17. listopad: Nic nazmar – a za to dík!
Jsem ročník 1981. Nevím přesně, do které marketingové skupiny patřím (Boomer? Gen XYZ?), a taky jsem se naučil hrát na kytaru až ve svobodné zemi. Jsem sociolog, a věřte mi, že bych dokázal docela dlouho mluvit o dědictví devadesátých let, které nás teď dohání. Ale! Listopad, 17. listopad je den sváteční. A život bez svěcení je zmar. Zmar. A to je přesně to slovo, které si spojuji s předchozím obdobím nesvobody.
Zmar. Nemáte nástroj. Nemáte dobrý nástroj. A když jo, tak vydělat na něj peníze byl kolikrát ten menší problém. Fyzicky jej sehnat, všechno domluvit a nenamočit se do průšvihu (ilegální dovoz), to všechno člověka snadno okrade o čas a chuť vůbec něco tvořit.
Zmar. Máte nástroje, máte písničky. Ale jak se nedostat do průšvihu? Ten věčnej policajt v hlavě. Buď máte průšvih vy, anebo někdo z blízkých. Projde to, neprojde? Kdo a jak o tom rozhoduje? A proč? Za každou z těch otázek je celá řada úvah se společným jmenovatelem. Ano, je jím zmar.
Zmar. Kdyby byl býval aspoň vládl průměr! Takový ten hezký jakože aritmetický. Ale ne. Všechny totalitární režimy mají svou nomenklaturu, svoje kádry a z podstaty věci a struktury jsou to lidé podprůměrní. Možná je těžké smířit se s tím, že v rádiu vládne průměr, ale snad ještě těžší je myslet na to, že o vašem díle – o jeho cestě na veřejnost – rozhoduje naprostý podprůměr a komunistická svoloč. To, jak pod její vládou dopadaly talenty, je mementem před každými volbami. Aspoň pro mne.
Budu osobní. Tento státní svátek je asi jediný, ke kterému mám hlubší vztah. Neberte mě zle. Slavím rád. Ale raději nějaký ten výkon, třeba křest, klip, knížku a tak. O naši svobodu jsem se nijak nezasloužil, ale přesto slavím. Každý rok si k tomu svátku znovu hledám cestu. Letos vyšla taková řada skvělých desek, tolik talentů zazářilo – září jako Dlouhá bílá žhoucí kometa (Jana Kratochvílová mi tu teď hraje a její příběh je přímou inspirací, gratulace k jejímu kosmickému věku). Lepší důkaz o konci zmaru snad ani není.
Můžete říci, že pořád nám tu různí zmarutvorci chodí („To se neprosadí, to je pro národ Vondráčkový a Kabát revivalů moc dobrý.“). Ano, chodí. A chodit budou. Jako tenkrát. Tentokrát je ale nemusíme poslouchat. A nemáme je poslouchat. Máme poslouchat sebe, svoje tvůrčí touhy a plány neskutečné. Letos budu slavit konec zmaru. Pojďte taky. Můžete si třeba zazpívat tuhle:
„V tvém věku plány kuješ neskutečné,
chceš mluvit s létavicí v dráze mléčné...“
A co představuje 17. listopad pro vás? Napište nám do komentářů!
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
