Přejít k hlavnímu obsahu
Někdo je větší talent, někdo menší, ale ty hodiny se okecat nedají, říká Doxa | Foto: Petr Chán
Někdo je větší talent, někdo menší, ale ty hodiny se okecat nedají, říká Doxa | Foto: Petr Chán
Jan Podzimek - St, 26.08.2020 - 08:01

Hovory po zkoušce #5: Lukáš „Doxa“ Doksanský

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dnešním hostem je bubeník Lukáš Doksanský, alias Doxa, muzikant s širokým žánrovým rozptylem a jeden z našich nejlepších bubeníků. Hrál v Jazz Effterrat, King Size, Zabbě, Kashmir 9:41, ve Vitacitu a Merlinu, ale též s Janem Kalouskem, Petrem Rajchertem a dalšími. Už dlouhou dobu je motorem metalové legendy Arakain. Stejně jako Emil Valach, se kterým jsme si povídali minule, patří k nejúspěšnějším žákům profesora Miloše Veselého. Koneckonců on sám již působí jako profesor na konzervatoři. Témat k hovoru po zkoušce jsme měli mnoho.

Lukáši, musíme to vzít jako u všech od začátku. Jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

Jasně. Táta hrál a ještě stále hraje na klávesy. Máma nás s bráchou vozila na zkoušky už jako malý prcky. Tam jsem se zamiloval do bubnů. Jinak doma se gramec nezastavil. Jeli hlavně Deep Purple, Black Sabbath, Jethro Tull, Queen... Asi ve čtyřech letech jsem dostal první buben, tak jsem s těma deskama hrál. Souprava se pak rozrůstala hodně specifickým stylem, kdy jsem od někoho něco dostal, pak si za peníze z narozenin a svátků něco přikoupil. Nebo taky jednoho dne zazvonil zvonek a před dveřma stál týpek, měl přes rameno popruh a na něm šlapák, s tím, že se vsadil s tátou o metr piv, že mi ho přinese a že tady ho teda mám. Chyběla mi ale dlouho šlapka, kterou jsem si nakonec vyrobil sám ze dřeva, akorát na tyčce chyběl beater, kterej jsem suploval namotaným provazem do tvaru koule a někdy i tvrdým rohlíkem. Tyhle začátky byly úžasný. Dostat soupravu a hraj, mi z tohodle pohledu přijde jako nuda. ... Vzpomínám i na pozdější dobu, kdy nebyly peníze, tak jsem vymlácený blány žehlil žehličkou a zlomený paličky lepil epoxydem. Zpětně to vidím ale jako skvělou dobu (smích).

Když už jsi hrál na bubny, zkoušel jsi také nějaký jiný nástroj? Kdy jsi vlastně zjistil, že bubny jsou pro tebe nejvíc?

Na bubny, resp. buben od těch 4. Pak na klavír asi od 10, ale moc mě to nebavilo. Vlastně jsem měl docela smůlu na učitele. Před konzervatoří i na ní. Všichni po mě chtěli etudy a klasiku, ale nikdo mne nenaučil doprovodit ani Skákal pes, přes oves. Vlastně ve mně spíš vytvořili ke klavíru odpor. V těch 10 jsem cvičil maximálně ten den, co jsem měl hodinu a noty, který jsem vůbec nedával, jsem vždycky strčil pod rohožku bytu mojí učitelky a vymlouval se, že jsem je zapomněl doma (smích). Když jí táta oznámil, že chci jít na konzervatoř, tak málem spadla ze židle. Myslela si totiž, že chci jít na klavír. Když jí řekl, že na bubny, tak se trochu uklidnila. Dnes klavír miluju, protože je to skvělej nástroj.

Měl jsi nějaké vzory, ať už bubenické, nebo prostě hudební, které tě inspirovaly, nebo inspirují dodnes?

Těch vzorů byla spousta, hlavně muzikantů, co hráli úplně nejvíc not, jak to tak člověk v dětsví bere. Když to vezmu úplně od ranýho věku, tak určitě Nicko McBrain, Neil Peart nebo třeba Barriemore Barlow z Jethro Tull. Pamatuju si, jak jsem nejvíc opovrhoval Philem Ruddem z AC/DC, protože jsem si myslel v tehdejší nevědomosti, že nic neumí. Pak jsem si asi v 17 nahrál můj beglajt „bum prásk“ a zažil jsem osvícení, protože něco tak zprdele jsem nikdy neslyšel (smích). Ono se ne nadarmo říká, že se člověk má nahrávat, aby slyšel pravdu. Jinak jsem se nikdy neupínal na jeden konkrétní vzor. Vždycky jsem obdivoval spoustu bubeníků a nejvíc ty jedinečný.

Vnímat jsem tě začal jako žáka profesora Miloše Veselého, našeho společného učitele a geniálního člověka. Chodil jsi někam předtím? A jak vzpomínáš na našeho pana profesora?

Můj první učitel byl Mirek Kympl, což byl strašně fajn chlap se svéráznýma metodama. Zaklínadlo „údery 1-8“ každýho strašilo rok, dva, tři. Byla to rytmická stupnice, která jak jsem později pochopil je základ všeho. Jak dnes říkám, je to mřížka, na kterou klademe noty, pak ty noty teprve můžeme dávat dopředu, dozadu, můžeme jim dát dynamiku, ale ten základ tam musí být. Pamatuju si, jak mi jednou mlátil paličkou do židle a částečně do zadku. Tak jsem se poposunul víc dopředu, ale on zas. Pak řekl: „Tě mlátím schválně, vole, abys věděl, kde je doba!“ Na konzervatoři jsem měl pak symfoniky, kteří byli trošku mimo to, co jsem chtěl dělat a až 5. a 6. ročník jsem se dostal k Veselýmu. Ptal jsem se ho, proč si mne nevzal dřív a on odpověděl: „Protože sis o to neřekl.“ Jinak na něj vzpomínám moc často, na spoustu jeho geniálních vět, na jeho myšlení, jak věděl, kdy koho „zjebat“ a kdy koho nakopnout. U něj byla obrovská přednost v tom, že on nebyl jen učitel, ale Guru. Posledních 6 let, jsem k němu zase chodil, ale už jsem bohužel neměl tolik času na cvičení, kolik bych potřeboval. Veselý mi přesto předal ještě spoustu naprosto zásadních věcí.

Doxa za bicími

Už jako mladý jsi získal renomé a začal hrát v profi kapelách. Řekneš nám něco o tom?

No, ona je to docela sranda, protože já se vlastně nikdy hudbou živit nechtěl. Z televize jsem znal jak vypadaj profíci z těch klanů, co se tím živili. To byla doba ještě před rokem 89. Kvůli tomu jsem nechtěl ani na konzervatoř. Chtěl jsem si v osmičce (za našich let bylo jen 8 tříd) napsat na první místo soustružníka a na druhý střední elektro. Soustružník byl ale pro mne TOP, protože mě to strašně bavilo, a myslím, že si ten sen jednou splním a budu se věnovat opravám a výrobě HW. V době studia jsem se plácal po různejch kapelách, který mne bavily, ale nic moc z toho na uživení nebylo. Pak přišel páťák a já si říkal, že už bych se tím měl začít jako nějak trochu živit. Pak přišel šesťák a to jsem si říkal, že už bych se tím měl začít opravdu živit. Pak jsem vylezl ze školy a vlastně jakoby nebylo nic. První hraní, kterým se dalo živit, byl Jazz Efterratt. Původně se hrálo jen neděle, pak přibylo pondělí, pak úterý, až se to vyvinulo po pár letech na 300 kšeftů ročně. Bary, kavárny, rauty, otevírání Makra, otevírání benzínový pumpy, na Silvestra dvoják... Dneska můžu chodit po Praze a říkat, tady jsem hrál, tady jsem hrál, tady jsem taky hrál. Byla to škola, ale už jsem z toho byl tak vyšťavenej, že jsem přestal i poslouchat jakoukoliv hudbu. Když na mne někdo promluvil, tak se mi kroutilo ucho. Když mi zavolal Roman Lomtadze, jestli bych nechtěl jít hrát do Arakainu, tak jsem řekl, že ani ne. Pak se mi to ale nějak rozleželo v hlavě a řekl jsem si, že proč vlastně ne. Pak jsem si řekl, že by to vlastně mohlo bejt fajn.

Pověz nám o svém přístupu ke cvičení. Cvičil jsi třeba v mládí jinak a jiné věci než teď?

No, první zásádní věc je, že jsem hodně dlouhou dobu moc necvičil – a to neříkám jako kec, který dávaj hvězdy a ty u každýho beglajtu a breaku vidíš, že ruce a nohy to hrajou ne po stý, ale po 100 tisící. To je to, co se nedá okecat. Buď na tý židli v našem případě strávíš tisíce hodin a nebo je tam nestrávíš. Někdo je větší talent, někdo menší, ale ty hodiny se okecat nedaj. Takže do nějakejch 17ti jsem dělal v podstatě prd, jen jsem hrál. Pak jsme v rámci King Size nahrávali Richardu Scheuflerovi nějakou pecku na desku Mistři basové kytary a já si po poslechu mýho výkonu řekl: „Tak takhle ne hochu! Buď začneš makat a nebo se na to vysereš, protože tohle nemá cenu.“ No, a pak jsem asi 3 roky cvičil v podstatě denně. Když jsem jel někam na dovolenou, tak s paličkama. A pak přišel hlavně naprosto zásadní dril od Šíši (Richarda Scheuflera). Hráli jsme spolu x hodin denně, přehrávali jsme jednotlivý pasáže z různejch skladeb o 20, 30 dílků pomaleji. Ze začátku jsem měl pocit, že to nedám, ale pak jsem pochopil, o čem to je, jak si najednou noty sedaj na svoje místo a člověk to má pod kontrolou. Jenže to byla doba bez rodiny. Pak už toho času tolik nebylo a někdy toho hraní bylo tolik, že na cvičení už čas nebyl vůbec. Dnes se to snažím dohonit. Je hodně věcí, který už vnímám jinak. Snažím se věnovat improvizaci, ale i základním technickým věcem, jelikož obsah hraní i techniku vnímám úplně jinak než kdysi. Dřív jsem měl pevně danej způsob, jak se daj různý věci zahrát. Dnes říkám technice zákon o zachování energie a bubnování písnička.

Pro mě jsi hodně stylově rozkročený. Vím že jsi roky hrál jazz, popík, hardcore atd. a nakonec jsi zaparkoval v již zmíněném Arakainu, tuzemské metalové legendě. Je to tak, že jsi vždycky chtěl hrát metal, nebo jsi prostě sbíral zkušenosti a nakonec se dostal do špičkové kapely?

Tak na metalových kapelách jsem samozřejmě vyrostl, ale ne jen na nich. Takoví Yes, Rush, Toto miluju dodnes. Jediný, co jsem neposlouchal, byl jazz. K tomu jsem se dostal až později. Ještě na konzervatoři jsem říkal, že mne jazz nezajímá a že ho nikdy nebudu hrát. No a pak jsem působil asi 8 let v kapele Jazz Efterrätt! Některý věci holt přicházejí časem. Akorát jsem si vyjasnil jednu věc. Můžu hrát cokoliv, ale srdce mám rockový a bez rockovýho pojetí nemůžu být. Ono jsou to myšlením dva světy. V jazzu je pořád potřeba něco tvořit. Rockový hraní je ostinátní a tam jsem doma. Nemám potřebu pořád něco obměňovat, protože ten ostinátní groove má pro mne svůj smysl a naplňuje mne.

V tomhle seriálu rozhovorů řešíme například otázky trémy. Jak jsi na tom? Jsi, nebo býval jsi trémista? Případně jak s tím bojuješ?

Když jsem nastoupil do Arakainu, tak jsem měl trému hodně. Bylo spousta věcí a temp, který jsem nikdy nehrál. Dnes nemám trému v podstatě vůbec. Najel jsem na systém, že si prostě v týdnu přehraju všechny věci, který mám o víkendu hrát a pak jsem v klidu. Tím nechci říct, že bych neudělal chybu, ale tak to holt je. Nejsme stroje.

Když už jsme předtím nakousli to cvičení, musím se zeptat na motivaci. V mládí má člověk sny, ambice a ty ho ženou dopředu. Jakou máš ke hraní a cvičení motivaci dneska? Ráno vstát a jít cvičit?

Tak už to „ráno“ je problém (smích). Když člověk hraje a učí, tak si vlastně pořád přehazuje režim. V týdnu vstávat ráno a o víkendu mít vrchol aktivity v cca 22:00. To je peklo. Takže když nemusím vstávat, tak nevstávám. Jinak motivace k cvičení je samozřejmě udržení si nějaký formy, abych byl schopnej zahrát věci, který potřebuju na koncerty. Jinak mne dost často motivují i žáci. Někdy se i těším na přestávku, abych si danou věc mohl taky zahrát!

Doxa za bicími

Vidíš, další důležité téma, které jsem s tebou chtěl probrat, je výuka. Učíš na Ježkově Konzervatoři, jsi braný za jednoho z nejlepších učitelů u nás a někteří tvoji žáci už jsou dnes vyhledávanými bubeníky. Pověz nám, jak tě výuka naplnuje a jak ní přistupuješ? Jsi přísný učitel?

Začal bych úplně od lesa. Za největší omyl ve výuce považuju, když někdo předává „sebe“, v horším případě to chce předat slovy „já to dělám takhle“. Učení je pro mne posláním a má být něco jako je celostní medicína. Každej žák je úplně jinej a nedaj se na každýho aplikovat úplně stejný cvičení, ani stejný rady. Jak říkal náš profesor Veselý, že nejdůležitější je se žákovi dostat do hlavy a o to tady jde. Hlava řídí všechno a každej to v ní má jinak. Každej má jiný chápání, jiný problémy a případně třeba jiný bloky. Učím cca 29 let, těch žáků mi prošlo pod rukama opravdu hodně. V 18ti jsem v tom měl úplně jasno – paličku budeš držet takhle a budeš cvičit tyhle cvičení. Dneska se tomu směju, protože to byl pohled do jednoho jedinýho bodu. Dnes vím, že je potřeba pochopit konkrétního člověka a popostrkávat ho na JEHO cestě, nikoliv po něm chtít, aby sdílel můj pohled na věc. Třeba naprosto markantní je, že jeden bude ochotnej drilovat určitý segmenty koordinace a bude z toho mít radost, že mu to odsejpá, jinej bude radši cvičit stránkovou etudu, protože chce vidět ten celek. Oba se nakonec dostanou ke stejnýmu výsledku, i když každej po jiný cestě. Pokud ale těmhle dvěma individualitám ty cvičení prohodím, bude jejich cesta o hodně delší. Proto když slyším výraz osnovy, tak se osypu. Výuka na nástroj není jako třeba dějepis, kdy se jeden týden probírá Doba bronzová a další týden Doba železná. Není pro mne důležitý, co všechno můj žák po absolvování školy zahraje, ale JAK to zahraje. Pokud ti kluci nebo i holky makaj a „rostou" pod rukama, tak je to obrovská radost, která mne naplňuje a nemusím se ptát proč jsem se vlastně narodil a co tady na to světě dělám. Učím! (smích) No a co se týká tý „celostní medicíny“, zažil jsem třeba příhodu s klukem, kterej nemohl dostat nohy do tempa, tak jsme na tom pracovali a když se mu to povedlo, tak najednou začal hrát všechno ostatní o moc líp. To je to, proč je potřeba se na žáka koukat komplexně a hledat „zakopanýho psa“. Jiná hezká příhoda, když mi přišel na hodinu žák a hrál všechno o půlku líp a úplně u toho zářil. Jsem se tak zamyslel a říkám mu: „Hele (neřeknu pravý jméno) Fando, ty ses vyspal s holkou, co?“ A on: „Jo.“ (smích)

Jinak přísnej ve smyslu, že bych na někoho křičel, nejsem, ale jsou určitý hranice, který je potřeba dodržovat. Chci vidět odvedenou práci a pak jsou některý věci na kterých trvám, protože vím, proč to dotyčnej žák musí cvičit.

Doxa za bicími

Musím se samozřejmě zeptat na tvoje nástrojové vybavení. Pokud se nepletu, tak bicí party do projektů, jichž se účastníš, točíš u sebe doma, je to tak?

Vybavení je dlouhodobě TAMA Starclassic Maple, Zildjian, Aquarian, Balbex. Používám dva velký bubny 22"x18" a dvě šlapky. Dvojšlapku mám pouze na cvičení. Snare 14"x6,5" javor nebo mosaz. Tomy pak 10" a 12", Floor Tomy 14" a 16". Vlevo mám ještě Tom 13", ale na ten si pokládám spíš jen ručník (smích). Crashe 17", 18", 18", 19" jsou povětšinou z řady A Custom Projection, Ride Z Mega Bell 21", Chiny Oriental Trash 18" a 20". Hihatky 14" A New Beat vpravo, a vlevo spodek Z3 a na něm spodek A Custom. Oni totiž v Zildjianu přestali dělat 14" Z, resp Z3, tak jsem to prozatím vyřešil takhle. Pak jsou tam nějaký efekťáky – 2x Splash A 10" a pak taková skládanka Trashformer 10", Spiral Stacker 10" a na tom všem 12" Oriental China. Na Unplugged tour jsem používal „káčkovej“ set. „K“ miluju, ale ty se bohužel do zkreslenejch kytar moc nehodí.

Blány Aquarian – na malej buben TCPD (písek s bílým středem zespodu), velký bubny Performance II. Tomy a Floor Tomy jedu takovou kombinaci dvojitých čirých blan Response 2 (2x7mil) 10",12" a Force Ten (2x10mil) 14", 16". Tím, že mám na kotlích tlustější blány, mi to při mým spíše podladění líp drží a líp se dodržujou kvarty nebo tercie mezi jednotlivejma bubnama. Paličky Balbex mám sice signovaný, ale jinak je to model 3A.

Na koncertech dále používám In-ear Senheiser, Buttkicker Fischer Amps – to je takovej lineární motor pod sedačkou, kterej supluje basy z klasickýho odposlechu a „kope“ mne do zadku. Když někdo odpojí nebo připojí kondenzátorovej mikrofon, tak mi ta židle skáče! Vozíme i vlastní mikrofony, protože pokud se to na festech v klidu „zadrátuje“,  přivezeme na podium bubny už osázený. Používáme převážně DPA, nějaký Beyery a na OH SE x1.

Co se týká nahrávání, tak dávám přednost „klidu". Už si nedovedu představit, že přijedu do nějakýho studia rozlámanej v 9 ráno a budu mít 3 dny na to, abych natočil 15 věcí. K tomu nebudu mít poslechový podmínky, na jaký jsem zvyklej, nebo bude za pultem člověk, co prudí. Oboje se mi stalo a je to krajně nepříjemný. To už se s tím radši nějak poperu sám a nejsem tlačenej časem a penězma. Když mám den – nahrávám, když nemám den – nenahrávám.

Doxa za bicími

Jak se připravuješ na koncerty, případně jak se třeba učíš nové písničky? Jsi spíš „notař“ nebo „ušař“?

Tak to je docela sranda. Když si napíšu novou věc na papír, tak ji z toho papíru zahraju. Ale pak už nejsem schopnej se toho zbavit. Takže jedu model „slovíčka“ a fotografická paměť. Napíšu si formu na papír a pak to hraju bez něj.

Vždycky mě u oblíbených hudebníků zajímaly širší souvislosti. Máš třeba nějakou oblíbenou knihu nebo film, co tě hodně poznamenal nebo motivoval?

Tak co se týká filmů, zvolil jsem velice rafinovanou taktiku, že jsem šel po režisérech. Režisér je totiž srdce filmu, kterej je buď schopnej naladit herce a dostat z nich to nejlepší, dostat je do atmosféry, a nebo to neumí. Myslím, že jsem nešlápnul moc vedle, protože mí jasní favoriti vykazujou nebo vykazovali téměř standardní výkony: Tarantino, Lynch, Eastwood, Jarmusch, Bratři Coeni. Z českých třeba geniální Zelenka. Knih jsem úplně moc nepřečetl, ale tak třeba nadčasovej Orwell 1984, Kafka Proměna, Proces, Motley Crue, Lynch... taková směska. Teď mám rozečtenou knihu Boss Babiš, ale není to moc pěkný čtení (smích).

Co pro tebe v životě znamená muzika? Je to koníček, živobytí, smysl bytí?

Tak muzika je jednoznačně emoční záležitost. Vlastně bych si někdy rád přečetl nějakej vědeckej rozbor, jak to funguje podle vědců. Je to pro mne stejně jako učení placenej koníček a jsem za to strašně rád, protože ne všem se v životě poštěstí dělat věci, který je baví, a zároveň je to obživa. K tomu kontakt podium-hledistě a obráceně je jakýsi předávání energie, který je prostě pecka. Na druhou stranu musím říct, že je tam jedna věc, která mne strašně irituje. Když přijde ráno zedník do práce, postaví zeď a postaví ji dobře, tak ta zeď stojí třeba sto let. Když má někdo pochybnosti, jestli je ta zeď rovná, tak si jí změří vodováhou. U nás je to trochu jinak. Odehraješ 80 koncertů za rok a všechno je to jen okamžik, kterej fyzicky není. Můžeš cvičit celej tejden a když není v pátek den, tak to tam prostě není. Holt nemáme ten hmatatelnej výsledek.

Musím se zeptat na tvoje plány. Letošek je v muzice obecně divný, všichni víme proč. Nicméně, na čem teď děláš? Nějaká muzika, na kterou se můžeme těšit?

Protože je rok divný a zrušilo se spousta koncertů, tak v rámci šetření připravuju vlastníma silama a s pomocí synka nahrávací místnost. Chtěl bych zakoupit i nějaký kamerky a poskytovat jak výuku s natočeným materiálem, tak poskytnout možnost mladším vytvořit si nějakou prezentaci, která bude mít úroveň.

Je něco, na co jsem se tě nezeptal a co bys nám rád řekl?

Určitě bych chtěl moc poděkoval fans, kteří na nás chodí i v „dobách těžkých". Obávali jsme se, že se lidi budou bát nebo nebudou mít peníze a nebudou chodit. Opak je pravdou. Jsme dojati a moc si toho vážíme! Dííííííky!

Tagy Hovory po zkoušce Lukáš Doxa Doksanský Arakain
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY