Jakub Šotola: Držím se motta „tišeji a seriózněji“

V rámci nového seriálu článků Profese živé hudby, se zaměřujeme na pohled různých profesí z okolí přípravy hudební akce. V prvním rozhovoru jsme si přiblížili pohled produkčního. Druhým v pořadí je neméně důležitá osoba každého koncertu – zvukař. V rozhovoru s Jakubem Šotolou, zvukařem firmy SILENT SOUND Rental pracujícím v brněnském Sono Centru, jsme se podívali na dobře připravený balíček technických požadavků, ideálně probíhající zvukovou zkoušku i přístup hudebníků ke zvukaři a naopak. Jak totiž Jakub říká, je ochotný nazvučit spoustu věcí, potřebuje ale vědět, jakou má interpret představu.

Co všechno je úkolem zvukaře?

To je dost komplexní otázka, různé eventy různé velikosti mají jiné nároky a podmínky. Na těch menších eventech dělají zvukaři často všechno sami. To znamená, že si musí veškerou aparaturu postavit, připravit, koncert odzvučit a zase sbalit. Není to ideální, ale bývá to tak. Větší akce samozřejmě vyžadují více lidí. Techniky je víc, práce bývá více odbornější, pozice zvukaře se automaticky vzdaluje dále od pódia, a tím samozřejmě nepřipadá v úvahu, že by si kapelu „skočil zadrátovat“ těsně před zvukovkou. Za mě je proces rozdělení práce na segmenty super věc. Skvělý zvukař nemusí být vždy i skvělý pódiový technik, a naopak.

Jaká je tedy ideální situace?

Ideálně jsi u zvukařského pultu a staráš se jen o zvuk. Na pódiu je „monitorák“, který se stará o odposlechy. Pódioví technici vše zadrátují, ideálně správně. Díky tomu má zvukař možnost komunikovat s kapelou a řešit, co jde ven.

Zároveň je ale rozdíl i mezi takzvaným „místním“ a „kapelním“ zvukařem.

Přesně tak. Místní zvukař je odpovědný za techniku na daném místě. Dopředu komunikuje s interprety, aby si zjistil technické požadavky. Jejich tvorbu ale většinou kompletně nezná. Pokud má kapela svého zvukaře, tak je to výhoda, protože je má naposlouchané a ví, kdy má jak se zvukem pracovat. Nemusí se ale vždy cítit komfortně s místní technikou. Obojí má své pro a proti. Poslední dobou se dle mého názoru objevuje trend, že přibývá kapel, které vlastní zvukaře mají.

Měly by se kapely obávat, že přijedou někam bez svého zvukaře? Je neznalost jejich tvorby velký problém „místňáka“?

Nemusí být, protože to často bývají ostřílení borci s dlouholetou praxí a dobrou výbavou, kteří ví, co dělají. Taky ale můžeš narazit na někoho, kdo to jednoduše neumí, nebo jen nechce, a úroveň koncertu posune hodně dolů. 

Jak se toho tedy vyvarovat?

Ze svých zkušeností zjišťuji, že je to celé sociální záležitost. Ke každé kapele musíš přistupovat trochu jinak. V Česku máme typické předsudky o zpruzelých zvukařích, kteří jsou neochotní a nevrlí, a na které můžeš opravdu narazit. Jenomže hudebníci mohou být nervózní, nemusí mít svůj den a něco se nedaří. V kombinaci s apatickým zvukařem přichází peklo na podiu. Snažím se proto brát věci s nadhledem a s pochopením, to mi pak usnadňuje spolupráci a dost to uvolňuje atmosféru.

Jak by podle tebe mohla dobrá komunikace zvukaře a kapely vypadat?

To zase záleží na okolnostech. Na festivalech se často kromě základních pokynů s kapelou nedostanu skoro vůbec do kontaktu. V klubech to je jiné. Začíná to pozdravem, podáním si ruky, prohození pár vtipů, seznámením se s kapelou. Kapely mi řeknou často i své představy nebo mi představí svou tvorbu. A to je chví.le, kdy dostanu prvních pár indicií a už začínám přemýšlet nad tím, co mě čeká a jak to případně budu dělat. Protože základní práce zvukaře je přece dobře rozumět fyzikálním zákonitostem, znát techniku potřebnou pro vykonávání své profese a pak prostě ozvučit koncert. A když k tomu i víš, koho a co zvučíš, dost to usnadní a zlepší spolupráci.

To zní jako, jak ty říkáš, příjemná atmosféra. U velkých koncertů, kde se řeší rychlé přestavby a přesuny, to ale úplně možné není. Dá se i v takovém případě najít vzájemné porozumění?

Dá, ale je to těžší. Možná bych i řekl, že je to více na bedrech toho zvukaře, protože s hudebníky komunikuje převážně na zvukové zkoušce a přes talkback. Je to často dost kostrbaté, informace musí být stručné a věcné, tím pádem je velký rozdíl v tom, co a jak říkáš. Nastavit příjemnou atmosféru je pak mnohem těžší.

Nějaký příklad?

Představ si, že jsi hudebník, máš zvukovku a hraješ s kapelou. A do toho ti zvukař řekne, že tvá kytara zní na hovno. Jak se budeš cítit? Dost blbě, zvlášť, pokud nejsi otrlý hudebník. To tě moc nepovzbudí.

Kdo má větší slovo o zvuku? Kapela nebo zvukař?

Základní věcí je fakt, že kapela prostě neví, jak zní ven, protože jsou na podiu. Je dobrý, aby kapela věděla, jaký chce mít zvuk. Podle toho si taky vybírají své hudební nástroje. Interpreti ti dají primární, prvotní zvuk. Ty ho jako zvukař nevytváříš. Jen ho snímáš mikrofonem a dál pouze upravuješ, ekvalizuješ, komprimuješ, prostě „zahlazuješ“ k dokonalosti. Můžeš ho pouze přivést do rovnováhy a vzájemné harmonie. Někdy se ale může stát, že mám jako zvukař nějakou představu o zvuku, snažím se ho zlepšit a vůbec mi to nezní. Přitom je to třeba přesně ten zvuk, o který kapela stojí. Pak je to vždy o konsenzu.

Co by si tedy poradil kapelám? S jakým přístupem by měly přicházet na koncert?

Já netvrdím, že je chyba komunikace jen u zvukařů, nebo jen u kapel. I zvukaři mohou mít špatný den, a tak nejsou dvakrát přívětivý. Hudebníci ale často zapomínají na fakt, že hrají jako kapela vždy spolu a navzájem se znají. Zvukař, který profesi dělá nějaký čas a má kšefty, pozná spoustu kapel, a u všech začíná nanovo. A to je výhoda i nevýhoda zároveň.

V čem přesně?

Zvukař má díky svým zkušenostem s množstvím rozmanitých kapel možnost poradit kapelám co udělat pro to, aby lépe zněly. Na druhou stranu, pokud zvučíš akci o sedmi kapelách v jednom sledu, tak si myslím, že u poslední kapely už moc velký elán mít nebudeš.

Co jako zvukař nemáš rád?

Nemám rád nepříjemné a arogantní lidi, hudebníky co neznají svoje nástroje a techniku. Co bych chtěl opravdu zdůraznit jsou polovičaté zvukovky. Pokud se mi postaví kapela, odehraje mi dvě písničky, ale spíše stylem, že to odbije a zahuhňá, aby se neřeklo, a při koncertu začne hrát úplně jinak, tak potom nepochopila smysl zvukové zkoušky. Na zvukové zkoušce by měli hudebníci ukázat co nejvíce zvukových poloh, abych si mohl vše připravit a věděl, co mě čeká. Nevznikají pak překvapení prvních písní, které zní strašně a posluchači neví, jestli tak blbě hraje kapela, nebo je to špatně nazvučené.

Co všechno potřebuješ za informace před samotným koncertem?

Dobře udělaný technický rider úplně stačí. Jsou lidi, kteří říkají, že šestnáctistranný soubor číst nebudou, ale pak je může potkat nejedno překvapení. A základem taky je, aby byl rider aktuální, což se občas neděje. Měl by obsahovat spoustu informací, např. délku potřebné zvukové zkoušky, má nebo nemá interpret vlastního zvukaře? Dále pokud má kapelní zvukař nějaké preference na zvukový pult nebo techniku, je fajn to napsat do rideru. Nutností je i input list a stage plan. Input by měl být číslovaný, abych věděl, v jakém pořadí budu kapelu chystat. Tradičně se začíná bicími, poté baskytara, elektrické kytary, pak další nástroje a na závěr vokály, což ale samozřejmě nemusí platit vždy. Vokály se většinou chápou a čtou zleva doprava. Pokud mám vypsané tři hlasy, tak počítám s tím, že první bude vlevo, poslední zase vpravo.

Pokud na nějakém koncertě zjistím, že se mi dobře hrálo s nějakou technikou, měla by to kapela zakomponovat do rideru? Nebude vypadat namyšleně?

U mě ne, já budu rád. Pokud vybavení mám, například mikrofon, nemám problém ho vzít. A s tím souvisí i to, aby interpreti napsali, co všechno pro vystoupení potřebují a co z toho si sami dovezou. Zvukař pak nemusí vozit spoustu věcí zbytečně s sebou.

Za předpokladu, že si kapela svůj rider připraví pečlivě a splňuje výše zmíněná doporučení – měla by zvukaři ještě volat?

Záleží na situaci. Otázka taky je, kdo má volat. Dobrý rider eliminuje většinu otázek. Pokud si kapela není jistá, tak by zavolat měla. Naopak když vidím, že interpret chce něco, co já nemám, tak volám zase já. Což mi připomíná, aby ridery obsahovaly kontakty na někoho z kapely, kdo rider sestavoval a rozumí mu. Tedy za předpokladu, že nemají vlastního zvukaře, to pak je lepší volat s ním. Pokud se nikdo neozývá ani z jedné ze stran, tak se dá usoudit, že jsou všichni spokojení a bez problému připravení akci uskutečnit.

Dá se nějak obecně říci, kolik potřebuješ ty sám času pro nachystání svých věcí a techniky?

Hodně záleží na samotném eventu. Většinou to trvá v řádu pár hodin, v závislosti na náročnosti a počtu pomocníků. U velkých akcí bývá předem připravený plán stavby pódia a chystání techniky, jehož jednotlivé prvky na sebe navazují.

(Ilustrační video, pozn. autora.)

Čím se tedy při stavbě začíná?

Nejdřív se staví střecha, což je těžká manuální práce, ideálně certifikovaných, riggerů (osoba pracující ve výšce na lanech se zaměřením na tvorbu kulturních akcí, pozn. autora). U toho bývají dopředu známy požadavky zvukařů a osvětlovačů, kde se bude co věšet. Dokud nevyjede střecha nahoru, tak se připevní světla. Po vyjetí nahoru se začíná stavět pódium, zvukaři věší reprobedny a osvětlovači si zkouší zapojení a funkčnost. Na závěr se řeší dekorace jako je schování kabelů, zakrytí pódia netkanou textilií. V Česku se ale vše honí, víc se mi líbí, když je na to čas.

Proč myslíš, že se to chystá narychlo?

Protože delší čas stojí více peněz. Případně více lidí znamená větší finanční zátěž. Ve vyspělejších státech to problém nebývá, dopředu s tím počítají a dávají si velký pozor na bezpečnost. Festivaly se na místě chystají po technické stránce i týdny dopředu. To je pro nás nepředstavitelné.

Částečně jsme se tématu zvukových zkoušek dotkli. Jak podle tebe vypadá dobrá zvukovka?

Na začátku je rider. Dále by kapela měla na místo přijet v předstihu. S tím souvisí být připravený v domluvený čas zvukovku odehrát. Chápu, že interpreti chtějí prožít chvilku pauzy, najíst se, odpočinout si po dlouhé cestě. Právě proto by tedy měli mít rezervy a raději dorazit dřív. Taky mám rád, když si kapela své nástroje předchystá bokem, a jakmile přijde čas, tak si to jen na pódium nanosí. Pak se jen věci zapojí a můžeme začít.

Někdy ale bývají zkoušky dlouhé a hudebníci odchází třeba zapálit si. Schvaluješ to?

Pokud kouří někde v blízkosti pódia, aby se na ně jen houklo a oni rychle přiběhli zkoušet, tak proč ne. Zkouška bicích, od kterých zvukovka začíná, neznamená, že utečou někam pryč. Dobré a znalé kapely situaci predikují a jsou nachystané dopředu. Což pak zvyšuje profesionalitu a zároveň uvolňuje atmosféru, protože ani jedna ze stran není zbytečně naštvaná. Navíc pokud zvukaře neznáš, tak nevíš, jak zvučí a čemu věnuje větší pozornost.

Jak je to u tebe?

Já si hodně dávám záležet na kopáku, což se někdy nemusí bubeníkům líbit. Často je za bicími dlouho dusím, není to schválně. Od dobře znějícího kopáku to jde prostě jednodušše dál.  Je samozřejmě důležité, aby uměl bubeník kopat ve správné frekvenci.

A to zní jak?

Hlavně do toho nezačít bezhlavě bušit. Kopák musí nechat vždy hezky doznít.

Kapela je nachystaná, nástroje nazvučené. Kolik by měla na zkoušce zahrát písní?

Zvukovka má být rychlá, neslouží k tomu, aby si hudebníci zopakovali písně, kterým se moc nevěnovali a nejsou si v nich jistí. Nejsme na zkoušce kapely. V podstatě stačí jedna až tři písně, které budou obsahovat různé polohy. Mě zvučení baví, takže kdybych mohl, tak si kapelu chystám i hodinu a dolaďuji detaily ke své spokojenosti. Na to ale většinou čas není, takže vyřešíme to nejdůležitější, a já poté dodělávám zvuk už během koncertu u prvních písní.

Takže tvrzení posluchačů, že „na začátku zvuk nic moc, ale později dobrý“ není daleko od pravdy?

Není. Pokud je zvukař dobrý a slyší, tak se snaží nesrovnalosti vyladit co nejdřív, tedy na začátku, čímž se zvedá úroveň. Ale jsou i tací, kteří to neslyší a zvuk je špatný celý koncert.

Jaká je tedy minimální doba zvukové zkoušky, pod kterou nemá smysl jít?

Minimum je třicet minut. Produkční si totiž často neuvědomují, že to není jen o zkoušce, ale i o přestavbě pódia a prohození kapel. Než se jeden interpret sbalí a druhý postaví a zadrátuje, tak jsme většinou na čase dvaceti minut, spíš víc. A za pět minut kapelu ve složení bicí, basa, dvě kytary a zpěv nenazvučíš, a když jo, tak rozhodně ne na 100%. Takže ideálně počítat s pětačtyřiceti minutami, u složitějšího uskupení i hodinu. Přesto existují výjimky.

Jak vnímáš různé excesy a extravagantní chování hudebníků na podiu během koncertů? Třeba že chodí po monitorech a bednách, berou neplánovaně lidi na podium, zpěvák točí s mikrofonem na šnůře…

Nemám to moc rád. Pokud to kapela oznámí dopředu, že bude podobné věci dělat, tak jsem schopný se na to připravit. Když to udělá zničehonic, tak s ní moc kamarád nebudu. To ale neznamená, že pro to nemám pochopení. Jestliže je to součástí show a kapela mi to řekne, tak není problém. Zvlášť u drsnějších hudebních stylů to bývá zvykem. Hudebníci by měli brát ohled, že mohou zničit techniku druhých, které to něco stálo, a ti z toho nebudou nadšení. Souvisí to i s informováním pořadatele, že se bude dít něco nestandardního. Třeba konfety nejsou moc v oblibě, protože to dělá nepořádek a někdo to musí uklízet. Vše je jednoduše o komunikaci a vzájemném respektu.

Je z toho něco, co ti obzvlášť vadí a po čem u tebe hudebníci pomyslně „končí“?

Beru to tak, že každý může a dělá chyby. Pokud zvukař dělá chyby, může to být třeba proto, že nemá dostatečné know how, nemá dostatečně kvalitní techniku, nebo je třeba prostě hluchý. I sami umělci rostou, učí se, a stává se, že něco dělají špatně. Tohle ale nevnímám jako problém. Problém je když pracuji s někým, kdo neumí poslouchat, neumí pracovat s kompromisem a jede si jen svoje. Pak je pro mě práce s ním obtížná. Vyhovuje mi přístup, jenž mi dědeček předal v mottu „tišeji a seriózněji“.

Co přesně to znamená?

Má to mnoho významů. Od přístupu k životu, komunikace s lidmi nebo třeba dynamičností hudby. Hudba je přece jen systematicky narušované ticho. Kapela by měla být schopná hrát i potichu, netřískat do toho hlava nehlava. Je to samozřejmě žánr od žánru, ale jakmile se naučíš pracovat s dynamikou, otevírá se ti nová škála možností a způsobů práce se zvukem. A ačkoliv někteří interpreti nemusí žít ze své tvorby a mají to pouze jako koníček, pořád by měli k práci přistupovat profesionálně, protože okolo nich jsou tací, které to živí a své řemeslo chtějí dělat poctivě. Pojďme se domluvit, odvést na všech frontách dobrou práci, vyjděme si vstříc a po práci si dejme pivo. A možná bych dodal, že ne všichni si uvědomují svůj cíl. Ať si každý hraje, co chce, všichni interpreti směřují ke stejnému cíli, a to k dobrému zvuku, až zase na pár výjimek. A k tomu jsem tu taky já. Je dobré na to myslet.

Co se ti zvučí lépe? Méně vyhrané kapely, nebo zaběhnutí interpreti?

Obojí má své výhody i nevýhody. U těch zaběhnutých jsou výhodou zkušenosti a to, že ví co chtějí. Výhoda méně známých hudebníků je, že mají většinou ještě pokoru. Lze ji nalézt i mezi slavnými jmény, ale ta šance s popularitou dost klesá. Takže ať každý vnímá práci na koncertech, baví se se zvukaři, ale třeba i techniky o tom, co zlepšit nebo co je naopak fajn. Chyby lze ale nalézt i u zvukařů. I oni mají určitou životnost, po určité době se jednoduše zastaví a pracují stejným způsobem každý koncert. Aspoň tak to vnímám u mnoha zvukařů. Je potřeba brát na vědomí i věk, s časem každý postupně hluchne.

Postupná ztráta sluchu je přece individuální, ne?

Ano, to je. Ale průměrně člověk ztratí za deset let života frekvenční rozsah přibližně tisíc hertzů. Jestliže se narodíš a máš rozsah 16 Hz až 20 000 Hz, tak v šedesáti slyšíš už jen do 14 000 Hz. To je dost rozdíl. Lidský mozek pak funguje trochu jako zesilovač a protože se s vysokými frekvencemi ztrácí i srozumitelnost, tak to holt všechno přidá. Proto staří lidé slyší vše poměrně nahlas a „zahuhlaně“.

Když se budeme chvíli bavit i o počasí – kde je hranice toho, kdy ještě akci zvučit budeš, a kdy ne?

V České republice fungují šílené extrémy při realizaci akcí, raději nezmiňovat. To je dané tím, že se moc nedodržuje bezpečnost práce. To už naštěstí neplatí u velkých produkcí, u menších není problém najít příklady. Staví se stage, které jsou nebezpečné. Od stavu pódia se pak odvíjí limity spojené s počasím. Zažil jsem akce, které se odehrály i ve sněhu. Je u toho potřeba více času a úsilí. Dá se hrát i při velkém dešti, pokud máš pódium zakryté a veškeré elektrické zařízení dobře chráněné před vodou. Pokud ale dojedu na akci s reproduktory a organizátor mi nezajistí potřebnou ochranu před počasím, tak jsem schopný říct, že do toho nejdu a akci nezvučím. Což by se někdy měly naučit i kapely…

Součásti smlouvy mezi interpretem a organizátorem bývá kapitola o právu odřeknout koncert v případě nepříznivých podmínek nebo ze strany organizátora nezajištění takových podmínek, aby se akce uskutečnila…

Ano, ale na to myslí už zkušenější kapely. Zažil jsem a stále zažívám velkou spoustu hudebníků, kteří tohle neřeší a vystupují v podmínkách, do kterých bych já nešel. Naštěstí v Česku není počasí tak šílené, aby se nedalo pracovat při zajištění nějakých základních podmínek. 

Pracoval si jako zvukař i v zahraničí. Vnímáš rozdíly v přístupu k práci mezi jednotlivými zeměmi?

Je tam obrovský rozdíl, především v profesionalitě. Němci a Angličané směřují k profesionalitě a bezpečnosti. Když k nám západní interpreti přijíždí poprvé, mají strach, berou nás pořád jako východní Evropu i přes to že na tom s „Event Industry“ nejsme v ČR zase tak bledě. V každé zemi je to trochu jiné, ale například Angličani jsou velmi slušní a jejich produkce je známá většinou tím, že jsou dobře zorganizovaní. Dodržují přísné bezpečností předpisy, týmy si dobře školí, mají vše barevně označené a poskládané, takzvaně idiotproof. To je u nás často nemyslitelné, ale když si na to zvykneš, zjistíš, že to mají dobře vymyšlené.

Doporučujeme si taky přečíst text 5 rad, jak neznít na pódiu jako blbec podle Michala Samiece a Desatero muzikanta: Hvězdy na podiu.