Hovory po zkoušce #9: Veronika Vítová

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat zajímavých a talentovaných muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká – a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je úžasná zpěvačka Veronika Vítová. Má neuvěřitelný stylový rozptyl – od staré hudby s Musica Malinconica, přes volné improvizace se Soundcolor. Dále sólově zpívá s Orchestrem Berg nebo Jazz Dock Orchestra. Vokály s Hudbou Praha. Též účinkovala třeba na poslední desce Vladimíra Mišíka. Především je ale zakladatelkou a členkou vokální skupiny Skety a letos vydala první sólové album Průhledný svět. Zdaleka nejen o něm jsme si povídali v dalším dílu Hovorů po zkoušce.

Veroniko, díky, že sis našla čas k rozhovoru. První otázka je pro všechny stejná – jak jsi potkala hudbu? Hrálo a zpívalo se u vás doma?

Zpívání mě prostě bavilo od malička. Jsem odchovanec dětských sborů. Dlouho jsem zpívala v Bambini di Praga. Svého času to byl jeden z nejlepších sborů v ČR, zpívali jsme třeba Messiaena a jiné klády, které by nezvládl leckterý ženský sbor. Jezdili jsme hodně na turné, do Japonska a po Evropě, spolupracovali s různými orchestry a já jsem si vždycky v duchu představovala, že na to v dospělosti nějak navážu. Na konzervatoř jsem ale nešla a po gymplu se dalo navázat tak maximálně na operní zpěv na HAMU, a to už byla cesta, kterou jsem nechtěla jít, ani jsem na ni neměla dostatečnou průpravu, takže jsem na dlouhou dobu představu dráhy profi zpěvačky odsunula. Měla jsem nějaké kapely, folkové a jazzové a až v mých 28 letech jsem objevila jazzovou VOŠku při KJJ, kam mě k mému velkému překvapení přijali a od té doby moje hudební směřování nabralo teprve ty správné grády. VOŠka svým přístupem vychovává ze všech, i ze zpěváků, muzikanty, což mi hodně pomohlo během tří let dohnat všechno, k čemu jsem neměla přístup a otevřelo mi to oči.

K tvému studiu se ještě dostaneme. Jaký jsi měla vztah k muzice, když jsi byla ještě teenager?

Jako teenager jsem kromě DJ Boba, 2Unlimited apod., abych se vešla do kolektivu, poslouchala staré kapely typu Pink Floyd, Led Zeppelin nebo Yes. Měla jsem taky období folku nebo Mikea Oldfielda, Jeana-Michela Jarrea, pak přišla díky bráchovi kapitola jungle a drum'n’bass, zajímaly mě ujeté věci typu The Residents a do toho samozřejmě i MTV mainstream. Na gymplu jsme chodili na koncerty 100 zvířat, Hudba Praha atd., táhlo mě to spíš k „undergroundu“ a „divným“ věcem. Jsem žánrově hodně nevyhraněná, v hudbě mě zajímá hlavně neotřelost a složitost. Čím složitější hudba, tím lépe. Jazz a jeho obrovský svět jsem vlastně objevila až v období VOŠky.

Pojďme tedy ke studiu na vyšší odborné škole. Ty jsi tedy konzervatoř vůbec nezkoušela?

No, mě ty konzervatoře úplně minuly. Chodila jsem v 16 letech na přípravné hodiny k Jiřině Markové, ale tak nějak jsem po krátké chvíli pochopila, že tudy cesta nevede. Po gymplu jsem šla na konzultaci ohledně studia na Státní konzervatoři, ale tam mi bylo řečeno, že je zaprvé pozdě a že na svůj věk mám tenký hlas. Jazzová VOŠ potom konečně naprosto splňovala moje sny a požadavky – dělat složitou hudbu, žánrově do šířky a mít k tomu teoretické podklady.

V roce 2011 jsi založila vokální skupinu Skety. Za těch pár let existence už jste toho stihli hrozně moc...

Skety je krásná náhoda založená na potenciálu lidí, kteří se k tomu přichomýtli, když jsem si vymyslela, že po VOŠce založím nějaký vokální jazzový ansámbl. Všechny Skety do jedné mají naprosto jasnou představu, co chtějí dělat a každá Sketa má svůj osobitý a zajímavý hudební život i mimo acappellu. Hodně jsme vyhráli díky Petru Wajsarovi, protože jeho aranže jsou opravdu výjimečné. Dalo nám hodně práce, než jsme byli schopni všechny jeho nápady zrealizovat. Je to pro mě a myslím i pro ostatní, co se týče náročnosti techniky zpěvu, čtení z not, rytmu, intonace a vůbec hudebního cítění, obrovská škola.

Všichni vedle Sket máte i svoje vlastní projekty...

Štěpán Janoušek je úspěšný trombonista, Wajsar skládá klasickou hudbu, napsal operu pro Národní divadlo, Alice je zároveň pianistka, Michal je písničkář a kytarista s vlastní tvorbou, stejně jako Marta, která úspěšně jezdí se svou jazzovou autorskou deskou. Alice taky píše a má vystudovaný klavír, je toho prostě hodně. Tohle všechno dohromady dává Sketám neskutečnou sílu, kterou si plně vychutnáváme hlavně na koncertech. Máme na kontě dvě studiové desky, teď jsme vydali třetí, tentokrát LIVE z koncertu v Lucerna Music Baru. Od začátku korony jsme nazkoušeli čtyři nové skladby, trochu se teď vracíme k akustickému provedení a jazzu a plánujeme čtvrtou studiovou desku. Tentokrát právě víc akustickou. Doufám, že druhá vlna covidu přinese zase další nové věci. 12. prosince plánujeme velký live stream koncert z La Fabriky. Bude to víc s povídáním, odpovídáním na otázky od publika atd. Sama jsem zvědavá, jak to bez živého publika půjde, bude to úplně jinak než na normálních koncertech. Pevně doufám, že se k živému hraní co nejdřív všichni vrátíme, protože už nám přeci jen trochu hrabe.

Je hodně jiné budovat a rozvíjet kapelu bez nástrojů, tedy kromě toho, že nevozíte tunu aparátu na koncerty? Jak třeba zkoušíte, skládáte, nahráváte?

Je to hodně práce. Zkoušeli jsme několik let 2x týdně, abychom se vyladili a sjednotili, teď zkoušíme jednou týdně a pořád je na čem pracovat. Většinou někdo napíše aranž (Wajsar, Janoušek) a hotovou ji pošle. Každý se naučí svůj part a na zkoušce ladíme věci okolo. Někdy se aranž samozřejmě dolaďuje v průběhu zkoušení. Nešli jsme cestou coverů, ale vlastních věcí, sem tam aranž standardu, takže o to delší je průběh zkoušení, protože nic nekopírujeme, ale vymýšlíme nové věci. V rámci „karantény“ jsme ale zavedli systém nahrávání a bezkontaktního zkoušení s nahrávkami, což se ukázalo jako celkem efektivní. Vozíme si na koncerty svůj rack s compem a různými převodníky do mixpultu, teď už si rentujeme i pult (Digico). De facto mikrofony a vlastní zvukař je také nepostradatelná součást kapely. Zvuk udělá opravdu hodně a my jsme maximalisti a neustále se to snažíme zlepšovat.

Ještě zůstaňme u zvučení. Používáte všude ineary (odposlechy ve sluchátkách)?

Máme ineary v uchu, někdo má zacpané obě uši, někdo jen jedno, já mám radši, když slyším aspoň trochu akusticky, co se děje okolo. Máme ještě před sebou monitory, kam si taky lehce pouštíme zvuk. Je to velká alchymie, aby se člověk cítil komfortně, zvlášť když jsou v aranžích loopy, beatbox a basa. Je to v podstatě taky kapela.

Teď se zeptám trochu laicky z pohledu bubeníka. Když mám angínu, tak se nadopuju práškama a koncert v mrákotách nějak odehraju. Ale co vy, když někdo z vás přijde o hlas? Je vás šest, dokážete koncert dát třeba v pěti, nebo to prostě kvůli aranžím nejde?

Nejde to, máme neměnné složení jak jmenovitě, tak početním obsazením. Pokud člověk vysloveně neumíral, zatím jsme zvládli skoro všechno. Ovšem otázka, jestli hrát nachcípaný, teď asi nabude úplně jiných rozměrů, až skončí tohle divné období...

To je pravda. Pojďme dál – zpíváš jako stálý host s Jazz Dock Orchestra. Je hodně jiné zpívat s big bandem, musíš třeba víc zabrat, když se do toho opřou dechy?

Jazzdock orchestra je moderní bigband, kde se – co se týče zpěvu – nehrají tradiční swingové fláky a bigbandové aranže popin, takže i to zpívání je jiné než z klasickým (řekněme zábavovým) bigbandem. Jazzdock orchestra si za dobu dvou let vybudoval obrovský repertoár vlastních aranží a skladeb, mám pocit, že jich mají už cca 150. Andy Schofield pro mě zaranžoval program se skladbami Billa Evanse, kde figuruji kromě témat také ve speciálech a sekcích jako další barva, a svůj hlas můžu používat v mnoha barvách a v celém svém rozsahu. Máme v repertoáru take třeba Sweet time suite od Kennyho Wheelera, kde hlas funguje podobně. Některá témata jsou beze slov, jde v podstatě o další nástroj a součást bigbandu a to mě opravdu naplňuje. Tohle je hudba, po které jsem prahla celý život.

Z tvých aktivit bych ještě rád zmínil účinkování v muzikálu Lazarus. Tohle je dílo zkomponované Davidem Bowiem a scénáristou Endou Walshem. Je to komorní muzikál a poslední Bowieho dílo, které stihnul těsně před smrtí v roce 2016. Jaké je?

Je to na českou muzikálovou scénu naprostý úkaz. Hraje se v divadle Komedie a je to v podstatě divadelní představení s velmi abstraktním dějem (podle filmu Muž, který spadl na Zemi). Pro mě je tento počin skvělý hlavně tím, že je na pódiu vynikající živá kapela pod vedením Honzy Aleše, s dechovou a vokální sekcí. Plusem je, že se písničky nepřeložily do češtiny (jak to bývá zvykem u jiných muzikálů typu Mamma Mia, což mi mimochodem připadá jako zvěrstvo, překládat ABBu do češtiny) a pěvecké a herecké výkony všech postav jsou prostě dokonalé. Takhle si představuju moderní muzikál jako plnohodnotný hudební žánr ve 21. století.

No a dostáváme se k tvojí autorské tvorbě. Letos jsi vydala velmi ceněné debutové sólo CD Průhledný svět. Hodně mě na něm baví hudební pestrost a stylová rozkročenost. Přibliž nám trochu jeho vznik. Muzika a texty jsou tvoje práce?

Materiál jsem sbírala poměrně dlouho, první dvě věci z CD jsem napsala v roce 2011 v Kanadě na jazzovém workshopu na básně dvou amerických básníků z knihy vypůjčené v tamní knihovně (Roses gone wild, Lullaby). Postupně přibývaly další a hrála jsem je se svou jazzovou kapelou. Mezi napsáním všech věcí a nahráním CD uplynulo hodně času, zvlášť proto, že vznikly Skety a taky se mi narodilo dítě.

Poslední skladba vznikla zase na workshopu, tentokrát ve Slovinsku někdy předloni. Další anglické texty dodala Alice Bauer (Rainbow a Autumn) a český text Průhledný svět je báseň exilové básnířky Vladimíry Čerepkové. Čeští básníci mě začali bavit, už mám další dvě věci, které ještě nejsou nahrané, od Jana Skácela. Zbytek věcí na CD jsou moje inspirace lidovými písněmi, mám to prostě ráda, jsou to moje kořeny, obklopovaly mě v dětství při účinkování ve sborech a tak mi přijde v pořádku se s tím na prvním CD nějak vypořádat. Kde jinde hledat inspiraci než doma. Na CD díky tomu najdete i lidovku Kebych bola jahodú, kterou zaranžoval Honza Jirucha, nebo halekačku Červenuo jabĺčko, která funguje jako intro k mojí písni Autumn. No a aby té lidovosti nebylo málo, použila jsem skill kytaristy Vladka Mikláše, což je cimbál, jako zajímavou další barvu v kapele. Miluju zvuk harfy a cimbálu, cimbál byl teď zrovna víc po ruce. Prý se říká v jazzové kavárně „když nevíš co bys, dej tam cimbál“. Ale já myslím, že ten cimbál v tomhle případě neplní roli lidového nástroje, ale dodává tomu další zvukový rozměr. Lidovost toho CD, pokud ji tam někdo slyší, protě není kalkul, kopírka něčeho přede mnou ani žádný jiný produkční záměr. Prostě jsem to tak cítila a uchopila. Další deska třeba bude znít úplně jinak.

Jako singl s klipem byla zvolena lidová písnička Honilo dívča kravy. Proč ona?

To, že je na CD, je vůbec trochu náhoda. Ve Slovinsku na workshopu ve Velenje probíhaly každý večer jamy a to je prostě náročná disciplína. Nejsem beboper, necítím se v tom doma. Ale jamy jsou většinou o standardech, frontě dechařů u pódia a o ostrých loktech. Instrumentalisti jsou většinou v přesile a dokonce se stávalo, že saxofonistka nebo pianistka byly vytlačeny těmi ostřejšími přímo z pódia. Tohle moc nedávám. Ale pár panáků pomohlo a rozhodla jsem se zazpívat halekačku a trošku ten bebop rozseknout. Nahlásila jsem všem na pódiu, ať hrajou plochu na stupnici D mixolydické a vznikla super věc. No a v podstatě stejným postupem jsme to nahráli na CD, já jsem jen dozpívala další vokály, aby to získalo ještě další rozměr. To, že je jiná než ostatní věci, mě na tom právě dost baví. Nikdo to podle mě ode mě nečekal, že si budu v první skladbě takhle hezky vyřvávat. Proto i ten klip (ŠOK!) má docela úspěch, víc než 20K zhlédnutí na youtube, takže to asi zafungovalo.

Letošní rok obecně hudbě nepřeje a tak mě zajímá, jestli jste už stačili CD někde živě přehrát a pokřtít?

Pokřtít jsme ho chtěli 11. října v Jazzdocku v plné sestavě se smyčci, dechy a vokály, ale byl to poslední den před zavřením všech klubů a tak jsme ten koncert odehráli jen v triu – s piánem a kontrabasem, bez křtu. Ten koncert měl hodně silnou atmosféru, tím, jak byl poslední, a to vědomí, že se asi dlouho na pódium nepodíváme, do nás vlilo zajímavou energii. Zjistila jsem taky, jak nádherně může znít celý repertoár takhle komorně. O to se postaral Mikuláš Pokorný na piáno a Honza Kořínek na basu. Mysím, že i takto by mohlo vypadat budoucí turné.

Ještě bych s tebou rád probral jedno důležité téma a to výuku zpěvu. Vím, že vyučuješ na Konzervatoři Jana Deyla. Pověz nám něco o své výuce. Jak učíš a o co ti jako profesorce zpěvu jde? Když jsem studoval bicí nástroje, šlo o to umět zahrát vše od klasiky, přes jazz až po metal. Je to u zpěvu stejné, nebo se výrazně liší techniky zpěvu v určitých stylech?

Učení zpěvu mě baví, ráda pozoruju lidi, jak odhazují svoje bloky, strachy a jak se jim jejich hlas probouzí a z hodin odcházejí nabití a v dobré náladě. Základ techniky je ve všech stylech stejný – být schopen rozrezonovat hlas v celém rozsahu a prohloubit dech a naučit se ten dech používat ve svůj prospěch. Soustředím se při výuce hlavně na dýchání a uvolněný projev bez manýrů, bloků a technických nedostatků. Jsem pořád překvapená, že se lidi na mnoha institucích nenaučí ani správně dýchat… nejen zpěváci, ale třeba i dechaři. Takže si buduju vlastní, celkem úspěšný systém, jak tyhle věci lidem vysvětlit, aby je pochopili a mohli špatné návyky změnit i v dospělosti, protože to prostě jde i lépe. Pokud má člověk zvládnutý základ, umí svůj hlas ovládat v celém rozsahu, může si s hlasem začít více hrát a přidávat různé další barvy, rejstříky, vibrato, dech, nebo naopak ostrost. Hudební výraz je potom otázka směřování každého individua podle jeho vkusu a cíle. Mě baví na lidském hlasu právě ta jeho pestrost a schopnost napodobit téměř cokoli. Máme skoro neomezené možnosti, tak proč se zavírat jen v jedné z nich.

Jak vlastně cvičíš ty svůj hlas? A cvičíš třeba jinak, nebo něco jiného než třeba před 10 lety?

Pozoruji změny hlavně podle starých nahrávek, dnes bych už spoustu věcí zazpívala líp, jak výrazově, tak technicky, hlas se mi taky samozřejmě mění věkem, změnil se mi i v těhotenství a po porodu, hormony taky udělají své... má takovou větší hloubku, řekla bych. Po tolika letech zpívání těžkých věcí se Sketami, různými ansámbly, na hraně svých možností, si troufám říct, že jsem se hodně zlepšila a technicky si vyřešila spoustu věcí. Hodně jsem se naučila samozřejmě i se svými studenty, tam člověk velmi rychle pochopí na jiných, co sám dělá špatně. Pokud chci dobře učit, musím to umět i dobře předvést, takže mě to nutí cvičit i věci, na které bych ve svých projektech nenarazila. Momentálně se snažím rozšířit si rozsah nad Eb3. Kdysi jsem měla Gb3, tak to tam někde bude. Hodně mě zocelil konkurz ke Swingle singers. Hledali před cca 2 lety soprán, a tak jsem jim ze srandy poslala nějaké nahrávky. Nakonec mě pozvali na finále do Londýna. Musela jsem se během týdne naučit nazpaměť hodinový repertoár od Bacha až po megarychlou bulharskou lidovku na 15/18tin, v brutál rozsahu do E3. Byl to masakr. Byla jsem strašně nervózní a nakonec si vybrali někoho jiného, ale tohle byla zkušenost za všechny prachy, protože jsem si uvědomila, že teď už zazpívám všechno. Občas si beru lekce u Dity Kosmákové (CVT), jezdím na jazzové workshopy a snažím se neustrnout na jednom místě. Hlas se vyvíjí celý život. Moje velké motto je poznámka Kim Nazarian z NY Voices – pokud chcete zpívat i po 60ce, dělejte klasickou techniku. Tak se tím řídím.

My tady v tomhle seriálu řešíme i témata jako je motivace, nebo tréma. Jak jsi na tom s trémou?

Po konkurzu k Swingle singers se většina mých pódiových stresů rozplynula, dodalo mi to velké sebevědomí, že si mě pozval někdo takový a že jsem to zvládla se ctí. Jinak nejvíc trémy u mě pramení z nedostatku přípravy a nedokonalé znalosti toho, co mám zpívat. Zdají se mi třeba i sny, že mám premiéru v muzikálu a ztratila jsem noty atd. Takže se snažím připravit vždycky jak nejlíp to jde, aby mě nic nepřekvapilo. Chci na všechno noty, abych porozuměla všemu, co se v té hudbě děje. Miluju noty a miluju, když se od nich můžu plně odpoutat, ale to vědomí, že tomu rozumím, tam zůstane.

A co nějaká dlouhodobá motivace? Jak se vybičuješ k tomu na sobě pořád pracovat?

Tím, že jsem se hudbou a zpěvem začala navážno zabývat až takhle pozdě, ve 28 letech, kdy moji jazzoví vrstevníci a zpěvačky už figurovali v různých projektech, vydávali desky, a já byla na začátku a přesto jsem to „dohnala“, mě jen utvrzuje v tom, že na věku nezáleží a že si můžu dělat, co chci. Navíc mám pocit, že čím jsem starší (necítím se staře), tím toho mám víc co říct. Tohle je zatím jen začátek a užívám si ho. Jsem zvědavá, co přijde dál. Získávám postupně větší a větší sebedůvěru, vím, co a jak chci zpívat a i těžké projekty jsem schopna zazpívat s vnitřním klidem a užít si v nich tu esenci hudby. Jeden z nich jsou Skety. Ale třeba Tehillim Stevea Reicha s Orchestrem Berg byl pro mě takový další milník toho, co všechno jsem schopna zazpívat. Baví mě i ta různorodost. Chvíli se vyřádit na stagei s Hudbou Praha a užít si syrovost rockové hudby a pak si dát přecizní provedení chorálů s klasickým triem a řešit každou notu… Baví mě to čím dál víc.

U hudebních osobností mě zajímají i mimohudební vlivy. Máš třeba nějakou oblíbenou knihu, film nebo jiné dílo, které tě třeba nějak ovlivnilo v tom co děláš?

Film Amadeus, Orwell, Terry Pratchett a Úžasná zeměplocha, Monty Python Flying Circus, sci-fi filmy, ujetá hudba, miluju cynický humor ve všem. Minimalismus, moderní umění, fotografie. Miluju, jak se aspekty různých oborů umění vzájemně prolínají. Takže když to shrnu, tak mě v umění baví složitost, abstrakce, neuchopitelnost, mnohoznačnost, multižánrovost a pestrost.

Co vlastně pro tebe muzika znamená?

Znamená pro mě možnost sebevyjádření a také splněný sen. Díky hudbě vnímám svět citlivěji a otevřeněji. Dalo mi to nějaký další vnitřní rozměr. Je to spojení s vesmírem, ať už to zní jako sebevětší klišé.

Jak už jsme zmínili – letos je to s živou hudbou a koncerty opravdu špatné. Mě ale zajímá, na čem teď pracuješ? Bude nějaká nová hudba, na kterou se můžeme těšit?

Skety pracují na nové desce a já sem tam taky napíšu něco nového. Ráda bych s deskou vyjela na turné, ale to je samozřejmě otázka, na kterou nezná nikdo odpověď, jak to bude. Ráda bych se vyvarovala online streamů, pokud to bude možné. Připadá mi to jako nejhorší řešení, jak do budoucna uchopit hudbu. Už jen proto, že to asi většina lidí poslechne na mobilu… ztrácí to tak nějak život. Zatím jinak všechno spí, tak si asi počkáme. Ale to nenadálé volno určitě otevře nějaký krativní kanál, tím jsem si jistá!