Fender Whiteguard Stratocaster MN VBL: jedno tělo, dvě duše

Tele a Strat se teleportovali z paralelního vesmíru a cestou se něco šeredně zvrtlo. Aspoň Whiteguard Stratocaster MN VBL tak vypadá. Divím se. Proč tenhle napohled bláznivý experiment Fender nepodnikl dřív? Vlastnosti obou ikonický modelů se v jednom těle skvěle doplňují. Strat teoreticky obstarává hlavně hratelnost a tele zase zvuk. Praxe je však přece jen někde trochu jinde.

Ze Stratu pochází především tělo a větší část krku, tj. rádius 9,5 palce, menzura 648 mm a současný, lehce zploštělý profil Modern C bez hlavy. Obojí anuluje pro někdejší testovací platformu snímačů tak typickou hranatost a vyloženě tedy nahrávají rychlejšímu a melodramatičtějšímu hraní. Zvlášť když celkové zpracování dodržuje ty nejpřísnější standardy severoamerické divize v kalifornské Coroně.

Charakterová nevyhraněnost do určité míry poznamenala i twang. Jasanové tělo, vzhled singlů i hardwaru, zvláště popelníčku kobylky, volume, clony a třístupňové šaltrpáky, hovoří sice pro Telecaster. Zvuk se sevřenými basy a jasnými, vyváženými středy, ale neříká ani S ani T. Utlumený tenký perkusní zvuk totiž cívky obohacují o jiskrné podtóny skleněného hrdla po sabráži (technika otvírání hrdla lahve šampaňské šavlí). Prodyšný lak z nitrocelulúzy je jen zvýrazňuje.

Snad proto je Fender pokřtil na Custom Shop 51‘ Nocaster, ačkoliv tím odkazuje spíš na název, který pro Tele používal v krátkém mezidobí na začátku 50. let, kdy kvůli Gretschově patentu nesměl kytaru prodávat pod původním názvem Broadcaster a Telecaster jí ještě neříkal. Buď jak buď, přesně vystihl povahu těžko zařaditelného nástroje.

Vývojáři limitovaného Whiteguard Stratocasteru MN VBL, který je ve skutečnosti stratem tak napůl, ale cílili jasně. Řekl bych, že jim spíš než o zajímavý hybrid šlo o kytaru pro sólisty závislé na pozornosti. Dráždivý design i průbojný zvuk totiž nechají málokoho v klidu.