Přejít k hlavnímu obsahu
Kolektivní Hal… - Út, 25.10.2016 - 13:00

Hranice mezi dobrem a zlem prochází námi samotnými

Něco se děje. Zdá se, že žijeme v prudce zajímavé a dynamické době plné nových témat. Jestli kdy bylo o čem psát, zpívat a hrát, je to teď.

Září 15. Kittchen křtí desku Kontakt v divadle Komedie, na bubny s ním hraje super bubeník Tomáš Neuwerth. Seznamujeme se... schůzka v kině Oko… a v prosinci 15 mu zasíláme dema ze zkušebny. Tomášovi se líbí, bude nám album produkovat, zve nás do svého studia v Kopřivnici. Duben až červen 16. Kolektivní Halucinace pod producentským dohledem Tomáše Neuwertha natočili ne méně nežli deset tracků v jeho studiu Animan.

Nahrávání je zvláštní druh šílenství.
Vstávali jsme před devátou, nahrávali jsme až do časů po půlnoci. Viděli jsme Kopřivnici výhradně v noci, jedli polévku v hotelu Tatra, v restauraci U Žáby. Přímo z popůlnočního nahrávání jsme vpadli do místního klubu, čajovny, kde, pohříchu jen pro nás a pro po podlaze apokalypticky rozházené, alkoholem zmožené návštěvníky, běžel nepřetržitý proud klipů Davida Bowieho a Nicka Cavea.

Mělo být jaro, ale zima byla tak veliká, že jsme přímotopy vyhodili pojistky ve studiu. Jedli jsme frgály z pekárny za nádražím. Beskydy tonuly v mlhách, ale Radegast nad námi držel ochrannou ruku. Byli jsme překvapeni, jak se věci vyvíjí. Věci mezi dobrem a zlem.

Na obzoru se objevují nové písně. Naše druhé album, haluzné a výživné. Album, které rezonuje tím, že dnes, více nežli kdykoliv v minulosti, hranice mezi dobrem a zlem prochází námi samotnými. Neměli jsme na mysli přísný koncept, jen jsme v rámci tvorby nových písní zjistili, že současnost, tak jak ji žijeme, nám koncept sama přihrává.

Všimli jsme si, že písně, které jsme nahráli, jsou vlastně o tom, že se nacházíme na hranici epoch, staré (ty velké dějiny válek a lidí, které mají svůj kamenný pomník) se stává starším a jakoby méně děsivým, a píseň Jan 69 je o podivuhodné oběti Jana Palacha a faktu, že na nás stále padá jeho stín a jak s tímto dědictvím nakládáme. Pak traumata holocaustu i neschopnost reflexe pohnutých dějin v písni Vagon. Naopak neznámé, budoucí (to spící v našich hlavách, to jak si věci představujeme), začíná lákat, více a více jako mámivá světla bludiček po setmění, Kdo se v tobě skrývá.

Oči vidí je "apoteóza" polistopadového vývoje. Nejde jen o xenofobii, kterou zažíváme v písni Cizinec člověk, ale o celkový pocit nenaplněných očekávání, který je typický pro část východoevropské společnosti. Z toho plynoucí opěvování starých časů a vlád pevných rukou a "jistot". Dobro a zlo dělí jen tenká čára, která ideálně dělí každé naše tělo na dvě soupeřící já.

Tagy komunita Kolektivní Halucinace
Jsme to, co vám chybí, co se nedá vyčíst z výplatní pásky, co se nedá spočítat na vagóny a vyvézt do Číny, co se nedá ani posadit na klín a nechat to mávat plyšovou tlapičkou, jako že se přece vůbec nic neděje. Naše hudba je jako stav, že doma nemáte pořádnou pánev, ani kvalitní ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY