Přejít k hlavnímu obsahu
Panzerballett | Foto: archiv kapely
Panzerballett | Foto: archiv kapely
Anna Marie Hradecká - Út, 28.09.2021 - 15:00

Headbanging na sedm dob: Panzerballett a jejich „hudba pro muzikanty“

Ve středu 29. září se do Prahy po tříleté pauze přivalí německá fusion-jazz-metalová mašina Panzerballett. Rozehřívací kolo jim obstará česko-slovenské dark-fusion trio Tryptych, které letos konečně vydalo svou dlouho zrající debutovou desku Trypotheque. Obě kapely hudebně spojuje hráčská virtuozita, sofistikovaná rytmika, najazzlé a zároveň kovově úderné riffy a harmonické postupy i promyšlená práce s barvou zvuku. Pro tryptyší tvorbu je stěžejní celková flow, vnitřní nápad a vzájemná muzikantská i myšlenková souhra, jíž jejich virtuózní skills skvěle slouží, aniž by samy byly hlavním tématem. Naopak panzerballettí PR rétorika právě hráčskou i skladebnou komplikovanost jejich hudby vyzdvihuje na prvním místě a píše přímo o „hudbě pro muzikanty“. Tak si říkám, jestli jde ještě o čirou nerdovskou radost z propracovaného systému, nebo už to zavání hudebním elitářstvím.

„A teď schválně, jestli zvládnete headbanging na sedm dob,“ hecuje s oblibou na koncertech publikum Jan Zehrfeld, frontman a tvůrčí mozek Panzerballett. Někteří jedincové z tē čåsti publika, která prošla hudebním vzděláním a pozná notu osminovou od osminohé, se začnou vědoucně uculovat, případně hledat oční kontakt s dalšími „modrými, kteří už vědí“. Během hudební produkce si pak budou lámat hlavu, aby vždy správně trefili hodit řepou na první dobu v lichodobém taktu. Ti ostatní si nejspíš jen přehodí kelímek s pivem z jedné ruky do druhé a vrhnou se do kotle hlava nehlava. Kdo a komu to ve výsledku líp spočítá, bude beztak v kotelním mumraji spíš otázkou fyzické zdatnosti nežli hudebních vědomostí. Přesto Zehrfeld a jeho parta tak trochu kreslí mezi jednotlivci v publiku dělící čáru.

Vyhazovat do povětří pop-kulturní pomníky, ale zachovat jejich základy

Jan Zehrfeld coby vystudovaný jazzman a zároveň příznivec Zappy, Meshuggah nebo Animals As Leaders v autorské i coverové tvorbě pro svůj pancéřový balet propojuje různé styly, jejichž hranice a estetické ideály ale zároveň tak trochu vyzývá k tvůrčí debatě – pokud ne přímo na souboj. Z metalu si bere nejen zvukovou estetiku, ale taky to, co Keith Kahn-Harris ve své knize Extreme Metal: Music and Culture on the Edge označuje jako princip transgrese – překračování a napínání hranic a pravidel až po jejich nejzazší mez. Ta je zároveň definována tím, že kulturní pomník (ale třeba i zažitý hudební postup), do kterého se metalový rebel právě chystá kopnout, musí alespoň v základu zůstat rozpoznatelný.

Koncepce hudby Panzerballett coby „tanečních lekcí pro pokročilé“ tedy není náhodná. Jejich muzika je plná hudebních sofistikovaností a popkulturních odkazů, přičemž od posluchače se očekává, že si jednotlivých vějiček aktivně všimne. Takto třeba PB na šroubky rozebrali a zase složili jazzovou klasiku Také Five Dava Bruebecka, hudební téma ze Simpsonů, Růžového pantera nebo „hříšňácký“ slaďák Time Of My Life. Na albu X-Mass Death Jazz zase „ometalili“ sadu světově populárních vánočních koled. Pokaždé natolik šetrně, aby hlavní melodie a rytmus zůstaly patrné, ale zároveň do té míry hudebně-dekonstruktivně, aby si kovaný jazzman v důsledku kulturního šoku sednul na zadek, Baby vylezla z kouta a sboristovi z Filharmoňáku zaskočilo jeho vysoké C.

Zároveň si Panzerballett z metalové strany barikády nepokrytě dělají šoufky. Uvidíme, jak bude vypadat show k nejnovějšímu albu Planet Z (2020), ale ještě před pár lety Zehrfeld coby frontman na stagi dělal záměrně přehnaná „tvrdá“ gesta, během virtuózních kytarových sól parodoval širokorozkročné „metalistické“ postoje a pohazoval přitom hlavou dozdobenou viditeně umělou řepou – koženou čapkou, z níž v pravidelných odstupech vyrůstaly gumové šlahouny připomínající dlouhý vlas nebo rastacopánky. Jednotlivé skladby pak uváděl lehce sucharsky-výchovným způsobem, což působí vtipně možná spíš jako kouzlo nechtěného. Celé je to tošku princip „hraju virtuózně jak Pámbu, takže si můžu dělat srandu z čehokoli“.

My jsme muzikanti a kdo je víc? aneb spiklenectví hudebního vědění

Panzerballet se tedy kurážně snaží provětrat zatuchlé a konzervativní žánrové budoáry, nebrat se tak vážně a otevřít lidem mysl  a to s využitím nesporných hráčských schopností všech členů (kteří se kolem frontmana Zehrfelda mění jak svatí v Orloji, na pražském koncertě se třeba můžeme těšit na návrat ex-obscuráckého bubeníka Sebastiana Lansera). V každém případě počítají s tím, že jejich posluchač chápe, s jakým kulturním i hudebním materiálem ve svých skladbách pracují. Vzniká tak určité hudební spiklenectví s těmi, kteří se vyznají v hudební teorii, dokáží správně analyzovat rytmus či harmonii, případně do detailu stáhnout Zehrfeldovo sólo (klidně s pomocí jeho autorských edukačních workshopů na YouTube).

A to je právě úskalí, které v konceptu „extrémně propracované a komplexní 'hudby pro muzikanty'“ vidím. Jednak samotné tohle spiklenectví hudebního vědění, ten sdílený kulturní kapitál, nad kterým se kapela společně s hudebně vzdělanými fanoušky dobře baví, vytváří dojem jistého elitářství. Určitým způsobem dává posluchačům najevo, kdo tady je a kdo není pokládán za toho „pravého muzikanta“ přece jedině ten, který rozumí jejich společné hudební šifře.

Ale především je naznačeno, že hodnotná „hudba pro muzikanty“ je jedině ta, která je po všech stránkách virtuózní a komplikovaná. Podle mě ale ani sebesložitější skladba plná polyrytmie, modulující do několika vzdálených tónin i galaxií a nutící hráče uplést si z prstů vánočku nemusí být nutně muzikantsky zajímavá, pokud nemá zároveň nějaký vnitřní nápad, atmosféru a flow, která člověka strhne. Jestli panzerballettí muzika obnáší i tyto hodnoty, nebo jde o čistou nerdovskou technickou ekvilibristiku s nádechem hudebního elitářství „hudebně ponaučených“, na to si můžete přijít udělat názor osobně ve středu 29. září do pražského Rock Café.

 

Tagy Panzerballett Tryptych Rock Café
Anna Marie Hradecká
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studov…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY