Hledání nových cest je frustrující a nepředvídatelné, ale úžasné

Těch, kterým se povedlo vydat desku, je zde mezi čtenáři zajisté dost. A tak zrovna jim nemusím zdůrazňovat, co takový proces obnáší. Chci se ale podělit o vlastní zkušenost, která se ubírala poněkud méně obvyklou cestou. Nešlo o klasický postup skrze nahrávací studio, ani o surový záznam z koncertu, tzv. živák. Vydali jsme se směrem dalším, s vírou v co nejlepší výsledek, a to nahráváním koncertu do stop a jejich následným mixem v profi nahrávacím studiu.

S kapelou LadyPraga fungujeme nějaké dva roky. Asi v jako každém uskupení převládala touha o pořízení zvukového snímku. A předpokládám, že většinu hudebních skupin trápí malý, v horších případech velmi malý rozpočet. Otázka, kterou jsme si s kolegy neustále pokládali zněla: „Má smysl natáčet desku, když nejsme úplně nejprofláknutější banda? Má taková investice vůbec cenu?“ Přiznali jsme si svorně, že patrně ne. No ale jak to udělat, aby bylo v rukách kapely něco hmatatelného ? A přišel spásný nápad…

V nahrávacím studiu zrealizujeme dvě skladby pro zamýšlený singl a další pozornost uvrhneme směrem ke kvalitnímu nahrávání celého koncertní repertoáru do stop. Poté vybereme povedené kousky a z nahrávky se přitom zároveň nevytratí potřebná živost a energie. Ušetřené peníze můžeme raději přesunout do tvorby videoklipů. Myšlenka nám připadala poměrně přitažlivá, v kapele jsme se s ní všichni ztotožnili a začali konat. Klasickou práci v nahrávacím studiu přejdeme bez povšimnutí a přesuneme se spíše k navazujícímu koncertu.

Ve spolupráci se zvukaři jsme připravili všechny technické propriety a spustili koncertní set. Vystoupení dopadlo na jedničku, za 2 dny jsme obdrželi stopy a hrubý mix. A nastalo období poslouchání sama sebe. Zároveň jsme se začali pomaloučku poohlížet, komu bychom svěřili finální mix. Po první skladbě, kterou premiérově zvukový technik smíchal, jsme však byli na rozpacích. Nahrávka zněla hezky, jakoby učesaně, ale vytratil se z muziky „drive“ a jistá autentičnost. Až kolem páté verze mixu jsme byli spokojeni a nechali smíchat i věci další.

Ukažte mi však muzikanta, kterého by v takové situaci nenapadlo jediné: Natočit tímto stylem celou desku!

A tak se míchalo dál. Aby mohla být deska pořádnou deskou, měla by mít alespoň 10 skladeb, že ano? Zjistili jsme, že nám k tomuto počtu nějaká ta skladbička chybí. No co teď? Počkali jsme si tedy na další koncert, natočili zbylé písničky a vrhnuli se na finální mix.

Uff… Máme nahrávky, kterým nechybí živost, na druhou stranu ale máme také malý bubínek ve vokální stopě, některé mluvení či výkřiky publika jsou naopak přítomny v overheadech. Co tím chci říct? Že tak, jak to chodí v životě, platí i v hudbě spojení: něco za něco. Energický záznam naší hudby, ale přitom s minimální možností korekcí při mixu. Nahrávka, která se blíží koncertním vystoupením, na druhou stranu album bez doplňujících aranží a efektů. Každé řešení má své pro a proti, a je jenom na vás, který směr cítíte jako ten nejbližší vám a vašemu bandu.

Naše třetí cesta, kterou jsme se vydali, byla původně motivována úsporou finančních prostředků. Úsporou něčeho, čímž jsme na počátku našeho snažení ani nedisponovali. A poslední otázka mého zamyšlení zní: Myslíte si, že jsme se po to všem dopracovali k desce, která byla pořízena za nesrovnatelně menší peníze? Vy zkušenější už víte, že ne. Ve finále byl účet stejně vysoký, jako bychom šli klasickou a osvědčenou cestou nahrávacího studia. Ale třeba by to nebylo tak strhující, nepředvídatelné, občas frustrující, jindy naopak úžasné.

Deska je na světě, pokřtěná a šíří se skrze digitální distribuci, pevné nosiče máme sebou na akcích. Dostala název Sociální experiment a jistým způsobem experimentem i byla. V přístupu k náběrům, mixu a nakonec i masteringu, který měj sjednotit recording z několika zdrojů.

Co víc si muzikanti, jako jsme my všichni, můžeme přát? Snad ať je nějaké to další příště stejně napínavé a vzrušující. To je totiž to, co nás na muzice baví, ať hrajeme metal, folk, rock, pop nebo třeba dechovku.