Diagnóza bigbíťák: jaký randál vydrží tvoje uši?

Zeptáte-li se muzikanta, co je nejcennější nebo nejdůležitější součástí jeho hudebního vybavení, dostane se vám různých odpovědí, od drahocenných nástrojů či aparátů, přes oblíbené trsátka, efekty, paličky, mikrofony a já nevím co ještě. Ale jsou i tací, kteří si velmi dobře uvědomují, že ze všeho nejdůležitější jsou především jejich uši. Bez sluchu (a nemyslím jen ten hudební) se totiž muzika dá dělat jen velmi těžko, neřku-li vůbec. Pochopitelně profese muzikanta přináší i mnohá další zdravotní rizika a o některých si povíme třeba někdy příště, ale uši trpí rozhodně nejvíc a nejčastěji. Navíc, poškození sluchu je ve většině případů nevratné!

Všichni dobře známe ten opojný pocit, kapela "šlape", my stojíme na pódiu a cítíme ten příjemný tlak decibelů, které nám prostupují tělem a vibrují bránicí. V takové eufórii si pak často ještě trochu více přidáme na volume, ať to má grády. Ale každý koncert jednou skončí a my poté v klidu domova, ač unavení, ne a ne usnout. V uších nám píská, zvoní, nastupuje bolest hlavy a nic proti tomu nepomáhá. Těžký úděl (nejen) bigbíťáků, říkáte si. Ale tomu všemu se dá předejít! Jaké jsou tedy možnosti si hraní náležitě užít a přitom neohrožovat zdraví a sluch nejen svůj, ale potažmo i svých spoluhráčů?

Až na výjimky se všichni lidé rodí s perfektně zdravým sluchem. Bohužel důsledkem všudypřítomnému hluku má velká část populace sluch poškozený již v době dospívání. Přispívá k tomu samozřejmě i rozmach přenosných přehrávačů se sluchátky (dříve walkmanů či discmanů) a jejich dlouhodobý hlasitý poslech. Hluk na nás útočí ale i tehdy, ať už si jej plně uvědomujeme či ne - v restauracích, při zaměstnání v hlučném prostředí, na rušné ulici a samozřejmě hlavně na diskotékách a koncertech. Zvláště při současném trendu vyrábět stále silnější, výkonnější aparatury a zesilovače a u všeho ještě točit volume maximálně doprava. Kde jsou doby, kdy se na koncertech ještě nezvučily bicí a přesto byly přes kapelu hrající na 5 wattová kombíčka perfektně slyšet...

Během 60. a 70. let došlo k obrovskému rozmachu rockové hudby, která přímo volala po hlasité produkci a v následujících 80. a 90. letech, kdy přišla éra stadiónových monsterkoncertů, bychom s nějakými "šumítky" už jen těžko něco zmohli. Ovšem současně s tím jak se zvyšovala hlasitostní úroveň hudební produkce, začaly se mezi muzikanty rozmáhat i potíže se sluchem. A není divu... Běžný rockový koncert dnes dosahuje hlasitosti přibližně 120 - 140 dB, přičemž nebezpečný zvukový nápor na ucho začíná již od 90 dB!!! Při hluku vyšším jak 140 dB dochází ke vzniku tzv. aku-trauma a při 180 dB dochází k okamžité ztrátě sluchu.

Vezměme si to trochu z lékařského hlediska. Prvním článkem, který podléhá poškození, je vnější ucho - tedy to, co je viditelné a co je díky svému tvaru schopno zachycovat a přenášet zvukové vlny kanálkem až k bubínku. Druhým článkem je střední ucho, skládající se z ušního bubínku, kladívka, třmínku a kovadlinky, přičemž nejdůležitější je právě onen bubínek, který mění zvukové vlny na vibrace, které se přenáší do vnitřního ucha. Vnitřní ucho je pak na poškození nejcitlivější, neboť je vyplněno "chloupky", které jsou napojeny na nervová zakončení, které přenáší vzruchy až do mozku. Při poškození nejdříve odumírají ony "chloupky" a nakonec samotné nervy čímž dochází k nevratné ztrátě sluchu. A teď jak tomu předejít...

Nejjednodušší možností se nabízí "netavit" tolik svůj aparát, neboť vytáhnu-li si já např. kytaru, musí totéž udělat i basák s klávesák a bubeník do toho pak také musí mlátit jak o život. V důsledku je pak potřeba více "vytáhnout" odposlechy a rázem je na pódiu pořádný hukot. Ale ani samotné ubrání na volume často nestačí. V našich končinách a podmínkách je nejčastější koncertování po klubech a menších či větších sálech. Tudíž o nějakých stometrových pódiích ala Rolling Stones si můžeme nechat zdát. V praxi to znamená, že většinou stojíme v těsné blízkosti bicích... a ty, jak známo, ztlumit nejdou a navíc nadělají zdaleka nejvíce rámusu.

Tady trochu z jiného soudku - vzpomínka na video, jak se bránit hlučnému sousedovi...

Samozřejmě, že v největším ohrožení sluchu je sám bubeník (ti také bývají poškozením sluchu postiženi nejčastěji), ale ani jeho spoluhráči na tom nejsou o mnoho lépe. Rány na rytmičák, hi-hat nebo crash činel se na našem uchu citelně podepisují, zvlášť uvědomíme-li si, kolik jich za takový koncert vyslechneme. K tomu připočtěme hluk ze samotného aparátu na pódiu, hluk z odposlechů, nějaký ten potlesk (či hvízdot) publika a rázem se dostáváme do kritických hodnot. A tomu už se dá zabránit jedině mechanickou cestou - neboli použitím sluchátek, ucpávek, případně v dnešní době velmi oblíbenými in-ear monitory.

Sluchátka nejsou samozřejmě použitelná pro každého muzikanta a používají je povětšinou jen bubeníci, kteří si do nich pouští odposlech (a nezřídka i klik či metronom - díky čemuž sluchátka plní další funkci) a jejich uzavřená konstrukce alespoň částečně tlumí okolní hluk. U ostatních nástrojů je ovšem použití velkých (uzavřených) sluchátek na pódiu nepříliš praktické a využitelné (z kytaristů je na pódiu používá snad jen Eric Johnson, nebo Paul Gilbert) a v úvahu přicházejí spíše zmíněné in-ear monitory. Jak již název napovídá, jedná se o sluchátka, která se zasouvají přímo do uší a k odhlučnění okolí slouží silikonové ušní nástavce, které se vytvarují přesně podle vašeho zvukovodu a tím zabrání prostupování nechtěného hluku k ušnímu bubínku. Jejich velkou předností je velmi malý rozměr, dobře drží v uších, díky wirelles systému umožňují svobodný pohyb po pódiu za stálého dobrého odposlechu a dnes už i dostatečně kvalitní zvuk minireproduktorů. Ovšem pozor!

Sluchátka a in-ear monitory je potřeba nastavovat na rozumnou hladinu hlasitosti - jinak se jejich funkce ochrany sluchu zcela míjí účinkem! Třetí možností jsou klasické ušní ucpávky. Tato varianta je nejjednodušší, nejlevnější, ale bohužel, obyčejné ucpávky sice poskytují dostatečnou ochranu sluchu, nicméně tlumí i frekvence, které muzikanti při své produkci často slyšet potřebují. Pro tyto účely se už ale řada firem snaží přijít s tzv. muzikantskými ucpávkami, tedy takovými, které celý zvuk pouze ztlumí o cca 30 dB, ale zároveň zachovají celé frekvenční spektrum. Několik takovýchto modelů je již na trhu. Jejich cena není pravda nejnižší, ale ucpávky se dají použít i opakovaně a dle mých osobních zkušeností fungují bezvadně. Ale ať už se rozhodnete pro jakoukoliv variantu ochrany sluchu, vše je lepší, než tuto problematiku podceňovat či rovnou ignorovat.

Na nadměrný hluk si není možné přivyknout a při prvních příznacích poškození sluchu už může být pozdě. Následky mohou být následující: poškození sluchového ústrojí, spojené s perforací bubínku. Perforace bubínku se sice poměrně rychle zacelí, nicméně je-li opakovaná, nechává následky na kvalitě sluchu. Těžším poškozením je pak částečná až úplná ztráta sluchu. Jedním z nejčastějších postižení sluchu mezi muzikanty je tinnitus, neboli pískání, hučení či zvonění v uchu či v uších. V podstatě se jedná o ono známé pískání v uších po koncertě s tím rozdílem, že tohle po několika hodinách neodezní. Někdy zůstává ve slabé formě, kterou člověk přes den ani nevnímá a obtěžující může být pouze v naprostém tichu, např. před usnutím. Pokud člověk ale tento problém, jakožto více než varovný signál podcení a sluch si ani poté nechrání, tinnitus může vyeskalovat až do velmi obtěžujících projevů, které neustávají a naopak se zhoršují v hlučném prostředí a mají výrazný vliv i na psychiku postiženého.

Dalším poměrně častým postižením sluchu bývá nikoliv jeho ztráta, nýbrž naopak zesílení sluchu, ovšem pouze jeho vysokého frekvenčního spektra. Což je rovněž velmi nepříjemné a obtěžující, neboť vnímání vysokých frekvencí může být pro postiženého nejen nepříjemné, ale dokonce až bolestivé. A bohužel i tato postižení jsou v drtivé většině případů nevratná. Myslete na to, až si zase jednou budete říkat, že sluchátka nebo ucpávky sice zabraňují hluku, a tím i poškození sluchu, ale zároveň se díky nim vytrácí i ten pravý kontakt s muzikou. Tak hrozné to s tou ztrátou kontaktu zase není a při poškození sluchu ztratíte kontakt s hudbou pravděpodobně navždy.

A ještě dvě poznámky na závěr. K ochraně sluchu se nedoporučuje používat vatová ucpávka. Snižuje totiž hladinu hluku jen asi o pouhých 7 dB. A pozor! I dlouhodobé absolutní ticho má na člověka a jeho psychiku neblahý vliv...