Přejít k hlavnímu obsahu
Bob Gruen dokáže pochopit různé typy osobností. V každém vidí něco zajímavého | Foto: archiv BG
Bob Gruen dokáže pochopit různé typy osobností. V každém vidí něco zajímavého | Foto: archiv BG
Petr Adamík - Po, 19.10.2020 - 09:00

Bob Gruen: Fotografií je dnes potřeba mnohem více než kdy předtím

Patří mezi nejznámější rockové fotografy na světě. Za svou více než padesátiletou kariéru zachytil svým objektivem snad všechny významné osobnosti rock´n´rollu včetně Johna Lennona, Rolling Stones, Led Zeppelin, Sex Pistols nebo Eltona Johna. Pokud se zajímáte o rockovou muziku, byť jen okrajově, není možné, abyste se s jeho prací nesetkali. Poté, co během let vydal několik fotografických publikací, se nyní rozhodl sepsat své vzpomínky, ve kterých se s čtenáři dělí o své neuvěřitelné zážitky z let, kdy objížděl svět s největšími hudebními jmény. U té příležitosti nám Bob Gruen poskytl exkluzivní telefonický rozhovor. 

Dokončil jste svou novou knihu Right Place, Right Time: The Story of a Rock´n´Roll Photographer, která se od předchozích publikací, které jste vydal, liší. Jde totiž o monografii. Jak dlouho jste na ni pracoval?

Ano, je to kniha s textem, je zde popsán příběh mého života. Nejde tedy jako v minulosti jen o knihu mých fotografií. I tady jich samozřejmě najdeme dost, ale je to především psaný text. Pracoval jsem na ni přes dvacet let. (smích) Zkoušel jsem spolupráci s různými autory, ale nakonec jsem našel toho pravého v Daveovi Thompsonovi, který sepsal spousty knih a pomohl mi dokončit i tu mou. V minulosti pomáhal třeba Sylvainovi Sylvainovi z New York Dolls z jeho knihou nebo také s memoáry Waltera Lurea z The Heartbreakers.

K fotografování jste se vlastně dostal přes svou matku. Údajně jste ale fotografii nikdy nestudoval a vše jste se naučil sám.

Ano, moje máma byla advokátka, ale jejím koníčkem bylo fotografování. Ráda si vyvolávala své vlastní snímky. Když mi bylo tak pět let, brávala mě sebou do temné komory, kde mi ukázala, jak se fotky vyvolávají. Byl jsem tím fascinován a velmi mě to zajímalo. Ve věku osmi let mi pak koupila můj první fotoaparát a od té doby vlastně fotím. Nikdy jsem do žádné školy nechodil, i když jsem jednou navštívil jeden kurz, to mi bylo asi dvacet, abych se naučil, jak správně nasvěcovat a pracovat se světly ve studiu. Většinu jsem se ale naučil sám tím, že jsem fotil obrázky a učil se ze svých chyb. (smích)

Jeden z prvních hudebních interpretů, kterého jste fotil byli vlastně Bee Gees, když si vás pro tuto práci najali lidé z Atlantic Records. Jak jste se k této práci dostal?

No, já vlastně bydlel s rock´n´rollovou kapelou, která natočila píseň k filmu Barbarella. Jmenovali se Glitterhouse a já je příležitostně fotil. Objevil je producent Bob Crewe, se kterým jsem se seznámil a jemuž se líbily mé fotky. Bob mě přivedl do Atlantic Records a mou další prací se tak stalo focení Bee Gees, myslím, že na jejich oslavě 10. výročí kapely. To byla jedna z mých prvních zakázek. To je sranda, protože o nějakých dvacet let později si mě najali přímo Bee Gees, abych je přijel fotit na Floridu. S každou novou nabídkou jsem potkával více a více lidí a jedna věc vedla k druhé. Jen tak pro sebe jsem fotil vystoupení Ikea & Tiny Turner. Jim se fotky moc líbily a chtěli po mě, abych je fotil dál.  Potkával jsem další lidi a tak to se mnou bylo po celý můj život.

Led Zeppelin, 1977

Dlouho jste byl také dvorním fotografem New York Dolls. Ti měli solidně našlápnuto, ale nakonec se nestali tak slavnými jako třeba Kiss, které jste fotil taky. Čím myslíte, že to bylo? Pracoval jste s nimi, takže dokážete posoudit, zda byli Kiss třeba pracovitější nebo prostě měli více štěstí? 

Je to prostě záležitost správného načasování a taky štěstí. Dolls byli na tu dobu trošku šokující a celkem předběhli svou dobu. Kiss byli vlastně Dolls inspirováni. Dolls vypadali dobře a Kiss věděli, že nemohou vypadat lépe, tak to pojali jinak a řekli si, že budou vypadat hrozivěji, že budou jako monstra. Nikdo v té době nevypadal jako monstrum. Možná, že to tedy je tím, že New York Dolls přišli moc brzy a byli šokující, ale možná taky tím, že neměli hitový singl. Musíš prostě mít hit, píseň, která chytne úplně každého. Třeba Aerosmith přišli s Walk This Way, ale Dolls hitový singl neměli.

Se Sex Pistols jste byl na cestách po celou dobu jejich nechvalně známého amerického turné, po kterém se rozpadli. Jaké to bylo? Říká se, a myslí si to i sama kapela, že jejich koncerty v USA nebyli nic moc. Cítil jste, že mezi nimi již panuje napětí a že by mohlo jít o jejich poslední vystoupení vůbec?

Když sedíš s partou chlapíků a piješ pivo, tak se nebavíš o jejich vnitřní politice ani o obchodní stránce. V autobuse to nebylo nijak chaotické, ale naopak velmi uvolněné, poslouchali jsme reggae, pokuřovali a popíjeli pivko. Trochu napětí jsem zaregistroval až ve chvíli, kdy se Steve Jones a Paul Cook začali oddělovat od zbytku kapely. Nevím, co mezi nimi bylo. A jestli ty koncerty byly špatné? To si nemyslím. Bylo to celkem divadlo. Malcolm byl mistr chaosu a divadla. Nebylo důležité, aby to bylo hudebně dobře zahrané, ale aby to byl chaos. Bylo to šílené, ale současně taky zábavné.

Johnny Rotten, Sid Vicious (1977)

Nechal jste se slyšet, že The Clash byli jednou z vašich nejoblíbenějších kapel, se kterými jste kdy spolupracoval. Čím byli tak zvláštní a jedineční? 

Hodně lidí vidí Clash jako jedinou kapelu, na které záleželo. Clash byli angažovaní, věnovali věcem pozornost a komunikovali se svým publikem. Naživo byli opravdu silnou kapelou. Úžasné bylo, že jejich muzika byla tak různorodá. Měli tam reggae, jazzové prvky, všechno možné. Vystoupení The Clash byl vždy úžasný zážitek.

Vaše fotky na mě mnohdy působí dojmem, že interpreti, které jste fotografoval nebyli jen předmětem vaší práce, ale že jste byl častokrát sám jejich fanouškem a měl s nimi přátelský vztah, ne jen ten pracovní. 

Já si prostě užívám práci s těmito lidmi. Když jsem chodil na střední školu, tak jsem se stýkal s lidmi z uměleckého prostředí, kteří chodili do divadelních klubů a tak podobně. Družil jsem se s tvořivými lidmi a umělci, takže pracovat s muzikanty mi pak přišlo celkem přirozené. Vždy jsem byl součástí této scény. Většina mých přátel jsou muzikanti. Je to také tím, že jsem je začal fotit ještě v době, kdy začínali. Je jednodušší jít do klubu, kde si s kapelou můžeš popovídat, na stadionu se k nim nedostaneš. Samozřejmě nejsem kamarád úplně se všemi, někteří muzikanti tak přátelští nejsou.

Pracoval jste s naprosto odlišnými osobnostmi, měl jste slušňáky z Bay City Rollers, na druhou stranu divočáky ze Sex Pistols, slavné Rolling Stones, ale taky ještě neznámé a začínající Ramones. Se všemi jste ale dokázal najít společnou řeč.

Vycházím s každým. Nesoudím lidi, dokážu pochopit různé osobnosti a svým způsobem vidím v každém něco zajímavého. Užívám si to. Nemyslím si, že má hodně lidí za sebou takové zkušenosti jako já. Začínal jsem s Ike & Tina Turner, pracoval s Johnem Lennonem a Yoko, Led Zeppelin, odtud přešel k punkovým kapelám jako Blondie nebo Clash, poslední dobou to byli třeba Green Day nebo The Kills.

Bob Gruen, Billie Joe Armstrong, Debbie Harry & Jesse Malin, foto: David Appel

Muzikanti se navzájem často ovlivňují a čerpají jeden z druhého inspiraci. Jak je to u fotografů. Inspiroval jste se něčí prací, případně víte o někom, jehož styl by byl Vámi ovlivněn?

Vlastně lidé mi často říkají, že je má práce inspirovala. Co se týče mě samotného, já vyrůstal v 50. letech a mou hlavní inspirací byl Man Ray, který dělal umělecké fotografie. Jeho práce z 20. let na mě velmi zapůsobila. Dále to byl Henri-Cartier Bresson, který uměl zachytit ten správný moment. Dokázal odhadnout, co se bude dít a v tu správnou chvíli zmáčknout spoušť. Nemůžeš přemýšlet o obrázku, až po tom, co ho vidíš, ale musíš uvažovat dopředu. Byl to můj hrdina stejně jako chlapík jménem Weegee, který byl fotografem pro newyorský tisk a byl vždy ve správnou chvíli na správném místě. To je vlastně moto mého života. Proto jsem tak pojmenoval svou knihu. Musíš být ve správnou chvíli na správném místě, ale potom taky musíš udělat správnou věc.

Myslíte, že dnešní hudební fotografové mají těžší podmínky? Myslím tím v souvislosti se skutečností, že tištěné magazíny jsou pomalu na ústupu a časopisy bojují o přežití.

Je to dnes úplně jiný svět. Ano, časopisy umírají, ale na druhou stranu internet je stále na vzestupu. Na internetu je veškerý obsah. Pokaždé, když se koukneš na internet, tak se na něco díváš. To znamená, že je potřeba více fotek a ilustrací než kdy předtím. Jsou tady bilióny webových stránek, které potřebují fotografie a zároveň jsou tady i milióny lidí, kteří ty fotografie pořizují. Fotit je dnes jednodušší, aparáty jsou dnes dostupnější a snadněji se ovládají. Pro mě to vždy byla velká zábava a myslím, že je skvělé, že si tu zábavu dnes může dopřávat více lidí.  

Dnes mají hudební fotografové během živých vystoupení celkem striktní podmínky. Mohou fotit pouze pár prvních skladeb, často pouze z jednoho určeného místa. Bylo něco takového už v 70. letech, kdy koncerty v arénách a na stadionech byly vlastně poměrně čerstvou záležitostí?

Na začátku 70. let ještě nebyly ani stadiónové koncerty. Každopádně v začátcích žádná omezení pro fotografy nebyla, protože byli všichni rádi, že ten koncert vůbec někdo fotí a že ta fotka skončí v časopise. V 80. letech, když se rock´n´roll stal mainstreamovější záležitostí, to začaly přebírat korporace, které chtěly mít věcí víc pod kontrolou, a tak přišly s restrikcemi pro fotografy. Nicméně, bylo vždy velmi těžké získat povolení k tomu, abys mohl fotit velkou kapelu. V 60. letech jsem nemohl získat povolení, abych fotil Franka Sinatru, když hráli Allman Brothers a byli celkem populární, nechtěli nás pustit, protože jsme je neznali. Když jsi ale zašel do klubů, do Max´s Kansas City nebo CBGB´s, mohl ses s kapelami potkat a spřátelit se s nimi dřív, než se staly slavnými. Pak už si v pozdějších letech neměl problém se na jejich koncerty dostat. To samé platí dnes. Jako začínající fotograf se nedostaneš do šatny Green Day, ale pořád můžeš zajít do místního klubu třeba v Chapel Hill a s kapelou osobně mluvit.

Green Day (2009)

Fotíte stále na koncertech?

Už tak moc ne. Věnoval jsem se své knize a dělal další věci. Těšil jsem se na turné Green Day, ale to bylo zrušeno jako všechny ostatní koncerty letos. Příští týden mi ale bude už pětasedmdesát, takže představa, že někde sedím v autobuse s kapelou a popíjím pivo, není zrovna to, co bych teď vyhledával. Je to něco, co jsem si užíval, když mi bylo dvacet, ale rozhodně to není to, co bych chtěl dělat dnes. (smích)

Následující otázku vám zřejmě položilo už hodně lidí, ale nedá mi to. Jak vznikala vaše snad nejslavnější fotografie, na které jste zachytil Johna Lennona v triku New York City. Bylo to na střeše jeho bytu a tuším, že to triko jste mu dal právě vy, je to tak?

Ano, máš pravdu. To triko jsem mu dal o rok dříve, než tato fotka vznikla. Nepamatuji si už, kdo ty trička vyráběl, ale jeden chlapík je prodával na Times Square za pět dolarů. Odřezal jsem z něj rukávy, aby to vypadalo líp a ten nápis New York City vynikl. To bylo v roce 1973. O rok později jsme se sešli v bytě, který měl s Yoko, abychom nafotili nějaké fotky. Vylezli jsme na střechu a obloha nad New Yorkem byla tenkrát krásná, tak jsem se ho zeptal, jestli pořád má to tričko, které jsem mu loni dal. Měl ho a přesně věděl, kde ho má. Oblékl si ho na sebe a začali jsme fotit. Bylo to nenucené, měli jsme malou konverzaci a říkali si nějaké vtípky, tak jako jsme to běžně dělávali. Na těch fotografiích vypadá uvolněně, protože to triko bylo pohodlné. Proto, myslím si, je ta fotka tak oblíbená.

Bob Gruen v akci. Focení Johna Lennona (1974)

Je to také vaše oblíbená fotografie?

Moje oblíbená je ve skutečnosti ta, kde je John před Sochou Svobody. Má větší význam, zachycuje osobní a lidskou svobodu. Je to fotka, kterou jsem měl předem připravenou, kdežto většinou jsou mé fotografie z míst, kde se právě nacházím a zachycují náhodné situace, které se v daném čase dějí. Tady jsem se ale Johna zeptal, jestli by se mnou nechtěl zajet k Soše Svobody a za tím účelem tam udělat pár fotek. Ve spojení s tím, že americká vláda tehdy chtěla Johna dostat ze země a John chystal koncert proti válce, mi to přišlo jako dobrý nápad. Říkal jsem si, že Socha Svobody je skvělý symbol, který vítá lidi při příchodu do Ameriky. Byl jsem šťastný, když s mým nápadem souhlasil.

 

Tagy Osobnost týdne Bob Gruen
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY