Přejít k hlavnímu obsahu
Mám rád, když muzika mluví sama za sebe, říká kytarista Jiří Kalousek. Foto archiv JK
Mám rád, když muzika mluví sama za sebe, říká kytarista Jiří Kalousek | Foto: archiv JK
Jan Podzimek - St, 28.07.2021 - 08:00

Hovory po zkoušce #25: Jiří Kalousek

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělý kytarista a zpěvák – Jiří Kalousek. Ten spolupracoval a spolupracuje se spoustou známých interpretů, od Terezy Černochové až k Vojtěchu Dykovi. V posledních několika letech je spojen především s parádním brněnským B-Side Bandem a jeho projekty, vystupuje ale také sólově.

Jirko, vítej ve Frontmanu. Na úvod klasická otázka – jak jsi potkal hudbu?

Hudbu jsem potkal ve své rodině. Vyrostl jsem u táboráku spolu s rodiči a kapelou, kde hrál můj táta. Byla to pro mě naprosto přirozená věc, jako malý kluk jsem sedával před zrcadlem s kytarou a předstíral, že hraju. Táta mi pustil nějakou kazetu Beatles a já začal tancovat a úplně se do toho zbláznil. Byla to první kapela, kterou jsem znal. Když mi bylo jedenáct, najednou jsem z ničeho nic poprosil tátu, aby mi něco ukázal na kytaru. On mě naučil G dur, E moll, A moll a D dur. Tyhle čtyři akordy jsem mohl hrát pořád dokola. Pak jsem vzal Já, písničku, hledal si v ní, co jsem znal a učil se to zahrát podle těch obrázků nad notami (akordových diagramů). Takhle jsem začal a už nikdy nepřestal. Pak nás (mě a staršího bráchu) naši začali brát na koncerty Mišíka, ASPM, na různé menší festivaly. Já to s úžasem vnímal a pozoroval a snil o tom, že to chci taky umět a stát na pódiu.

Na kytaru jsi chodil někam do zušky?

Ne. Moje vzdělání byly písničky ze zpěvníků, nespočet táboráků, kde se hrálo do noci a taky písničky z desek a koncertů, které jsem se snažil naučit. Zpětně si rád vzpomínám na to, jak jsem sedával někde v rohu s kytarou, když hrála kapela mého táty. Uměl jsem pár akordů a snažil se přidávat k písničkám, které se hrály. Tohle byla skvělá škola, protože jsem se naučil nevědomky základní harmonické principy a postupy. Další věci jsem se učil sám, stahoval jsem postupně různé písničky a jednoduchá sóla, u toho se učil prstoklady a techniku. Hodně jsem odkoukával od svých vzorů. Občas jsem se mrknul do nějaké učebnice, která byla zrovna po ruce, ale noty jsem neuměl. Hrál jsem vždycky úplně živelně a volně, proto jsem si vytvořil smysl pro improvizaci, která tvoří velkou část mého hraní. Až ve chvíli, kdy jsem začal přemýšlet o studiu na KJJ, jsem se začal učit hudební teorii kvůli přijímačkám a udělal jsem si pořádek ve stupnicích, akordech a podobně. V té době jsem už měl i slušnou techniku odkoukanou hlavně od Johna Petrucciho. Nakonec jsem si koupil svůj první metronom  řekl jsem si, že už to teda myslím úplně vážně (smích)! Pak už byla konzervatoř.Jiří Kalousek plně soustředěn. Foto archiv JK

Vzpomeneš si ještě na svoji první kapelu?

Určitě! Byla to vlastně kapela mého bráchy, který ji založil se svým spolužákem na gymplu. Hráli jsme všechno možné, jen převzaté věci. Byl jsem spíš pasivní, hrál jsem to, co se po mně zrovna chtělo. Ta kapela hrála hlavně v rámci gymplu, kde jsme s bráchou studovali. Bylo to samozřejmě super! Zkoušeli jsme každý týden, občas někde zahráli. Na těch prvních kapelách mě hrozně bavilo, že jsem se učil hrát doslova od zkoušky ke zkoušce. Vždycky jsem se naučil něco nového a těšil se, až si to zkusím. Tohle mě bavilo na muzice skoro nejvíc, ten progres. Dnes už to zažívám málo, ale občas se zadaří.

Vím o tobě, že jsi vystudoval obor rocková kytara právě na zmíněné Konzervatoři Jaroslava Ježka. K tomu se ještě dostaneme. Konzervatoř studenty připravuje na dráhu profesionálního hudebníka. Ty ses ale muzikou živil už před tím a to nejen hraním na kytaru. Povíš nám o tom?

V době kdy jsem se hlásil na KJJ, jsem měl za sebou už několik kapel, které ale byly spíš jako koníček. Tehdy jsem ale měl první stabilní angažmá v jedné zábavové kapele, kde už jsem dostával i zaplaceno. Byla to taky dobrá škola, protože se hrálo hodně a já se učil sloužit v kapele. Musel jsem hrát všechno co bylo potřeba a učil se nové věci. Už od první kapely jsem spíš z donucení zastával taky post zpěváka, což mě tehdy trochu obtěžovalo, protože jsem to neměl moc rád. Ale v průběhu mého působení v kapelách jsem vždycky aspoň trochu zpíval.

Když už jsme nakousli KJJ, zavzpomínáš na léta strávená ve „školních škamnech“?

Na KJJ vzpomínám velmi rád. Začnu už od přijímaček. Dodnes si pamatuju ten pocit, když jsem se dozvěděl, že jsem se dostal. Nikdy jsem si moc nevěřil, nebyl jsem nikdy do té doby ani v prostředí profesionálních muzikantů. Ale tehdy jsem cítil, že jsem na cestě tam, kam patřím. A když jsem na školu nastoupil, byl jsem jak Harry Potter v Bradavicích. Moje touha po hudbě se ještě hodně prohloubila a všechno mě inspirovalo a bavilo. Potkal jsem tam spoustu úžasných lidí. Nejvíc mě asi bavilo to, že jsme si všichni byli blízcí. Podobné typy lidí se stejným nebo podobným cílem a zaměřením. Absolutní koncentrace jen na hudbu a všechno s ní spojené. Bylo to určitě jedno z nejšťastnějších období mého života.

Pojďme probrat některé tvé hudební zářezy. Ty jsi muzikant, který nemá problém vystupovat jak sólově, tak poctivě doprovázet známé a zajímavé interprety. Musíme některé zmínit. Hrál jsi například s Terezou Černochovou, Dušanem Vitázkem nebo jazzovým experimentátorem Pavlem Zlámalem.

Tohle je zrovna příklad rozmanitosti. Terezku jsem párkrát doprovázel jen na akustiku a moc mě to bavilo, protože je to výborná zpěvačka (pro mě jedna z nejlepších u nás) a muzikantka s dobrým vkusem. S Dušanem hrajeme jeho autorskou tvorbu. Píše písničky se skvělými texty a my je dotváříme svými nápady a podněty a podílíme se na aranžmá. Hraní s naším kamarádem Pavlem Zlámalem je něco úplně speciálního. Jde o víceméně volnou improvizaci, kterou Pavel řídí jen velmi rámcově. Má na hudebníky dost netradiční požadavky a nutí nás přemýšlet úplně mimo zajeté koleje. To je i přes počáteční rozpaky neuvěřitelně osvobozující a zábavné. Je to taková terapie pro muzikanty (smích). Když se člověk vymaní ze stereotypu a začne fungovat přirozeně a absolutně spontánně, je to jakoby znovuobjevil některé základní principy, jakoby se znovu učil od začátku a šel po úplné podstatě. Člověk si připadá jako malé dítě, které je zcela čisté, nezaškatulkované do rolí a forem.

Nejvíc tě lidi asi znají z tvého působení ve výborném brněnském B-Side Bandu Josefa Buchty, kde už dlouho spolupracujete se zpěvákem Vojtou Dykem. Jak bys nám tohle hraní popsal?

B-Side Band je jedna z mých nejdůležitějších kapel. Původně jsem tam nastoupil jako záskok za Jirku Kučerovského, ale nakonec jsem tam zůstal. Vojta Dyk je sólista, který s námi vydržel nejdéle, protože se podařilo výjimečné spojení jeho charismatu a našeho nasazení. Vojta je jedna z nejvýraznějších osobností české scény a skvělý tahoun na koncertech. Díky tomu je Vojtěch Dyk & B-Side Band velmi silné spojení. Po mnoha zkušenostech a s odstupem času můžu zodpovědně říct, že B-Side band je absolutně profesionální těleso, kde všechno dokonale funguje. Asi jsem nezažil jinou kapelu, kde je vše tak dobře zorganizováno a promyšleno. Pro mě je tohle velice příjemné, protože mám rád systém a cílevědomou práci. Získal jsem tady hromadu zkušeností, spoustu odehraného materiálu a v neposlední řadě spolupráci s některými špičkami jazzového světa. Největší zážitek pro mě bylo doprovázet Kurta Ellinga a vokální kvartet New York Voices. BSB je v oproti jiným velkým tělesům tohohle typu výjimečný v tom, že jsme všichni kamarádi a sestava je i díky tomu stabilní, což je taky moc příjemné. Koncerty pak mají větší šťávu a kapela tak nějak dýchá spolu.

B-Side Band má za sebou několik úspěšných projektů. Společně s Josefem Buchtou a Vojtou Dykem jste nacvičili legendární Bernstein Mass. Jak na tohle vzpomínáš?

Tohle byl obrovský projekt, který byl náročný po všech stránkách. Bylo to obrovské sousto, které bylo možné realizovat spojením právě Vojty Dyka a Josefa Buchty (kapelníka BSB) a jeho produkčnímu týmu, který má na svědomí právě ono příkladné fungování všeho co se kolem kapely děje. Co se týče hraní, byl jsem v roli, kterou příliš neovládám  jako součást velkého orchestru. Bernsteina ale miluju a bavilo mě tuhle výzvu zdolávat. U Mass šlo ale hlavně o celek, který měl neuvěřitelnou sílu. Bylo to spojení orchestru, divadla, muzikálu, klasického i moderního pojetí hudby a navíc intenzivního vizuálního vjemu (v podobě obřích LED obrazovek s tématickými projekcemi), který mši dali bratři Cabanové. Lidé odcházeli po představení úplně v transu. Sám jsem po shlédnutí pouhého pracovního záznamu byl jako opařený. Bylo to zkrátka něco naprosto nevšedního a jsem nesmírně vděčný, že jsem toho byl součástí, protože na tohle opravdu budu vzpomínat celý život. Dokonce jsme v době prvního provedení Mass počali s manželkou našeho prvního syna, což hluboké pocity ještě umocňuje.

A do třetice B-Side Band a sice projekt Pocta Radimu Hladíkovi. To byla opravdu výborně připravená vzpomínka na zesnulou legendu české rockové kytary. Radim Hladík byl jeden z vůbec nejdůležitějších a nejlepších českých rockových kytaristů. Jeho odkaz a vliv je bez diskuze. Mluvím o tom protože Radimovy slavné kytarové party v tomto projektu jsi hrál ty! Jaký jsi z toho měl pocit, hrát Radimovy věci po Radimovi?

Radim Hladík byl můj hrdina v dobách, kdy jsem se vážněji zabýval sólovým hraním. Měl jsem dobře naposlouchaný jeho rukopis, který je unikátní. Když hráli Blue Effect s novou sestavou s Honzou Křížkem za mikrofonem, chodil jsem na ně kdykoli jsem mohl. Jednou jsme s naším kytarovým triem dokonce hráli jako předskokani Blue Effectu na jednom menším festivalu. Když Radim pár let na to odešel do kytarového nebe, samotného mě napadlo, že bych rád někdy někde zahrál jeho písničky jako tribute. Po nějakém čase mi zavolal Pepa Buchta, že chce s Honzou Křížkem udělat Poctu Radimu Hladíkovi a že to budu hrát já! Byla to čest a zároveň zodpovědnost. Ale měl jsem ohromnou radost, že i v rámci téhle kapely si budu moct zahrát ryze rockovou muziku, ve které se cítím nejvíc jako doma. Učil jsem se repertoár nazpaměť, některá sóla a vyhrávky jsem stahoval, ale chtěl jsem se do toho vnést i něco ze sebe (což je stejně ovlivněno Radimem). Snažil jsem se hrát tak, abych ctil Radimovy skladby, představoval jsem si, že mě poslouchá a přál si, aby se mu to líbilo.

Jirko, musím říct, že ty jsi pro mě výjímečný muzikant. Znám výborné zpěváky, kteří hrají dobře na kytaru. Znám skvělé kytaristy, kteří dobře zpívají. Ty hraješ skvěle na kytaru i skvěle zpíváš. Nemáš, nebo neměl jsi někdy zmatek v tom, čemu dát přednost? Čemu se pořádně věnovat?

Děkuju! Tohle souvisí s mým kapelovým vývojem. Skoro v každé kapele jsem nakonec skončil i jako sólový zpěvák. Ze začátku mě to skoro až obtěžovalo. Ale postupem času jsem si ke zpěvu vytvořil pozitivní vztah. Jednu dobu, když jsem měl přecvičenou levačku, jsem dokonce zpěvu dával přednost, protože jsem nemohl tak intenzivně cvičit na kytaru. Čili to byly spíš shody okolností. V posledních letech se ale zpěvu věnuju hodně intenzivně, koupil jsem si pár zahraničních učebnic a kurzů, občas zajdu na konzultaci a řeším různé techniky, což mi obrovsky pomáhá. Dá se říct, že už dlouho se živím i jako zpěvák (teda zpívající kytarista). Teď už se k tomu i trochu hlásím (smích)! Každopádně určitě nedávám přednost zpěvu před kytarou ani naopak. Ve zpěvu mi jen chybí několik tisíc hodin cvičení oproti kytaře.

Když už probíráme tvoje hudební aktivity, vím že občas hraješ i úplně sám. Jen s kytarou jsi schopen utáhnout zábavu celý večer. Tohle mě hodně zajímá. Já jsem, možná proto že jsem bubeník, vyloženě týmový hráč. Proto se chci zeptat – jak udržíš pozornost, soustředění a tyhle věci, když jsi na tohle všechno sám?

Sólové hraní mám docela rád. Ze začátku mi ten tým hodně chyběl, přišlo mi to hrozně těžké uhrát to sám, bylo to jaksi nahaté. Ale postupně jsem zjistil, že i to má svoje výhody. Je to o zvyku. Člověk je v určitých věcech mnohem svobodnější. Třeba co se týče dynamiky, mám absolutní kontrolu. Taky jsou mnohem víc slyšet detaily a já si s nimi můžu dost hrát. Co se týče soustředění, tak při hraní se často ocitám v takovém svém soukromém vesmíru, kde existuje jen hudba, kterou zrovna hraju. Jsem tím odříznutý od světa okolo a mám to docela rád. Myslím, že na lidi tak působí ta hudba víc než já jako člověk. Jsem jen médium, které tu hudbu předává. Obecně mám rád, když muzika mluví sama za sebe.

Musíme též zmínit tvůj sólový projekt s kapelou, JK Black project. Představíš nám o co jde?

Je to jedna z mých příležitostných klubových kapel. Založili jsme ji s Petrem Ptáčkem a Tomášem Vunderle Koudelkou (oba z BSB). Hrajeme covery mých oblíbených věcí, které rád hraju i zpívám. Zároveň je to jedna z mála kapel, kde se můžu opravdu hudebně vyřádit, hrát sóla, řešit si aranže a mít volnou ruku. K triu jsme časem přizvali i skvělé muzikanty a kamarády Martina Konvičku (klavír) a Vaška Martínka (kytara). Tahle sestava i obsazení mě moc baví, dá se tak zahrát všechno, co máme rádi. Bohužel jsme všichni natolik vytížení, že kapela nikdy nezačala tvořit ani pravidelně koncertovat.

Protože jsme magazín hlavně pro muzikanty, zajímá mě tvoje kytarové vybavení. Na co hraješ?

Už 9 let mám svoji jedinou a nejoblíbenější kytaru Gibson Les Paul Standard. Dlouho jsem hrál spíš na různé odnože od stratu. Ale Les Paul se mi vždycky líbil a hlavně mi ergonomicky, přes své nevýhody oproti stavbě Fenderu, vyhovuje úplně nejvíc. Žádná jiná kytara mi nevydržela tak dlouho v oblibě. Kromě LP mám jako vzpomínku na své prog-rockové období upraveného Jacksona Soloist. Na vyloženě jazzové projekty mám lubovku Epiphone Broadway, pak dvě akustiky od Furcha (OM a speciální model nylonky s užším jumbo krkem). Do nedávna jsem měl ve sbírce i šestistrunnou basu Ibanez SDGR, ale vystřídal ji tradiční Precision Bass s palisandrovým hmatníkem, protože poslední dobou (už docela dlouho) tíhnu ke klasickému a charismatickému zvuku, který jsem z aktivní moderní basy s humbuckery samozřejmě nikdy nedostal.

Jiří Kalousek s Jacksonem | Foto: archiv JK

A co aparát?

Aparátů jsem vyzkoušel několik různých typů. Nikdy jsem nehrál na velkých pódiích opravdu klasický rock, proto jsem měl vždy menší aparáty, většinou comba. Ty jsem občas doplnil o externí box 1x12. Měl jsem několik Fenderů, malou Mesu a zajímavého Bognera Alchemist, ale nebyly pro mě dost univerzální. Nakonec jsem při výběru oslovil mistra Pavla Horkého (HOT Amps). Znal jsem jeho aparáty z doslechu a spousta mých známých na ně hrála. Tak jsem se vydal do Uherského Brodu a Pavel mi představil svůj nejnovější počin - combo Rock Star mk2. Zkusil jsem i víc jeho zesilovačů, ale tohle combo mě nakonec přesvědčilo. Mám k němu i externí box 1x12. V combu mám Celestion Creamback - 75W a v boxu Celestion Alnico Gold. Je to opravdu luxusní dvoukanálový aparát, laděný do rocku, ale podle mě naprosto univerzální. Zkreslený (vlastně i čistý) kanál má neuvěřitelnou možnost dynamického hraní i rozpětí zkreslení. Mimo to má unikátní ekvalizaci zkresleného kanálu, gain boost, který ovlivní skutečně “jen” gain i solo boost. V pedalboardu mám jen úplně základní věci, nejsem moc zvukový laborant: wah-wah od Dunlopu, úžasný kompresor a overdrive také od Pavla Horkého, chorus/flanger od Electro Harmonix, Boss Waza craft analog Delay a Strymon Flint  reverb/tremolo.

JIří Kalousek s Gibsonem | Foto: archiv Jiřího Kalouska

Ještě máme jedno důležité téma, s hudbou související. Tím je výuka. Před pár lety jsi založil svou vlastní soukromou školu, kde učíš na různé nástroje. O co jde?

Učení se věnuju už asi 10 let, čím dál více. Je to i z důvodu větších jistot. Ale postupem času mě to začalo hodně bavit a vidím v tom obrovský smysl. Určitě je to i tím, že už sám mám dvě děti (na cestě třetí) a role “vychovatele” je na denním pořádku. Učil jsem na několika různých školách, včetně jedné soukromé střední v mém rodném Brně. Na některých školách mě trochu frustroval nastavený divný a pro mě jako aktivního muzikanta nepřijatelný systém. A tak jsem se kousnul a udělal si vlastní koncept, kdy lidi učím tak, jak uznám za vhodné já. Z KJJ mám spoustu inspirace pro pokročilejší studenty. Pro začátečníky mám vymyšlený systém, který počítá od začátku s improvizací a obecným chápáním hudby tak, jak to znám z praxe. Snažím se studenty propojovat, aby si zvykli na interakci. Příležitostně učím i baskytaru, kterou považuji za svůj druhý “rodný” nástroj. Tam ale dávám spíš tipy a obecnější pohled, případně řeším aranžmá a improvizaci. Díky působení na již zmíněné střední škole jsem se začal zabývat i technikou a následně didaktikou zpěvu. V tomto oboru sice nemám oficiálně vzdělání, ale díky praxi a mnoha zkušenostem a inspiracím jsem si troufnul i na výuku zpěvu. Tady zase rád zpěváky učím “nezpěvácké” disciplíny, které ale považuji za klíčové. Například improvizaci, různá intonační cvičení (sluchovou analýzu i čtení not), a v neposlední řadě kladu velký důraz na rytmus, frázování a s tím související styl. To je podle mě ve výuce zpěvu trochu opomíjeno. Spousta studentů i profesionálních zpěváků nezná nebo neumí některá stylová klišé, díky nimž jejich interpretace je chudá a neúplná. Můžou mít skvělou techniku a obří rozsah, ale když v rockové baladě není to správné vibrato nebo v soulových písničkách ty správné ozdůbky a laufy v pentatonice, je to poloviční výsledek. Beru zpěv jako stejné řemeslo jako jakýkoli nástroj. Na svých stránkách mám i pojem Band coaching. Je to takový můj vymyšlený termín  ukazuju studentským kapelám i jednotlivcům, jak pojmout roli v kapele, jak se vyhýbat klasickým zlozvykům při hraní v celku, jak vytvářet funkční patterny atd.

Jirko, témat bychom měli asi ještě hodně, nicméně mám pro tebe poslední otázku. Uplynulý rok a půl do našich životů zasáhla pandemie Covidu, doba kultuře moc nepřeje. Ale protože rozhovory chci zakončit pozitivně, zeptám se tě na budoucnost. Co chystáš, na čem pracuješ? Můžeme se těšit na nějakou novou hudbu, ať už z nahrávky nebo na koncertě?

Momentálně v Praze zkoušíme s novou kapelou Vojty Dyka D.Y.K. Tohle je parádní záležitost, na které se podílí úžasní muzikanti. Album D.Y.K. má hudebně na svědomí Ondřej Pivec, který mě velmi inspiruje a jsem vděčný, že můžu být v jeho sestavě. Čeká nás turné sedmi koncertů od 28.7. do 5.8. Následně na konci srpna provedeme v rámci B-Side Bandu tři velké projekty. Jsou to vlastně tři desky, které byly natočeny v létě a na podzim 2020 v době pandemie. První je album Folk Swings  bigbandová aranžmá folkových hitů nazpívané většinou samotnými autory, pak Roman Dragoun Projekt  písně Romana Dragouna ve velkém aranžmá s dechy, smyčcovým orchestrem a vynikajicím klasickým sborem a konečně jazzová mše Jaromíra Hniličky, kterou jsme už mockrát hráli veřejně, ale loni konečně vznikla kompletní studiová nahrávka. Na začátku srpna taky zahrajeme s kapelou Dušana Vitázka ve Znojmě a v Trenčíně. Začátkem září se nejspíš objevím na pódiu v akustickém triu jako zpěvák v rámci Vaňkovka festu v Brně. Vzhledem ke stávající situaci si netroufám odhadnout jak se bude hrát v budoucnu. Určitě se ale bude pracovat na nových věcech dál.

Tagy Hovory po zkoušce Jiří Kalousek
Honza Podzimek
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY