíce mě bavili ti, kteří mají znalosti hudby a filmové hudby obecně, ale zároveň jsou otevření nápadům. Protože někteří režiséři jsou takoví: „Tohle chci udělat, a basta.“ To se mi líbí. A někdy, když to, co chtějí hudebně udělat, funguje s filmem, může to být úžasné, protože vám to ušetří spoustu času. Nemusíte zkoušet více věcí. Například jsem pracovala na filmu s úžasným režisérem, kterého mám moc ráda. Jmenuje se Francis Lawrence. Natočil Hunger Games a Red Sparrow a spoustu dalších věcí. Dělali jsme film, který se jmenuje Slumberland. A už od prvního začátku jsem věděla, že je to velký hudební fanoušek. Má velké znalosti. S tím, že jsem věděla, že má obecnou vizi, jakou hudbu chce. Ale po našem rozhovoru mě nechal být. A to bylo úžasné. Měla jsem obecnou představu o tom, čeho chce dosáhnout, ale necítila jsem se uzavřená v nějaké škatulce. Takže to byl asi jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsem měla.

Dalším filmem, se kterým jsem měla skvělý zážitek, bylo Ztracené město. Režiséři a bratři Adam a Aaron Neeovi se velmi dobře orientují ve filmové hudbě a klasickém repertoáru. Když jsme tedy začali na filmu pracovat, poslali mi playlist, takříkajíc svůj inspirační playlist ze Spotify. A když jsem si ho poslechla, pochopila jsem, že se v tom vyznají. A mohli jsme se bavit o konkrétních momentech z filmových scén: „Aha, chceš tenhle moment z Indiana Jonese, tuhle scénu?“ Znali všechno. Takže to byla další krásná zkušenost, bylo vzrušující pracovat s nerdy na filmovou hudbu. Chci říct, že je nejen užitečné, že vám napoví, jak postupovat při komponování, ale je to také druh dobré spolupráce.

Jak vy osobně definujete hudební autorství v takovém komerčním médiu, jako je film? Co způsobuje, že hudba je „vaše“, kromě melodického nebo stylistického otisku?

Obvykle musím dbát na to, aby byla co nejvěrnější mně jako skladatelce. Existují určité věci, ke kterým tíhnu, určité harmonické jazyky a určitá orchestrální rozhodnutí. A všechna ta drobná rozhodnutí, která děláme při psaní, způsobují, že je to něco, na co jsem hrdá. A to představuje můj pohled na ten film.

Dobře. Jste průkopnicí v mnoha ohledech – nejen jako žena v oboru, kde historicky dominují muži, ale také jako někdo, kdo překračuje kulturní a žánrové hranice. Měla vaše identita někdy přímý vliv na váš harmonický nebo rytmický jazyk?

Myslím, že ne, protože jsem měla zázemí v různých žánrech a upřímně ráda poslouchám všechny žánry – ale jejich dobrou verzi, ne všechno. Baví mě spousta věcí a cokoli, co je dobře udělané, to si tak nějak načtu do své přítomnosti. Vždycky jsem chtěla mít kariéru, která se bude pohybovat v různých žánrech, protože to je pro mě vzrušující. Nikdy nechci dělat jen jednu věc. A vím, že existují úžasní skladatelé, umělci, kteří si řeknou: „Tohle je moje věc a to budu dělat.“ A to je úžasné vědět, že to je to, co chcete dělat.

Mně se vždycky líbilo, když jeden den píšu něco hybridního a chytlavého a používám všechny své smysly. A pak druhý den můžu udělat něco svěžího a krásného, orchestrálního. Další den dělám komedii nebo jazz s big bandem. To je pro mě vzrušující. A myslím, že to je moje identita. Potřebuji v životě příchutě. Totéž ve všem, co dělám. Potřebuji trochu rozmanitosti. Jinak to začne být trochu nuda.

Samozřejmě! Vaše umělecká stránka se může projevit jen skrze jednu oblast, ale zároveň se potřebuje – a dokáže – vyjádřit různými způsoby. Rozumím tomu. A s rozvojem prostorového zvuku, zvukového designu vedeného AI a interaktivní hudby – kam podle tebe směřuje filmová hudba dál? Existují nějaké nové technologie, které byste chtěla prozkoumat, nejen kvůli novotě, ale jako legitimní rozšíření svého emocionálního slovníku?

Myslím si, že jakákoli část technologie může sloužit k podpoře lidské tvorby. Protože pokud mám vizi vytvořit určitý zvuk, a jestliže bych to měla udělat ručně, řekněme, že by mi to trvalo pět hodin – berme to jen jako příklad –, ale existuje-li nástroj, který mi ten čas zkrátí, jsem pro. Jde hlavně o efektivitu. Jsem pro efektivitu a nástroje, které tvorbu zrychlí. Ale musí to vycházet z člověka. Upřímně řečeno, myslím, že tahle hranice už byla do určité míry překročena. A čas ukáže.

Když se objevily samplery, všichni se báli, že nahradí muzikanty. A popravdě – do určité míry měli pravdu. I když stále pracujeme s orchestry, spousta projektů se dnes dělá čistě digitálně, bez najímání orchestru, což je škoda. To je jeden příklad toho, proč se lidé báli. A ano, samply nám proces velmi usnadnily. Ale zároveň opravdu nahradily hudebníky.

Takže je těžké říct, kam tenhle svět směřuje. Umělá inteligence je v posledních letech po pandemii covid velkým tématem. A každým rokem se rozvíjí čím dál rychleji. Ale doufám, že ať se stane cokoli, lidé zůstanou součástí procesu a/nebo za něj budou náležitě odměněni.

Možná nebude nikdy možné úplně nahradit lidskou intuici nebo lidský přístup, hlavně pokud jde o tvorbu nebo kompozici...

Ano, to je pravda. Ale myslím si, že nejvíc to ovlivní projekty s nízkým a středním rozpočtem. Protože u projektů nejvyšší úrovně, například u filmu jako Star Wars, si nemyslím, že by hudbu skládala AI nebo něco umělého. Kdo ví? Možná se to stane. Ale doufám, že ne. Spíš se to děje u projektů s nižšími rozpočty – například u dokumentů, reality show a podobných produkcí. A to je srdcervoucí, protože právě tyto projekty bývají startovní čárou pro mnoho skladatelů. Pokud by noví skladatelé neměli možnost skládat pro menší projekty, jak by se potom mohli učit a postupně růst? Je to velké, opravdu velmi velké téma.

Ano, to je pravda, a moc děkuji za vysvětlení. Existuje nějaká skladba, kterou jste napsala – možná nikdy veřejně nevydaná –, která pro vás byla nejupřímnější nebo v níž jste se cítila nejzranitelnější? Pokud ano, co na ní podle vás odhalilo něco, co jste dosud hudebně neprozradila?

Ano, mám několik takových skladeb. Něco jsem napsala pro film The Lost City, ale nakonec jsem to ve filmu nepoužila, protože jsem ty nápady napsala ještě před natáčením. A když byl film hotový, cítila jsem, že by se k němu už nehodily. Takže jsem je nepoužila. Existuje pár mých skladeb, které lidé nikdy neslyšeli, a které jsou pro mě velmi zranitelné, čisté a upřímné. A mám toho na mysli víc – chtěla bych vydat desku, kam bych tyto skladby zahrnula spolu s novými. Prostě hudba pro samotnou radost z hudby.

Patříte mezi skladatelky, které si všechny své skladby uchovávají, nebo raději všechno zahodíte a začnete úplně od začátku?

Pro mě je každý projekt jako vztah. A nechci, aby mi v novém „vztahu“ s nějakým filmem něco připomínalo staré věci. Protože na každý film mám citovou vazbu. Mám hodiny a hodiny hudby, která se nakonec do různých projektů nedostala – ať už kvůli změně střihu, nebo změně celého projektu. Ale stále si pamatuji, pro jakou scénu jsem tu hudbu složila. Takže k ní mám vnitřní pouto.

K tomu všemu mám na telefonu spoustu hlasových poznámek – občas si jen tak něco hraju pro radost a nahrávám si to. Je to zvyk z dřívějších let, kdy jsem měla Walkman a dávala ho k pianu, abych si nahrávala, co hraju. Dnes to dělám stejně, jen s diktafonem v telefonu. Občas nahrávám třeba hodinu v kuse. A pak si při poslechu vzpomenu: „Tady jsem vytvořila něco, co se mi docela líbí,“ a vrátím se k tomu. Řeknu si: „To je vlastně docela fajn. To bych si měla zapamatovat.“ Problém je, že si to nikdy nezapamatuji. Takže stejně nakonec vytvořím něco nového.

A existuje nějaký společný znak, „podpis“ Pinar, podle kterého by někdo mohl poznat, že slyší vaši hudbu ve filmech?

To je těžké říct. Vím, že někteří mí fanoušci a přátelé mi říkali, že by to poznali, že je to moje práce. Ale já vlastně ani nevím, co to je, protože je to ve mně tak hluboce zakořeněné. Je to třeba určitý způsob, jakým skládám akordy nebo hlasím nástroje, mám jisté preference, které si ani neuvědomuji. Nedělám to vědomě.

Dobře, Pinar. A nakonec: kdybyste mohla napsat hudbu ke scéně, která zatím neexistuje – scéně, která by vám umožnila vyjádřit něco hluboce osobního a beze slov, jak by ta scéna vypadala a jak by zněla?

Je ve mně spousta hudby, která zatím čeká na svůj okamžik, a to je právě na životě vzrušující – protože kdybych měla pocit, že jsem už řekla všechno, co jsem chtěla, byl by to dost nudný život. Ráda si myslím, že zítra objevím něco nového o sobě samé, co jsem dosud neznala. Protože pokud bychom si mysleli, že jsme hotoví, dokončení a nejlepší, jací můžeme být, znamenalo by to konec. Jsem pevně přesvědčená, že je důležité se neustále vyvíjet.

Nevím, jaká by ta scéna byla, jaké by vyvolávala emoce – záleželo by to na tom, v jaké fázi života bych se nacházela. Ale vím jistě, že ve mně je ještě spousta hudby, která zatím nespatřila světlo světa.