Přejít k hlavnímu obsahu
Pavel Šmíd se Cheikhem Lô v Senegalu. | Foto: archiv Pavla Šmída
Pavel Šmíd se Cheikhem Lô v Senegalu. | Foto: archiv Pavla Šmída
Moonshye - Po, 03.10.2022 - 08:00

Pavel Šmíd (King'n'Doom): Česko-africký příběh, kterému bychom neuvěřili, kdybychom při tom nebyli

Nadšení. Kdybych měla jedním slovem, popsat jak vidím Pavla Šmída jako producenta, tohle by byla jeho charakteristika. Dovede se neskutečně (tenhle superlativ odpovídá realitě) nadchnout pro vše, co dělá. Jeho hudební záběr je pozoruhodně pestrý – od artových věcí a spolupráce s Vladimírem Václavkem přes emotivní songwriting skotského zpěváka Damask Rose až po africkou hudbu, která se stala jeho životní láskou. Kytarista, hráč na africké bubny, autor, producent, vydavatel, taky umělecký truhlář, vystudovaný restaurátor – a především blázen do muziky. Doufám, že vás svým zápalem aspoň trošku nakazí i díky našemu rozhovoru.

Letos na Colours of Ostrava představil poprvé živě projekt King'n'Doom feat. Cheikh Lô, který stvořil dohromady s Martinem Pírem, kolegou z brněnského nezávislého labelu Rustical Records a především s jejich hvězdou Cheikhem Lô. Když Pavel vypráví o tom, jak se s touto senegalskou legendou world music náhodou potkali, ještě ten den v karavanu nahráli společný singl, nakonec z toho bylo celé album a dali dohromady mezinárodní kapelu, do které „si půjčili“ bubeníka z kapely Roberta Planta, zní to až neuvěřitelně. Jenže to je prostě Pavel – stačí jiskra a už ten oheň nezastavíš.

Projekt King'n'Doom feat. Cheikh Lô nepřišel z čistého nebe, ale vyrostl z tvé (a Martinovy) lásky k africké muzice. Jak ses k ní vůbec dostal a co tě na ní tak fascinuje?

K africké hudbě jsem se dostal na střední škole. Můj spolužák Aleš tehdy přinesl z obchodu Levné knihy jakési CD s nahrávkami západoafrických bubnů. My jsme si coby dřevařský obor uměleckých truhlářů našli, jak ty nástroje vypadají, zkusili si je vyrobit a zároveň s tím imitovat to, co jsme slyšeli na tom CD.

Spíš možná tak trochu ze srandy, ale v parku u vína a piva jsme tomu dávali co proto a pořád bubnovali. Já v té době současně děsně hrotil kytaru a svoji první kapelu. Byl jsem fakt zabejčenej blackmetalista a najednou mi tam někde uvnitř toho poplašenýho teenage satanistometalisty a kdoví čeho všeho ještě začaly tepat bubny djembe. No, zemětřesení.

Kde ses pak na bubny naučil hrát?

Po nějaké době jsem v Hradci Králové začal docházet na kurzy bubnování k Tomáši Vrabcovi, začal pod jeho vedením studovat západoafrické rytmy, hrát v bubenické kapele a doprovázet taneční kurzy. Mě na tom tenkrát začala fascinovat ta polyrytmie, jak prostě spousta jednoduchých, do sebe zapadajících paternů tvoří dohromady neuvěřitelně komplexní rytmickej obraz.

Všechno, co jsem znal, muzika kolem mě, mi oproti tomu najednou připadalo úplně nudné. V těch patnácti letech jsem se do toho fakt hodně zažral, jezdil jsem na workshopy k českým i zahraničním lektorům a jak roky postupovaly, tak jsem střídal kapely, koncertoval a objevoval ten obrovskej hudební poklad. Fascinuje mě to dodnes, v Africe jsem od tý doby několikrát byl a nejspíš to bude moje hudební láska už navždycky.

Ještě bych rád zmínil Broňu Pavlíčka, českou bubenickou legendu, pod jehož vedením jsem několik let hrál v kapele Tubabu. Broňa mě toho naučil asi nejvíc. Z těch afrických bubeníků, u kterejch jsem se učil, bych rád vypíchl třeba Thomase Guei, Abdoulaye Dembele, Harounu Dembele, Baba Diaru nebo Mohameda Bangouru. Famózní hudebníci.

„Příběh, kterému bychom neuvěřili, kdybychom při tom nebyli“ – těmito tvými slovy uvádí Jiří Moravčík průvodní text vinylu King'n'Doom feat. Cheikh Lô. S radostí kluků, kteří si splnili sen, popisujete vaše hudební setkání s Cheikhem Lô. Pověz, jak se to tehdy událo...

Vlastně je ten příběh naprosto jednoduchej. S kolegou Martinem Pírem, se kterým jsme založili label Rustical Records a projekt King'n'Doom, jsme se našli coby fanoušci stejný muziky. Jakmile nějaká africká „stár“ dorazila někam poblíž, sedli jsme do auta a vyrazili.

Před pár lety jsme se vydali na hudební showcase konferenci Czech Music Crossroads, na kterou navazoval festival Colours of Ostrava. Bývalo to i ve stejném areálu, takže se tam muzikanti a lidi z branže na docela malém prostoru potkávali. O Cheikhovi jsme z plakátu věděli, ale že na nás vykoukne hned za rohem na lavičce, to jsme nečekali.

Jak jsme na sebe mrkli, hned jsme si padli do oka, a strávili spolu moc příjemnej čas, kterej vyvrcholil tím, že jsme se společně odebrali do našeho auta poslouchat písničky. Šťastnou shodou okolností se mezi hudbou, co jsme si pouštěli, ocitl náš zapomenutej demáč Jah'hrabi, taková zhulenecká reggae verze západoafrickýho tradicionálu Jarabi, ale bez vokálu. Cheikh si do toho začal hnedka zpívat a jak jsme se na sebe s Martinem oba podívali, bylo nám jasno: Musíme to nahrát! Cheikh na nabídku nahrávání okamžitě kývl.

A nahráli jste to rovnou tam.

Do toho vstoupila další krásná shoda okolností. Za rohem u popelnic měl svůj karavan s ministudiem zaparkovanej Milan Cimfe, těžká producentská váha. Už jsme spolu předtím spolupracovali, takže jsme se znali. A lásku k Senegalu a africký hudbě obecně oba sdílíme, to jsme si dávno řekli, takže bylo jasno, jede v tom s námi.

Zatímco v sálech se konaly panelové diskuze a na mítincích se domlouvaly byznysy, my běhali po záchodech a hledali zásuvku a tahali kabely, protože hrozila možnost, že Cheikh Lô se svým managementem se u toho karavanu opravdu objeví. Tak se i stalo. Mistr vlezl do karavanu a na první dobrou to tam vysolil. Ještě jsem byl drzej a poprosil o jeden průjezd nebo back vokály, načež jen pronesl: „C'est fini“ a že „don't make life difficult, make it simple“ a bylo hotovo.

Pavel Šmíd a Cheikh Lô na Colours of Ostrava. | Foto: Michaela Sošková

Měli jste hotovou první skladbu. Jak potom vznikaly ty další?

Já jsem s tím singlem hnedka letěl do Senegalu k Cheikhovi. Ještě v Ostravě mi říkal, že až to bude, musí to slyšet. Jenže kontakt jsme na něj neměli a přes management se k někomu takhle somrovat je opruz. Každopádně to muselo projít osobním schvalovacím kolečkem, kvůli kterýmu jsem se sbalil a do toho Dakaru odjel.

V Dakaru u něj doma jsme si to spolu poslechli a plácli si, že singl vydáme. Po návratu mě Martin přesvědčil, že singl je blbost a že musíme udělat celou desku. Pro mě to bylo: „Jakou desku?“ My jsme netočili desky, já měl svoje kapely a s Martinem jsme si jen tak pro srandu u nás ve studiu jamovali naše oblíbený africký vály.

Mě to nadšení samozřejmě taky hnedka vzalo a takových úryvků žánrově zapadajících do tohohle novýho projektu jsem pár měl. Zúročil jsem nápady, ke kterým jsem nikdy nesehnal parťáka, protože tyhle nápady moje spoluhráče ze všech mých kapel nikdy nebavily a najednou – hele, teď to můžu zúročit.

Zavřel jsem se na pár měsíců do našeho malýho studia, vylovil starý dema a prostě jsme to tak punkově polepili a sezvali na toho různý další africký hosty. Ty, který jsme buďto osobně znali, a nebo to na ně prostě nadrzo zkusili někde na fesťáku v backstage.

Nahrávání probíhalo na různých místech a za různých podmínek, s četnými hostujícími muzikanty. Jak se ti podařilo to všechno prakticky zrealizovat a udržet album hudebně pohromadě?

Já vlastně nevím, jestli se to podařilo a album drží pohromadě. Po letech už to nemůžu ani slyšet. (smích) Možná bude jednotícím prvkem to, že to žádný album být nemělo a byly to jen dema, který jsme točili při všech těch večírcích u nás v RR, a tak byly stejným způsobem špinavý.

Když to ještě shrnu, tak já prostě dodělával nějaký svoje nebo naše nápady, ty jsme s Martinem rozebírali a vybírali, koho na co pozvat. Ve finále jsme téměř hotový písničky posílali hostům, takže už to nějakou linii drželo.

Jsi autorem, muzikantem, producentem, vydavatelem King'n'Doom. Takže to všechno, co se stalo, muselo být kromě všech těch neuvěřitelných a úžasných momentů i dost náročné uskutečnit. Na jaká úskalí jsi při realizaci narazil?

Asi na všechny! Každopádně, sám bych to nezvládl, na to jsme v nejužším vedení s Martinem dva, a i tak nám to dává dost zabrat. Bez pevný party srdcařů a kámošů, který tě podržej, to nedáš. Náročnost a úskalí takhle velkýho projektu je otázka na seriál.

Například si musíš uvědomit, že Afrika je Afrika. Všechno tam funguje trochu jinak než tady a na to při realizaci nahrávky, která je založená převážně na česko-africký spolupráci, docela zásadně narazíš.

Třeba?

Zkusím něco vypíchnout. Například představa, že si v diáři vybookuješ dva týdny, přiletíš do Afriky točit a řekneš: „Tak jsem tady, jdeme pracovat,“ je úplně mylná. Čas tam plyne trochu jinak, musíš hodit zpátečku svýmu evropskýmu porcování času. Sedni si, uklidni se a dej prostor dnům, který prostě plynou. Opačnej případ je, když se ta parta světoběžníků sejde u tebe doma v ČR.

Každej jí něco jinýho, muslim nejí vepřový, ten si sladí kafe deseti kostkama cukru (ty doma cukr vůbec nemáš) a vypije jich pět za sebou, ten má hlad a ten zas ne a je vás deset a každej je zvyklej na něco jinýho. To jsou drobný detaily, který prostě dopředu nedomyslíš a musíš je řešit. Pak si říkáš: „Sakra, tak jsem kytarista nebo ředitel multikulturního festivalu?“ Ale ještě jednou říkám, bez lidí kolem to nejde.

Myslím, že s Martinem dokážete udělat kolem svého projektu dostatečně rušno, aby se o něm vědělo, přestože jste na to jen vy dva. Desku jste se vydali propagovat na Womex, kde jste se svým stánkem udělali docela rozruch. Jak jste se tam dostali a jak probíhala příprava?

Na Womex jsme si koupili vstupenku, naskládali auto až po střechu vinylama a jeli do Finska, kde se ten konkrétní ročník konal. Z předchozího Womexu jsme tušili, že náš počin nezůstane bez povšimnutí. Je to platofrma zaměřená přesně naším směrem a muzikanti z naší desky jsou ve světě známí.

Přípravu jsme neřešili, my se spíš vřítíme do baráku a improvizujeme. Stejně jsme to udělali v Tampere, ale zájem o naši nahrávku mi vyrazil dech. Sbírat vizitky od festivalových agentů a managerů s pozvánkama na festivaly po celým světě, na to jsem nebyl úplně ready. Furt to byla spíš sranda – který jsme dali hodně, ale sranda.

King'N'Doom (Martin Píro a Pavel Šmíd) udělali na Womexu se svým stánkem rozruch. | Foto: archiv Pavla Šmída

Máš nějaký tip pro muzikanty, kteří by se chtěli na tuhle akci vydat prezentovat svoji tvorbu?

Nebát se mluvit s lidma. To mi trochu trvalo, naladit se na tu vlnu. Já v sobě měl nějak zakódovaný, že to, co dělám, nikoho nezajímá a ještě spíš otravuju, když očekávám, že si novou písničku posluchač doposlechne celou. Na takovouhle akci za tím ale jedou všichni – poznávat nový lidi, střádat kontakty. Je potřeba to hodit za hlavu, otevřít se, nesedět v koutku a čekat, ale jít tomu trochu naproti. Ideální je samozřejmě mít něco v ruce, nějaký cédéčko, vinyl, vizitku, odkaz na YouTube. A když ani to, tak i s úsměvem naděláš parádu a kamarády. Vždyť ono zase nejde o život.

Jaké sis odtamtud odnesl zkušenosti a v čem vás účast na Womexu posunula dál s King'n'Doom?

Pro nás i pro mě osobně to byl přelomový okamžik. Jeli jsme tam se studiovým albem a odjížděli s nabídkama hrát festivaly po celým světě. K tomu jsme tam ještě potkali našeho stávajícího britskýho bubeníka Davea Smithe nebo třeba klávesačku Sharon Mansur z Izraele. Oba se účastnili se svými projekty showcasu a totálně nás odstřelili. To jsou takový nezapomenutelný momenty.

Například když stojím venku před klubem s Davem, kouříme cigáro a bavíme se, kdo kde hraje a já na něj: „A ty co?“ A on že hraje s Robertem Plantem. Mně to cigáro málem vypadlo z pusy. „S Plantem? Jako tamtím, tím vopravdickým Plantem, jo?“ Sharon tam zase hrála v úžasným triu Yossi Fine & Ben Aylon. Yossi hrál s Davidem Bowiem nebo Johnem Scofieldem. No, s takovejma týpkama si tam vykládáš u piva. Dave pak přijal nabídku postu bubeníka v naší nově vznikající kapele. Úlet.

Takže spíš ti přinesla užitek osobní setkání než účast na konferenci.

Určitě, moje konference a speedmeeting je fronta na pivo nebo popelník před barákem. Mít nadrcenejch pět minut, abych se dobře odprezentoval, zaujal a odnesl si vizitku, to nějak neumím. Aby to nevyznělo blbě, jo – já to neshazuju a kdybych někomu mohl poradit nebo ho motivovat bejt připravenej, tak stoprocentně jděte do toho. Jen tam hraje roli i takový obyčejný štěstí na lidi, který já měl.

Rozjetý vlak přibrzdil covid, naštěstí se vám podařilo navázat a projekt letos představit živě v premiéře na Colours of Ostrava. Už jen podle počtu fotografů přítomných pod stagí bylo jasné, že jde o výjimečnou a očekávanou událost na naší hudební scéně. Všichni byli na výsledek zvědaví. Jak jsi to prožíval?

Já byl taky zvědavej! Kapela o deseti lidech, každej z jinýho koutu světa, pár dní předem se viděli poprvé v životě. Prožíval jsem to spíš z pozice managera, organizátora. Hlavně aby všichni byli tam, kde a kdy mají být. Jako hudebník jsem si to ani moc neužil. Asi mi už nezbyla energie, což mě trochu mrzí, ale ono se to zas nedá moc zvládat všechno dohromady. Za největší úspěch považuju vlastně to, že tam v takový sestavě vůbec stojíme! Masakr.

Deska je mozaikou muzikantů napříč kontinenty, živě jste ale zahráli v pozměněné sestavě. Můžeš ji představit?

Tak jako první samozřejmě Cheikh Lô. Fantastickej hudebník, bubeník, kytarista, zpěvák. On když zpívá, má vedle sebe postavený timbales a rád si všechny různý rytmický breaky vyzobává se zbytkem rytmické sekce, což je to, co já zbožňuju. Když na sebe rytmika reaguje. Za bicí soupravou sedí Dave Smith, kterej je stejně postiženej senegalskou muzikou jako já, ale ještě má přesah do jazzu, což já zas ne, ale každopádně jeho mít za zády to je pecka.

Další personou je Leopold Lo, senegalskej bubeník, specialista na sabar (tradiční senegalský bubny) a k tomu tam ještě hraje na congas. Vedle něj je Abdoulaye Dembelé z Burkiny Faso, můj dlouholetej kamarád a učitel. K němu jsem před spoustou let chodil na workshopy djembe a basových bubnů. Jeho specializací je balafon, ale hraje taky na djembe a koru. Na všechny tři nástroje se v našem setu dostalo.

To je parádní rytmika, ve který pevně jako skála drží spodek Tomáš Liška, naprostej zabiják. Česká basová špička, s Tomášem jsme už spolupracovali na řadě desek, takže se známe, ale naživo jsme spolu hráli poprvé. On se mi tenkrát svěřil, že ho ta Afrika děsně láká, a že „kdyby něco jako, tak víš co...“ No, a už to bylo.

Na klávesy a syntezátor Sharon Mansúr. Nám učarovala, když jsme ji viděli hrát ve Finsku. Ona má tak zvláštní rukopis, ten Izrael a vůbec východní feeling a ještě k tomu je taky nasáklá Afrikou, protože hraje s Yossim a Benem Aylonem, takže ví, o co jde. No, a jelikož Cheikh Lô má v kapele standrdně saxofon, oslovil jsem svýho kamaráda Petra Smékala, výbornýho brněnskýho muzikanta, na kterýho je spolehnutí.

Sharon Mansúr a Pavel Šmíd na zkoušce v Českém rozhlase Ostrava. | Foto: Denisa Blatná

Zkoušením jste strávili společně intenzivní týden před koncertem. Jste všichni profesionální muzikanti, ale přece jen to musela být výzva. Jak ses cítil v roli frontmana takového pestrého uskupení?

Byl to zápřah, ale krásnej. Na roli frontamana nejsem úplně zvyklej, jsem spíš sideman a je mi tak dobře, ale tady to bylo najednou všechno na mě. No, rovnejma nohama prostě. Repertoár byl postavenej napůl z mých písniček a napůl z Cheikhových.

S Cheikhem jsem už několikrát hrál v Senegalu, takže jsem už věděl, jak na to, ale myslel jsem si, že si svůj repertoár bude víc řídit on. On mi naopak řekl: „Teď jsi tady leader ty.“ Tak jsem tu štafetu převzal, ale musel jsem to v sobě ze začátku trochu hledat. Byl to adrenalin, ale všichni muzikanti byli zlatí. Společně jsme to parádně vyladili.

Myslím, že na to, v jakých poměrech u nás muzikanti fungují, je uspořádání takového koncertu zároveň v roli muzikanta i manažera husarský kousek. Co vše bylo třeba zařídit a kdo vám s tím pomáhal?

Když to vezmu od začátku a od bodu, kdy už jsou potvrzení členové kapely, šlo o to, jak je sem všechny dostat. Senegal, Francie, Německo, Londýn, Tel Aviv. Tohle si dáš a papír a můžeš se zrovna psychicky zhroutit. Dát dohromady letenky je projekt sám o sobě.

King´N´Doom na Drive Stage Colours of Ostrava. | Foto: Michaela Sošková

Pak sehnat místo, kde tohle nazkoušíš, dostatečně velký a dostupný. To se nám podařilo. Vzpomněl jsem si na velké studio Českého rozhlasu v Ostravě, kde jsme tehdy spolu my dva hráli. Teď tu velkou bandu musíš dopravit na místo zkoušek. Všechno tohle bychom nezvládli bez našich kamarádů a kamarádů našich kamarádů a známých s autama, kteří vydrželi naše nároky a neváhali celou bandu vozit sem a tam, jak kdo potřeboval.

V první řadě nám pomáhala naše kamarádka Michaela Sošková, která se stala takovou produkční. Všem jsem musel oznámit, že od určitého momentu prostě nebudu dostupnej, protože se musím i připravit jako muzikant. Mít člověka, kterej do toho s váma takhle skočí, je k nezaplacení a bez ní bychom byli v podstatě v prdeli.

Pak musí muzikant kromě hraní i jíst a pít. Na to by se nemělo zapomínat! Naštěstí mám kamarády a jeden z nich je náhodou sládek. Jiří Čejka má vlastní pivovar BOS, takže naložil auto sudama a v sále nám postavil stánek s pivem. To byl velkej luxus, mít ve zkušebně vlastního výčepního. Kde, kdo a s kým spí je taky projekt na měsíc. Ještě bych rád poděkoval Darji Budínové, která kolem nás skákala a taky zařídila každej prd.

A to jsou zatím jen ty základní nutnosti. Jak jste pak řešili věci kolem muziky?

Můj producentskej bratr Vojtěch Svatoš se postaral o všechno ohledně audia. Chybí šňůra, není monitor, nahrát koncert, přidat mikrofon – na to jako muzikant prostě na místě nemáš čas. Pak sháníš nástroje na zkoušku – díky Štěpánovi Podrazilovi za bubny a všechno kolem nich a festivalu Colours of Ostrava za zapůjčení dalších nástrojů. Další, na koho bych nerad zapomněl, je Jana Jelínková, která to, co se na místě nahrálo, mixuje a masteruje.

Před koncertem jste ještě stihli vydat dva singly. Můžeme se už těšit na vaši další desku?

Hodně nás nakoplo živý hraní a společnej čas kolem festivalu, celá sestava si sedla jak hudebně, tak lidsky. Máme společně rozpracovaný další skladby, ale budeme je vydávat spíš formou singlů, než dělat na desce jako celku. Já jsem trochu upravil styl, jakým pro tuhle kapelu tvořím, protože už mám jasnou představu o nástrojovým obsazení a kvalitách a hlavně specializacích jednotlivých hráčů, kterým bych chtěl dávat větší prostor. Rádi bychom vydali živý CD, protože všechno v Ostravě jsme natáčeli. To by mělo vyjít v brzké době. Takže co se týče projektu King'n'Doom feat. Cheikh Lô, tohle všechno bylo zatím jenom rozehřívací kolo.

Cheikh Lô na Drive Stage Colours of Ostrava. | Foto: Michaela Sošková

Tagy Pavel Šmíd Cheikh Lô King'N'Doom Martin Píro rozhovor

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Moonshye
Písničkářka a kytaristka. Pocházím ze Slezska, kde jsem měla vždy blízko k polským hranicím. Po rozhodnutí věnovat se více muzice a vlastní tvorbě jsem se z České republiky vydala nejprve zkusit štěstí v Norsku, kde jsem strávila léto buskingem a odtud se pak přestěhovala do L…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY