Přejít k hlavnímu obsahu
Sahat na cizí nástroje bez dovolení je věc, za kterou v některých hudebních kruzích padají hlavy. | Foto: Wendy Wei (Pexels)
Sahat na cizí nástroje bez dovolení je věc, za kterou v některých hudebních kruzích padají hlavy. | Foto: Wendy Wei (Pexels)
Anna Marie Hradecká - Pá, 17.06.2022 - 15:00

3 rady, jak se v kapele (ne)chovat jako blb

Spoléháte na to, že kapela je jako rodina? Že i když vás někteří členové svým chováním a přístupem neskutečně vytáčejí a vy zase svými vrtochy prudíte je, tak se vlastně máte (většinou) i rádi, hodně jste toho spolu prožili, vzájemně se potřebujete a zkrátka patříte k sobě natolik, že rozpad klanu nehrozí? Věřte, že budete-li se řídit následujícími pravidly, nikdo s vámi v kapele dlouho nevydrží.

1. Buďte hudební ignorant

Řekněme si to upřímně: v rockové partičce asi nebudete potřebovat znát italské hudební názvosloví nebo vědět, jak dlouhý vous měl Johannes Brahms. Nicméně pokud si myslíte, že A7 je jen zkratka pro konkrétní rozmístění prstů na hmatníku podle obrázků z Já písničky, a nezajímá vás ani, z jakých tónů se akordy skládají a že máme v západoevropské hudbě něco jako dur a moll, budou vznikat zmatené debaty – minimálně nad tím, proč vaše muzika občas zní tak nějak „falešně“.

To samé s rytmem – kolik pochopení budou mít nezpívající instrumentalisté pro to, že si na koncích slok i refrénů (nebo vlastně kdekoli) v klidu ubíráte nebo přidáváte doby a takty podle toho, jak moc se zrovna potřebujete nadechnout a jak vám vyšel text, to závisí na míře jejich psychické odolnosti – a na ochotě nahánět se rytmicky i naživo na koncertě a ztrapňovat se tak jako kapelní celek před publikem. Stejně tak je spolehlivě dostanete do úzkých, napočítáte-li na začátku skladby „tři-čtyř(i)“ a pak začnete hrát na 6/8 nebo v úplně jiném tempu.

Klidně buďte hrdí na to, že dokážete leccos zahrát po sluchu, intuitivně a bez not (to by se mimochodem zase mohli přiučit mnozí „klasikáři“, kteří bez předepsaného partu nedají ani ránu). Ale neseďte si na egu natolik, abyste se už hudebně-technicky ani nedomluvili s ostatními v kapele. Je to otravné, zdržuje to zkoušky a bere všem zúčastněným energii. A kromě toho to blbě zní.

2. Dělejte dusno

Být prima donna (nebo primo uomo) je snadnější, než by se zdálo. Můžete s tím začít už během zkoušek – zčistajasna se třeba zahalte do tajemného mlčení a trpělivě počkejte, až si toho spoluhráči všimnou a začnou se starostlivě vyptávat, co se stalo. Až po hodné chvíli přemlouvání se nechte slyšet, že vám před dvaceti minutami někdo z ostatních skočil do řeči a vy se tak necítíte v kapele dost respektovaní.

Báječně také funguje dělat vlny na koncertě už během zvukovky, kdy jsou všichni napjatí jako struny a k rupnutí nervů není nikdy daleko. Dávejte najevo, že dnes nemáte svůj den a obtěžuje vás všechno od komunikace se zvukařem až po nedostatek prostoru v backstagi. Naladíte tím sebe i ostatní na skutečně nezapomenutelný koncertní zážitek.

V průběhu koncertu pak nemusíte nutně rozbíjet nástroje o repráky, aby vznikla ta pravá hutná atmosféra. Stačí záměrně nespolupracovat s ostatními a nevnímat je – a tím nemyslím situaci, kdy vám tu a tam uteče nástup nebo si spletete akordy, ale spíš to, že se uzavřete do své (třeba notně ukřivděné, případně výsostně elitářské) bubliny a nebudete se ani v nejmenším snažit hudebně i emočně napojit na své spoluhráče. Vyloženě skvěle také na kapelní vztahy zapůsobí, když mezi skladbami do mikrofonu pronesete nějakou nekolegiální hlášku nebo začnete prát kapelní prádlo na veřejnosti.

Jak je vidět, pro úspěšnou kariéru kapelního prudiče se dá dělat ještě mnohé: chodit pozdě, rušit dohodnuté kšefty, klást si nereálné podmínky… Však kdo chce, jistě přijde na další a další způsoby – jak zůstat v kapele zcela sám.

3. Kašlete na gear

Je skvělé, že vaše vlastní kytara má neotřele otřelý lak, jak jste se s ní posledně během frenetického sóla váleli po pódiu a pak ji nonšalantně hodili na kanape v backstagi – relic je cool a aspoň je vidět, že to hraní neflákáte. Když se ale s podobnou grácií budete chovat k nástrojům svých kolegů, určitě budou přímo nadšeni.

Vůbec sahat na cizí nástroje bez dovolení je věc, za kterou v některých hudebních kruzích padají hlavy. Až si tedy příště bez ptaní vezmete do ruky cizí baskytaru a budete jejímu majiteli či majitelce názorně předvádět, že při pořádným slapu musí struny pomalu vystřelit oko divákům v první řadě, nedivte se, když vám nástroj beze slova vytrhne z ruky a jeho bassface bude poněkud protáhlejší než obvykle.

Speciální kategorií, kde se kapelně-prudičské umění může blýsknout, je nakládání, vykládání a převoz nástrojů. Když už jste vy ten vyvolený, který vozí ostatní a jejich nádobíčko, máte jedinečnou příležitost mrsknout těžký kufr s pedalboardem na měkký futrál s klávesami, cpát všechno do auta na sílu, až tu a tam něco křupne, a nechávat naložené auto stát na pofidérních místech s vírou, že lidé jsou hodní a nekradou. Koledujete si tím velice slušně o prokletí do třetího kolene. Historek o kontrabasech za dva míče, ukradených v nestřežené chvíli z auta na benzínce (a nalezených posléze v pochybné zastavárně za mrzký peníz, což je ještě happy end) jsme totiž už slyšeli až dost.

A jaké chování dokáže v kapele vytočit k nepříčetnosti vás? Napište nám do komentářů!

Tagy just for fun

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Anna Marie Hradecká
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studov…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY