Přejít k hlavnímu obsahu
Rozvětvená figura Michal Prokop | Foto: archiv Prokop - Andršt - Hrubý Trio
Rozvětvená figura Michal Prokop | Foto: archiv Prokop - Andršt - Hrubý Trio
Jan Hamerský - Po, 17.08.2020 - 08:00

Michal Prokop: Poznal jsem, jaký to je, když je člověk dole

Festival Krásný ztráty live si na letošek uchystal exkluzivní předpremiéru. Dokumentární film Až si pro mě přijdou... v sedmapadesáti minutách shrnul život hudebníka, pořadatele, publicisty a bývalého politika Michala Prokopa. Jak dokument vznikal? Jak se vede rozhovor s někým, kdo taky hraje a koho dobře zná? A co pozitivního Michalu Prokopovi dalo, že se jako frontman prosazoval dvakrát? Popovídali jsme si po koncertě pár metrů od místa, kde před pár hodinami vystupovali typičtější lázeňští hosté, Marcel Zmožek a Pavel Vítek.

Koncert v poděbradských letních lázních jste zakončil pozdravem: „Přátelé, jste skvělí, ale prosím, šetřete se, abyste nám vydrželi.“ Jak jste se díval na lázeňské prostředí před padesáti lety a jak se na něj díváte teď?

Nejsem typický lázeňský host. S lázněmi mám jen jednu marginální zkušenost. Před zhruba dvanácti, třinácti lety jsem strávil týden v Bardejovských kúpeloch. V Poděbradech jsem hrál x-krát, ale v lázních poprvé.

Texty pro vás psal Pavel Šrut, košatější doprovod obstarávají Luboš Andrš a Honza Hrubý. Cítíte se víc jako interpret nebo suverénní autor?

Jsem obojí. Písničky si od 60. let píšu taky. Cítím, že jsem lepší interpret, ale obě role mám rád. Nedokážu je oddělit.

Jak zbytek vašeho tria vnímá, že vy jste přeci jen největší atrakce?

To se musíte zeptat jich. Já si myslím, že to tak není. Na rozdíl od Framusu, což je můj projekt, toto seskupení (Prokop-Andršt-Hrubý Trio) vzniklo v době, kdy jsme spolu v kapele ani nehráli, jako sdružení tří rovnocenných osobností. Taky se tu daleko víc hraje než v kapele. Kluci mají velký plochy, kde můžou improvizovat a prosazovat se. Jsme tu jeden jako druhej.

V době, kdy jste dělal talk show Krásný ztráty, o kolik snazší nebo těžší bylo dělat rozhovor, pokud jste si povídal s někým, koho jste znal a navíc to byl muzikant?

Muzikantů se tam vystřídalo dost a až na několik málo výjimek, třeba Pavla Šporcla, jsme se znali. Někdy je lepší dělat rozhovor s někým, koho příliš dobře neznáte, než s někým, koho znáte až příliš dobře. Pak můžete mít pocit, že předem znáte odpovědi, který vám ten dotyčnej naservíruje, ale ani to neplatí stoprocentně. S řadou mých kolegů, s kterejma jsme se znali, jsme byli schopni si před kamerou povídat a bylo to zajímavý. A nebyly to odpovědi, které bych předem odhadnul. Ale tahle obava tady vždycky je.

Muzikanti v současnosti koncertují méně a houfně nečekaně vydávají nová alba. Vy jste loni avizoval po osmi letech nové album, místo něj ale bude mít premiéru dokument Až si pro mě přijdou... Proč se stalo, že nebylo album, ale dokument?

To zase není úplně správně. Album jsem avizoval, rodí se a je roztočený, ale vyjde až příští rok. Film není moje dítě, ale věc scénáristy a režiséra Jirky Vondráka, který s tím přišel a na filmu pracoval rok a půl. V televizi se bude vysílat někdy na podzim. Přesný termín neznáme, snad někdy na přelomu října a listopadu. Veřejnou předpremiéru ale měl 14. srpna 2020 na našem festivalu Krásný ztráty live.

Dokument natočil váš spoluhráč…

To není můj spoluhráč. Jirka je taky muzikant, ale z trošku jiný branže, spíš folkař a šansoniér. Kdysi v 80. letech jsme se setkali, když jsme měli společný hraní s Pavlem Váněm (Collegium Musicum, Progres 2), ale tak moc dobře jsme se neznali. Oslovil mě sám. Dnes vyrábí především hudební dokumenty pro Českou televizi.

Jak jeho tým pracoval?

Točilo se dlouho, postupně. První klapky byly loni na Andělech. Potom se to přerušilo a točilo se až ve Všeticích na loňským ročníku festivalu. Hlavní část natáčení probíhala letos v lednu. Točilo se celý týden. A pak samozřejmě nastaly postprodukční práce, který trval několik týdnů. Film dokončili koncem června.

Vstupoval jste do tvůrčího procesu jinak než hlavní aktér?

Určitě ne. Samozřejmě Jirka mi posílal scénář, radili jsme se a dodával jsem mu archivní materiály a tiskové podklady, které jsem měl k dispozici a mohl jsem dodat. Aby věděl víc, než co se může dočíst na wikipedii. Něco věděl, protože mě zná, ale nikdy toho není dost. V tomhle směru jsem spolupracoval, ale do vlastního natáčení ani do psaní scénáře jsem nijak nezasahoval. Jen jsme si řekli proporce věcí, které hledá a jak je cejtí. Ale vměstnat čtyřiasedmdesát let života do sedmapadesáti minut je obrovský problém. Strávil jsem řadu let v jiných branžích. Jedenáct let ve veřejným sektoru, v politice, šestnáct let v televizních talk show. Zdaleka to tedy není jen hudební film. Takhle rozvětvená figura jako já ho nejspíš potkala poprvé.

Přistihl jste v některých chvílích, že se před kamerou chováte jinak než běžně?

Ne. Byl jsem strašně napjatej, jak se mu podaří vměstnat celý život do sedmapadesáti minut. Natočili jsme jedenáct sedmdesátiminutových hard disků plných povídání a k tomu přibrali archivy. Byl jsem zvědavej, jak to postříhá, co z toho vyrobí a jestli sám sebe nevidím trošku jinak, než jak mě vidí on nebo veřejnost. Povedlo se mu to. Myslím, že jsem to opravdu já.

Petr Pithart se před časem v DVTV zmiňoval o srazech svého bývalého kabinetu ze začátku 90. let. Vzpomínal, že rozhodnutí, o kterých se tehdy nejvíc pohádali, jsou stále ještě kontroverzní. Z vašeho pohledu bývalého náměstka ministra kultury – vytáhla pandemie problémy, se kterými jste měl co dělat už tenkrát?

Z ministerstva jsem odešel koncem roku 95. S hrůzou zjišťuju, že se řeší pořád stejný problémy a věci a koncepce, které jsme už my měli ve vládním prohlášení (1992), jsou pořád na stejný úrovni. Jsou nedokončené i v konceptu. Myslím, že v tomhle směru pandemie nezměnila vůbec nic.

V 70. letech jste hrál spolu s Hanou Zagorovou. Jak po této zkušenosti vnímáte o čtyřicet let mladší hráčky a hráče, kteří doprovázejí vaše vrstevníky, Luboše Pospíšila, Vladimíra Mišíka nebo Vaška Neckáře, a sami třeba mají jiné představy o svém hudebním směřování?

Já jsem v jejím programu zpíval jako partner. Polovinu jsem zpíval já, polovinu ona. Po natočení Města ER se mi rozpadla kapela. To byla doba nastupující normalizace. Kluci mi utíkali k popíkářům a já bohužel udělal tu samou chybu. Myslel jsem si, že je to cesta i pro mě a ukázalo se, že ne. Trvalo mi deset let, než jsem se odtamtud dostal zpátky na rockový jeviště. Se Zagorovou jsme se znali. Jsme stejně starý a byli jsme velký kamarádi. Byla mi dokonce za svědka na svatbě, ale hudebně nemáme společného téměř nic. Bohužel byla moje chyba, že jsem přistoupil na její nabídku stát se jejím partnerem. Vy jste o mě asi moc nečet, že?

Spíš mi šlo o to, že jste na toto spojení přistoupil z pragmatických pohnutek. Dnes se muzikanti s vlastními projekty stávají partnery nebo doprovodnými hráči o jednu, dvě generace starších muzikantů. Jak vnímáte tohle spojení?

Jako že mladý kluci hrajou se starýma pákama? Proč by to nedělali? Pokud je zajímá, co dělají a váží si jich, proč by s nimi nehráli? Za mejch mladejch let tohle nebylo možný. Člověk hrál v jedný kapele a ani administrativně nebylo možný, aby hrál v dalších. I v mý kapele, kde jsme my tři sedmdesátníci, je dnes zbytek Framusu o generaci mladší a hraje i v jiných kapelách, aby se uživil.

Nevidíte mezi svojí a jejich kariérou nějaké paralely? Něco, čím jste si sám prošel?

Je otázkou, do jaké míry jsme my starci schopní dnes hrát tolik, abychom ty kapely živili. Ve chvíli, kdy oni vedle toho, že hrajou se zavedenou hvězdou, jsou schopni dělat svoji muziku a jejich publiku to nevadí, nevidím paralelu.

U mě byl jinej problém. Jsem frontman. Nikdy jsem nebyl doprovodný muzikant. Ve chvíli, kdy jsem šel do popíku, pro svý bejvalý publikum jsem přestal bejt zajímavej. Cítili to jako zradu. V tý době se to vnímalo jinak. Dneska je daleko větší svoboda. Hudba žije vedle sebe. Hranice mezi tím, co se smí a nesmí a co je žádoucí, vůbec není. Když jsem dostal nabídku od Karla Gotta být sborista na turné v západním Německu a zrovna se obnovoval Framus, jako první a asi jedinej v tý Štaidlově kapele jsem odmítl následující nabídku na trvalou spolupráci. Nerozuměli proč. Řekl jsem, že moje publikum, o který mi jde, by mi to neodpustilo. Dnes to už tak není.

Výrazně jste se prosadil až po čtyřicítce alby jako Kolej Yesterday a Snad nám naše děti prominou. Přesto vidíte něco pozitivního na tom, že jste se prosadil až ve zralém věku?

Za prvé to není pravda. Prosadil jsem se poprvé v roce 1967 na prvním čs. beatovém festivalu. Mně bylo jednadvacet. Tehdy jsem přijel jako úplně neznámý amatér. Najednou jsem se ocitl v té špičce a až do roku 1971 jsem v ní byl. Pak jsem zhruba na deset let odešel do popíku, a tím ztratil všechno, co jsem předtím získal. Comeback byl skutečně až v těch sedmatřiceti.

Poznal jsem, jaký to je, když je člověk dole a reje držkou v zemi, jak to psal Karel Kryl. Dostávat se znovu na vrchol je mnohem těžší než poprvé, když jste mladej někde poprvé a všichni volají: „Bravo!“ To bylo hrozně rychlý. Toho si člověk nedovede tolik vážit. Po deseti letech už jsem měl rodinu, děti a některé věci jsem viděl jinak.

A jak teď s odstupem vnímáte, že někteří neztratili deset let, když režimu v něčem dílčím způsobem ustoupili?

To je na celou knihu. Někteří byli odvážnější a neudělali chybu jako já. Někteří se nevrátili vůbec. Jsem jedinej, kdo se vrátil dokonce dvakrát, po politickým angažmá. Byly úplně jiný poměry a věci, které jsem musel řešit.

Až si pro mě přijdou...

Tagy Michal Prokop Luboš Andršt Luboš Pospíšil Honza Hrubý Václav Neckář Pája Táboříková Marie Rottrová
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY